neděle 24. března 2019

V kuchyni...


Domácí Bonton.
-Petr Krest

  Obecně vzato, každá žena má své silné a slabé stránky. Ovšem konkrétně vzato, pokud se jedná o vaši ženu, pak hovoříme jen o silných stránkách a jedná li se o tchyni, hovoříme pouze v superlativech, používáme výkřiky údivu a citoslovce nadšení, či ještě lépe, nehovoříme vůbec. Tolik nám praví společenský bonton.

  No, tchyně je asi sedm tisíc kilometrů daleko, takže ji srdečně zdravím, posílám pár nadšených citoslovců a jdem se fofrem mrknout dále, než se tu něco domrví. 

  Pokud má tedy vaše žena náhodou nějakou slabší stránku, nesmíte s tím na veřejnost, to se nedělá. Třeba moje žena neumí moc vařit. To ovšem neznamená, že nevaří. Naopak vaří a bohužel často!
Ale když už se stane, že se někdy nenajím, tak se zaručeně pobavím. Moje žena totiž v kuchyni vyvádí ještě větší psí kusy nežli Jiřinka Bohdalová před kamerou a to já už nikoho lepšího v tomto směru neznám.

  Víte, některé věci se dají jen velmi obtížně popsat tak, aby byly správně pochopeny. A moje žena v kuchyni se po lehkém boji trvale usídlila na nejhornějším žebříčku této kategorii nepopsatelných záhad a suverénně zde kraluje již po mnoho mnoho let. Prostě asi něco podobného jako kdysi býval Karel Gott a Český Slavík.

  Už jste někdy skládali nábytek z Ikei? Ano, víte jak pořád hledíte na papír a poté na desku a zpět na papír a na desku, pak otočíte desku a zjistíte že to není C-éčko ale nedotištěné O-čko a to vše jen proto, abyste otočili i návod a přišli na to, že tam asi nemá být O-čko ale 0-nula? Znáte? Já ano. A to skládate jen obyčejný stolek Grimsoll.  

  Teď si ovšem představte, že skládáte finskou ložnici Wartfullehandooxer.  Tak a to už se blížíte pomalu k systému vaření mé ženy. Urputný pohled do bublajícího hrnce se střídá s analýzou babiččiny kuchařky a konfrontací se sousedkou a Googlem. Míchačky, vařečky a žbrdlačky jsou setříděné vzorně podle velikosti vedle sporáku a zrovna tak jsou i nudle v hrnci. Pořádek musí být, to je základ. 
Po chvilce soustředění proběhne v kuchyni malá námořní bitva, pak se to ještě zahustí a nastane hrobové ticho. Manželka najednou stojí sama uprostřed osiřelé kuchyně se vzorkem jídla na lžíci a pátrá pronikavým pohledem poštolky po dobrovolníkovi. Marně. Dobrovolníci došli, zeptejte se příští týden! 

No, osudovou větu tipu: "Tak na co jsem se s tím vařila vy bando jedna!" známe dozajista všichni a víme, že někdo tu pusu holt otevřít musí. Manželka mi sice tvrdí, že mám jít příkladem, ale já si myslím, že se jen bojí otrávit naše děti. No a psa nemáme, takže ten organický bio-kukuřičný guláš musím testnout já. 

  Není ovšem nad to vidět radostný pohled mé ženy a tak tu pusu holt otevřu. Pokaždé se pousměje  a opatrně dodá:

 "Možná se to bude muset trošku dosolit, nevím, ještě jsem to nechutnala miláčku" 

a s těmito slovy mi zarazí lžičku asi  deset centimetrů pod mandle, tam ji otočí o sto osmdesát stupňů a vytáhne ven.  

  Manželka úspěšně přeprala a vykrmila na své kuchyni všechny naše kluky a nyní aplikuje svou lžičkovou metodu i na mně. V životě se mi nestalo, aby mi takto něco ukáplo.  No, jak by také mohlo, že.

  Ale  jak jsem zde již zdůraznil, pokud má vaše žena náhodou nějakou slabší stránku, nemá se to tahat na veřejnost a tak raději jíme všichni doma.

Mějte se krásně a dbejte na bonton!

- Petr Krest.



pondělí 18. března 2019

Pozdní přání k MDŽ

MDŽ, 
aneb proč jsem letos přál až odpoledne....

  Pátek ráno, klídek, pohodička a navíc volný den. Naklusal jsem do fitka a začal jsem raní kardio. Na uších sluchátka a už si to funím v rytmu trance na nejnovějším kombinovaném roto schodo toto pédu a přemýšlím jestli jsem se fakt už úplně nezbláznil nebo jestli mi jen tak trochu přechodně kape na karbid. A tak jsem se tam vlnil jak metráková dešťovka a snažil se u toho nesmyslu vypadat naprosto přirozeně, když v tom mi cinknul telefon. 

  Naprosto jednoduchá a přímočará otázka od jedné suprové kamarádky vyvolala paniku v celé mé rozsáhlé nervové soustavě a já se málem zhroutil.

"Víš že je dnes MDŽ?"

 No a je vymalováno. 
Bylo sice teprve devět ráno, ale devět ráno v Chicagu znamená čtyři hodiny odpoledne v Česku. A já nemám nic napsaného a než dojedu domů a než to napíšu... Ach jo, já jsem trombon. Kdo si pamatuje na ruského vojáka Gríšu a zlatý trombon, ten ví co Gríša provedl, když si spletl trombon s mísou a jak se pak divil, že neteče voda, když po výkonu mačkal klapky.

  V tom mě napadla spásná myšlenka. Napíšu to až na sobotu a dám k tomu nějakou dobrou veselou hlášku a snad to přežiju. Hned jsem začal Googlovat a našel potřebný materiál. Ano, tohle je ono!
Oficiálně převedu letos MDŽ na sobotu, protože v pátek se většina žen stejně nestihla na to včas obléknout.... Hahaha... No, ehm. 
To je sice dobré, možná i pravdivé, ale zrovna na MDŽ nevhodné až kontraproduktivní. A tchýně by mi navíc za to určitě poslala černou známku a byl bych v kelu.  A v sobotu bez vycházek. Zamrazilo mě.


  Sroloval jsem se tedy dolu z toho hubnoucího nesmyslostroje, zastavil rukama roztřesená kolena, stehna a hýždě zezadu i zepředu a čekal.
Po dvou minutkách se mé tělo opět zformovalo do tvaru muže a já mohl odfrčet do pánské šatny.

Cestou domů jsem se pak stavil pro květiny.

"Dobrý den, prosil bych tři květiny," požádal jsem.

"Ale zajisté, hned to bude. Co říkáte na tyhle?"

"Jsou nádherné, beru je. Všechny tři," řekl jsem jedním dechem. 
Hezká paní prodavačka se trošku zarazila a zeptala se: "A mohu se zeptat copak se vám na nich tolik líbí? Ta zlatá stuha nebo výběr květů či snad jak jsou bohatě zdobené?" 

"To, že jsou již hotové," odvětil jsem popravdě a vytáhl peněženku.

Paní prodavačka se ale najednou zkroutila v pase a vyprskla nečekaně smíchy. Když se opět narovnala, omluvila se.

"Tak to jsem nečekala, promiňte. Ale jestli správně hádám, tak máte jednu kytici pro maminku, jednu pro ženu a třetí možná pro sestru?"

Většinou mi sedí na rameni krásný anděl, který mi našeptává samé hezké věci, ale dnes měl asi volno. A tak jsem to holt zkusil sám po svém....

"Ale kdepák, co vás nemá. Ta největší je pro manželku, ta prostřední pro mou starší milenku a tato nejmenší a nejhezčí je pro mou mladší milenku! Dnes roznosím kvetiny a dárečky a zítra mám volno."

Jenže tentokrát místo smíchu paní prodavačka údivem vyvalila svá krásná kukadla přímo na mě a spustila šepotem:
"Ale co, proč ne. Já vám to nezazlívám. Takový velký chlap by klidně zvládnul i víc milenek, no né?"

Jé, skočila na to, bude sranda, pomyslel jsem si a mé ego poposkočilo o metr nahoru.

"No, asi ano, ale víte, já moc netlačím na pilu. Děvčata si většinou řeknou samy, když mají zájem. Je jen třeba naslouchat. Tak kolik jsem dlužen za květiny?" zeptal jsem se a začal vytahovat kartu z peněženky.

"Co takhle jednu večeři zitra po páté, až to tu zavřu?" řekla naprosto nečekaně a dívala se mi při tom přímo do očí, aby viděla moji reakci.

V ten moment to udělalo "CVAK" a všechno vyplo. Slyšel jsem jak mi dobušilo srdce, jak mi houstne krev v žilách a i to, jak se mi začínají rozpadat ledviny a tvrdnout játra. Oči mi spadly někam na dno peněženky a já začal zběsile tahat ven jednu bankovku za druhou. Tak kolik sakra chce, ať už to vybalí nebo bude po mně.

Paní prodavačka se ovšem znovu rozesmála, tentokrát ale na plno a pobaveně do toho zahýkala:
"Jsem to věděla, tak co, kolik máte sester jednu nebo dvě?"

No co vám budu povídat, na letošní MDŽ jen tak brzy nezapomenu...