čtvrtek 6. června 2019

Geolog

  Dnes jsme byli s klukama na procházce kolem rybníka. Jeden si sbíral kamínky, druhý cpal do kapes žížaly a třetí je kopal do zadku, když se ohli pro jedno nebo druhé.

Udělali jsme si jedno romantické kolečko a mazali jsme domu, protože i  v Americe u rybníka žerou komáři a já měl rozdělané malování.

  Chyběla mi poslední stěna a bylo hotovo. Už i ten slavný kočičák od toho elegantního kocourka co k nám přišel na "návštěvu" vyčáchl a už tedy stačilo jen domalovat, přitáhnout gauč a zapojit TELEVIZOR.

  Nová šedesáti palcová inteligentní televize od soudruhů z Japonska už čekala za dveřmi obýváku na své místo. Ovladač bych ovšem nejradši vyhodil oknem. 67 knoflíků, já ovšem "nepotřebuji" ani jeden, protože ovladač už nosí manželka pro jistotu v kapse.

  Přišli jsme konečně domů, já se trochu posilnil v kuchyni a vyrazil jsem do akce. Než jsem se ale dostal z kuchyně ven, přiběhl malý Péťa se slzičkami v očích.

"Copak se stalo? Kopnul tě zase brácha?" zeptal jsem se.

"Né, ztratil jsem ten nejhezčí kamínek, ten co vypadal jako ježek. Bylo to malinké uskupení krystalů, někde jsem ho ztratil!"

"Neboj, to najdeme," řekla manželka, "tatínek půjde malovat a my se půjdeme podívat, kde může být, ano?" A šli.

  Štípnul jsem po cestě ještě jeden řízeček z kastrolu a mazal rychle do obýváku. Za dvě hoďky bude telka na zdi, já na gauči a pohoda nejvíc.

  Hnán tou vidinou, otevřel jsem plechovku s barvou, zvedl ji a máchajíc při tom cvičně štětcem pádil jsem ke stěně. Plachtu roztahovat už nebudu, tři stěny jsem zmákl bez jediného ukápnutí, ta poslední je nejmenší, to půjde samo.

   A jak se tak vidím na tom gauči s řízkem v ruce, tak mi najednou někdo vypnul obraz i zvuk a na vteřinku se mi vše zatemnilo. A pak přišlo procitnutí. Rozsvítilo se mi takovým způsobem, že jsem myslel, že najednou sedím holým zadkem přímo na slunci a mé zmužnění se snad právě dotklo samotného povrchu rozžhavené planety.

Tak a je vymalováno.

  Jenže nebylo. Právě jsem totiž vyhrál soutěž o nejlepšího hledače a našel jsem malý kamínek ve tvaru ježka. Brečel jsem nadšením. Mých sto pět kilo se sice pokusilo v ten moment nadzvednout, ale kotník nevydřel a trochu se podlomil. To stačilo na to, aby ucho plechovky vyklouzlo z mastného řízkového sevření mé levačky a plechovka se dle zákona gravitačního vydala směrem dolů. Ale ne, nebojte, nedopadla na koberec!
Dopadla totiž hranou na můj palec, čímž přitlačila nohu zpět na ten zatracenej ježkův šutrák a poté se teprve celá vylila na koberec. (Murphyho zákon + gravitační zákon = zákon padajícího .....)

 Zůstal jsem tam stát na jedné noze jak volavka v rybníku a přes mokré oči jsem neviděl, jak přiběhl Péťa, radostně sebral ten nesmysl ze země, objal mě kolem mé jedné nohy a utekl pryč.

No co, ten kočičák z minula stejně ještě pořádně nevyčáchl, tak proč nedat rovnou nový koberec.
Ale jestli se mi tu ten kocour ještě jednou objeví...



Žádné komentáře:

Okomentovat