Jak u Chocholouška....

Slušný řidič...

Petr Krest

Chicago 25.2.2018

  Pochopitelně všichni kolem nás jezdí jako šílení a nikdo nedodržuje bezpečnostní dopravní předpisy. Jezdíme v autech jako blázni a nikdo nikoho nechce nikam pustit. Kdyby se našel alespoň jeden ukázněný řidič na cestě, hned by bylo lépe. Alespoň ta první vlaštovka, která by mohla spustit tu řetězovou reakci dobrých skutků na cestě...

  A pak najednou věřte nebo ne, z čista jasna stane se zázrak a ten ukázněný řidič se najde. 
Ne, to není legrace. Opravdu se najdou i slušní řidiči. Je jich sice málo, ale jsou. A jeden teď zrovna jede těsně před vámi a najednou dupne na brzdu a ukázkově zastaví na oranžovou na semaforu. 

  Jo, přesně. Skočila oranžová, vy jste na to šlápli abyste to taky projeli, přilepili jste se na tu jeho Audinu pěkně na těsno a ten týpek zabrzdí? Jako fakt? Pane bože, na co si potom takový trotl  koupil TéTéčko, když by mu víc pasoval Wartburg v kombíku?   


  Zastavíte tedy s vypětím všech brzd těsně před jeho nárazníkem a víte, že byste to ještě v pohodě stihli a spolu s vámi ještě další tři auta.

"Ty kráso, to je kus vola.(ano, nebo i jinak se to dá říci...)" 

  Ten chlap fakt zastaví na oranžovou, no viděli jste to někdy někdo? Co tě proboha v tý autoškole učili? Chceš snad někoho zabít nebo co? Sebral bych mu za to řidičák a dal bych mu na hlavu zmijovku, neřádovi.


  No to nepochopíš. Slušný řidiči jsou prostě ti nejhorší, protože nikdy nevíš, co provedou. Jediná vyjímka jsou asi jen řidiči v baretkách, ale to se už se snad ani nesmí publikovat....


  Teď se možná smějete, ale i vy jednou potkáte slušného řidiče a pak si na mě vzpomenete a budete taky hledat zmijovku. Hele, já už mám v autě tři!

Mějte se krásně a řiďte bezpečně!

Je to jen hra . . .

Náš Valentin

Petr Krest

Chicago 19.2.2019

 Letos na Valentina venku sněžilo jako o závod a tak jsme jen tak v klidu seděli doma na gauči, žena cucala nějaké kyselé víno a počítali jsme, kolikátý to už je. Šestnáctý Valentin, to už jsme jich pár zažili. Za ty léta proběhlo na tento svátek všechno možné i nemožné a tak teď již dáváme přednost klidu a míru na gauči rodinném.

Manželka se mě náhle otázala:

"Miláčku, pamatuješ si takové to víno, co bylo hodně sladké? Bývalo to v modré lahvi s dlouhým hrdlem a špunt byl z bílého korku. Hodně se pilo, když jsme ještě byli děti. Naše maminky to zbožňovaly. Pamatuješ?"

"Hmm, tak to nevím. Já víno nikdy nemusel a jako kluk jsem pil Božkov, takže netuším. Proč? Chceš si osladit pravdu?"

"Jo, toto víno je jako pohřební šťovík, ty můj Božkove, za chvilku mě z něj bude smutno."

"Neboj, náhodou jsi se suprově vdala, pamatuješ? Rozveselím tě jedna dvě!

Pojď, zahrajeme si třeba tu slovní hru, co jste hráli v Nebrasce na universitě."

Manželka se zeširoka pousmála. 

"Víš že tahle hra ti nedělá dobře, zlato, ty nejsi šprt." 

"Jasně že ne, ale jsem taky hlava! A dneska jsem úplně vyladěnej, nemáš šanci. Chceš začít?"

"Dobrá, začnu tedy, ale nebudu tě šetřit!"

Konspirace.

Konspirace?

"Mám ti přinést šaratici?" 
"Ne, to není Konstipace, zlatíčko. Zácpu nemám. Dál?"

"Aha, vzdyť vím, na to jsou vlastně tyhle modré prášky, že jo?"

"Ne, to je Antikoncepce, miláčku. Dál?"

"Hele, už vím, ale nebuď zase moc chytrá, nebo tě vyhodím oknem!"

"Samá voda, lásko, to je Defenestrace. Tak šup, víš nebo ne? To je pátá třída, to bys mohl."

"Pátá třída? Tak to se nesmí! To je zákeřný, to bylo před čtyřiceti roky, to už si málo kdo pamatuje a od té doby se zase vše přepsalo! Koukej mi dát něco z university, to bylo před dvaceti lety, to si budu ještě pamatovat."

"Ale broučku, tak se hned nečerti."

"Ne ne, neříkej mi broučku, víš že nemusím ty hmyzákový zdrobněliny. To bys mi taky za chvilku mohla říkat ty můj hovniválku..."

"To ne, neboj zlatíčko, to je moc dlouhé!"

Jasně že vím co je konspirace, ale nemůžu to vybalit hned napoprvé, když mám udělat manželce radost, že. Ale už jsem zahrál slušné divadélko, tak bylo na čase vybalit pravdu a zapsat si bod. A  tak jsem spustil:

"Konspirace je chirurgické odstranění pohlav ..."

"Zadrž vrahu nenarozených dětí, nebo vykastruji já tebe!" Ozvala se žena a rozesmála se. To je Kastrace, nikoliv Konspirace. 
Poslední pokus, protože vím, že mě taháš za nohu. Už jsi snad použil všechny odborné výrazy na K co znáš, tedy snad mimo Kanalizace.

"Já vím, ty víš, že si dělám jen legraci," zakecával jsem situaci.

"Konspirace znamená obecně uspořádání nějakých objektů vůči sobě navzájem." 

Nastala chvilka ticha. 

Žena přihmouřila obočí a s uznáním pokývala hlavou.

"Vidím, že jsem se v tobě spletla." dodala opatrně.

Můj hrudník se nadmul a pokleslá brada vyletěla k oblakům. Nejsem ještě tak marnej, je to dobrý.

"Ano, znáš ještě jedno chytré slovíčko na K. 

Konstelace. Ale ani Konstelace není Konspirace miláčku. Takže bod pro mě, ale nic si z toho nedělej, bojoval jsi jako lev. Prostě jen nejsi šprtík."

  V ten moment se ozvala z kuchyně rána a něco spadlo. Šel jsem se podívat, ale nic jsem neviděl. Až když jsem otevřel špajzku, tak ne mě najednou vypadl trubkový policovník, který tam byl patrně ještě od dob, když se Columbus teprve učil plavat. Jedno téčko se uvolnilo a rám se bortil k zemi pod tíhou plechovek všeho druhu. Na poslední chvilku jsem zachytil středovou trubku a zachránil regál od zřícení.

"Pro Boha, co se stalo? Jsi v pořádku?" ozvalo se z obýváku.

"Jo, ale potřebuju pomoct. Přines mi prosím tě sikovky z brašny, potřebuju tady zasadit a utáhnout dvě trubky. A pohni, je to těžký."

"Už letím, momentík. Na tady," a podala mi kleště.

"Ne miláčku, to jsou jehlovky, potřebuju sikovky."

"Už, už, moment. Co tyhle?"

"No, to jsou kombinačky a tohle štípačky. Zahrábni dolu pod klíče, jsou to takové delší kleště."

Regál se mezitím začal pomalu pěkně pronášet.

"Mám je," ozvala se téměř výtězoslavně žena a podala mi velmi veliké kleště.

"Tak tohle je malý hasák miláčku. Teď už se nemůžeš splést, jiné kleště už nemám." 

  Ale měl jsem. Manželka našla ještě stripovačky a poté i moje dlouho ztracené seegrovky. 

"Prosím tě, sikovky, . . SI.. KOV.. KY !!!" nevydržel jsem.

"Nemusíš být na mě hned ústnatý, ano? Ještě se leknu a pustím ti ten hasík na nohu.!"

"Hasák. To byl hasák. Teď už podej ty sikovky."

  Nakonec mi přeci jen podala sikovky a já dotáhl trubky zpět do spojky. Poté jsme společně zatlačili rám zpět ke zdi a uklidili jsme pár zbylých  
popadaných plechovek z podlahy.

  Rámus padajících plechovek probudil ovšem i malého Péťu, který se přišel podívat, co se stalo. Vešel přímo doprostřed kuchyně, rozhlédl se a spustil:

"Jé, nýtovačky, sikovky, stripovačky i křížák. Tati jestli máš i pájku, tak můžeme zrealizovat můj školní projekt, stavbu orbitní sondy! CPU dáme Ryzen3 má nízké TDI i odběr, interface můžeme adaptovat z mého Surface, integrujeme command modul a uložíme do keramické kapsle. Doložíme GPS senzor, komunikační modul pro přenos dat a záložní solární zdroj. Ale jak to vše dostaneme na orbit bez rampy a nosného tělesa, to nemám tušáka, možná R-7 by se ještě někde dala sehnat v Ruským kasínu..."


  Bylo jasné, že Péťa právě získal úplně v klidu dva body během třiceti vteřinového nástupu na scénu a bylo ihned potřeba vyrovnat hodnocení.

"Já ti dám orbit, až ti bude kozlík malej! Už jsi dočetl tu Honzíkovu cestu? Nedočetl, no vidíš. Tak šup, vyčůrat a zpátky do pelechu. A zítra ti ukážu, kde se zapíná a jak se řídí kosmický manuální modul na odhazování sněhu. Dobrou!"

Junior protočil oči v sloup a s remcáním odkráčel.

Když úplně zmizel, tak mě vzala žena za ruku a řekla:
"Krásné a chytré děti jsi mi daroval, víš to?"

"Vím," přitakal jsem.
"Však mají být po kom, no né?"

"Aha. A pamatuješ že jsi mi říkal, že jsi  Honzíkovu cestu nikdy nedočetl, protože jsi tvrdil, že koza se na stole dojit nedá?" 

Než jsem se stačil pořádně nadechnout k obraně, tak si mě manželka rychle přitáhla k sobě a dala mi velkou pusu.

"To nevadí ty náš tatínku, já ti za ty naše kluky stejně moc děkuju!" 

  Dnes se mi podařil takový hezký nechtěný výměnný obchod informací. Jeden můj neznámý známý mě požádal, jestli bych mu nesestavil cvičební program. A věřte, že ho opravdu potřeboval, protože když stál vedle mě, tak vypadal jako kvalitní přespolní maratonec po celosezónní přípravě. Prostě asi (se vší úctou a respektem) jako žokej Váňa  na vodové dietě.

  Naordinoval jsem tedy chlapcovi velmi přiměřený tréning, abych ho hned z kraje nepřepálil, zasvětil ho do tajů bobtnání hmoty svalové, vysvětlil mu rozdíl mezi sojovým bobem a opravdovým proteinem a jiné základní finty, jako jsou maso, vajíčka, mléko a tvaroh. Základem všeho, je najít si dobrou posilovnu. Dobrá posilovna má dobré vybavení, ale nejlepší posilovna je ta, která má nejvíc bab. Můžete mi věřit, není to z mé hlavy. Žena je a snad i napořád bude největší motor pro chlapa a tak pokud vlezete do posilovny plné hezkých ženských, tak se vám kulatá záda srovnají hned po prvním rozhlédnutí a hrudník se vám najednou nafoukne tak, že začnete pomalu přepadávat na nos a biceps sám začne ohrnovat rukáv u trička, aby byl víc vidět. Pokud ovšem jako začátečník ve třiceti vlezete do posilovny plné nabušených chlapů, tak vaše tělo bude hrát mrtvýho brouka. Prostě vás v tom nechá samotného, byl to konec konců váš hovězí nápad, žejo.

  Chlapec asi ani neočekával takový zával informací, ale nasával a nasával a dělal si i zápisky. No a já měl radost, že se můžu vykecat a že mě někdo poslouchá. To se mi doma jen tak nestane. 

  V šatně mi pak poděkoval a pozval mě na drink. Pochopitelně tím myslel vysoce proteinový koktejl. Já si dal jahodovo-banánový a chrochtal jsem si blahem. 

  A jak jsme tak seděli u toho stolku v mlíčňáku, tak jsme si udělali takovou tu mobilní pauzu mezi srkáním, vytáhli jsme mobily a začali jsme kontrolovat situaci ve světě a okolí. A oba rovnou na Facebook. Zasmáli jsme se tomu a pak jsme zjistili, že jsme oba mnohonásobní adminové na několika stránkách. Klučina vedl stránky servisu na prodej a opravu kopírek a na druhé prodával zdravotní sexuální ochranné pomůcky. V kancelářích kde opravuje kopírky pro svou firmu si bokem instaluje své automaty na kondomy, filuta jeden. 

  A tak jsme si omrkli stránky, kdo má kolik lajků a tak a mladík se mě najednou zeptal.

"A jak ti ty stránky běží, máš aspoň deseti procentní odezvu?"

Vyvalil jsem oči. 

"Ani ve snu, proč?"

"No, myslel jsem si to. Nemáš vůbec žádné doporučení, proto tě Facebook asi moc neukazuje. Máš mít ideálně tři a více procent doporučení, tzn. že pokud máš sedm tisíc lidí, měl by si mít dvě stě deset doporučení a ty máš tři? Tři lidi tě doporučili ze sedmi tisíc?
Si děláš srandu, ale asi ji děláš blbě, když tě nikdo nedoporučí dál."

Spadla mi brada a bylo mi najednou smutno.

"Nic si s toho nedělej, jen nejsi obchodník, neznáš to. Podívej, když já něco prodávám, tak to mám trochu nad cenou a pak nabídnu slevu za doporučení. To ty nemůžeš, děláš to za dáču. Ale právě proto se můžeš klidně rovnou obrátit na své lidi, aby ti pomohli.
Každý vidí, že za to nic nemáš, tak když sem tam požádáš o doporučení, tak ho určitě dostaneš a spousta lidí ještě bude ráda, že ti muže pomoct. Ale musíš se ozvat, jinak dostaneš prd, protože nikdo neví, co potřebuješ."

A tak jsem nakonec vyzískal zajímavou informaci a ani koktejl jsem neplatil. Tomu říkám pátek! 

Ponaučení z příběhu je kupodivu naprosto jasné. Ano, chytrému napověz, hloupého nakopni. 

Je mi jasné, že já zde nikoho nakopávat nemusím a tak jen malá nápověda:
  Drazí přátelé, pokud se Vám má tvorba líbí a chtěli byste mě podpořit, pak není nic jednoduššího, než mi poslat tisíc korun na novou klávesnici, nebo ještě lépe napsat hodnocení či doporučení na mé stránky. Pochopitelně pouze v případě, že sami chcete a jen za předpokladu, že se vám líbí, co píši. 

A já vám za to příště napíši, jak u nás letos doma dopadl Valentin, chcete? 

stroj casu

PetrPetum Mobile

Chicago 10.února 2019

  Již dlouho se snažím vymyslet Petrpetum mobile a myslím, že mi to ještě chvilku potrvá. 
Potřebuji ho totiž na můj stroj času, který jsem nedávno vymyslel. Jenže problém je jako všude u všeho se zdrojem energie. 
V pravěku nemají benzín a v budoucnosti už také ne. A ta potvora hrozně žere. Takže ať to dělám, jak to dělám, vždycky mi vyjde palivo jen na cestu tam a poté musím roztáhnout solární deku a čekat rok, než se nabije záložní zdroj.

  To se sice někdy může taky hodit, třeba když chcete postal tchyni na výlet, ale ta moje je jak na potvoru zlatá, takže zatím nemám pro jednostranný stroj času využití. 

  Zajímavé ovšem je, že  manželka začala zase po dlouhé době vařit a v pracovně mám najednou úplný klid. No jo no, konečně asi pochopila, že má práce má smysl a začala si mě opět vážit. Hodná žena.

 A tak si tak tady čmárám ty rovnice perpetuálního pohybu a při tom mě  napadla taková malá otázka pro mé čtenáře, kteří mají dozajista fantazie habakuk.

 Pokud byste si mohli splnit svůj sen a vybrat si jeden pochopitelně zpáteční let strojem času, byla by to minulost či budoucnost?

Minulost? 
Vyřešit nějakou záhadu? Vysvětlit vznik vesmíru? Zjistit, kdo zabil Kennedyho? Kde leží Atlantida? Nebo si zajít na koncert Beatles, Elvise či Marilyn Monroe?

či

Budoucnost?
Kdo bude příští prezident? Jak budou vypadat města za sto let? Nechat si naimplantovat telepatický procesor či zaskočit si rovnou vyměnit celé tělo za nové? Zjistit jaká padnou příští týden čísla v loterii a mazat zase rychle domu si vsadit?

Vše je nyní jen v rukou vaší fantazie, takže kam to bude?

Petr-petum mobile

Slivka a Garáž.

Není tekutina jako tekutina...

Chicago, 3 února 2019 

Prozradím vám jedno malé tajemství. se kterým se chlapi moc doma nechlubí.

  Každý správný chlap, který vlastní garáž totiž ví, jak v ní chutná skoro všechno. Ti lepší z nás dokonce rozeznají třicítku olej od pětačtyřicítky už po čuchu, letecký benzín cítí už tři metry před garáží a také bezpečně rozpoznají,  kdy si pucnul pejsek a kdy to panička svedla na pejska. 

Ale naše vlastní fusky, tak to je zase jiný příběh. To se může sejít deset chlapů v kuchyni a vše je v klidu, dvacet chlapů v kuchyni a vše je v pohodě, jen došlo pivo. Ale tři chlapi a jedna žena v kuchyni a je jasný, že někomu jedou fusky a dáma to pochopitelně není.

  Ale zpět do garáže. Je jasné, že nikdo z nás většinou netestuje jak chutná motorový olej, ale stane se, že máte špinavé ruce od práce a pak omylem sníte třeba chleba se salámem a brzdovou kapalinou na prstech. Za posledních dvacet let jsem snědl ledaco, rozpoznám na jazyku brzdovku od nemrznoucí směsi. Kyselinu sírovou z baterek už nechutnám, to se pak musí rychle přepít mlékem nebo vyjetým olejem, jinak vám shoří jazyk. Ale buďte v klidu, nejsem úplně praštěný hasákem. Když je na flaštičce nálepka s kostlivcem, tak vím o co jde. Takovou věc nesmíte vypít, nebo zemřete. A proto v rámci bezpečnosti musíte takovou tekutinu ochutnat, abyste věděli jak chutná a náhodou ji někdy omylem nepozřeli. Někteří borci provádí test tak, že si kápnou kapalinu na koneček ukazováčku a pak ji palcem rozmatlají třením prsty o sebe a zkoumají vzniklou situaci. Pak provedou podle barvy, vůně a konzistence  analýzu a určí pravděpodobný druh roztoku. 

  To já to raději ochutnám a vím okamžitě a přesně o co jde. Je to přesnější metoda a má jednu velkou výhodu. Nezamatláte si při ní prsty od nějakého jedu a můžete se tak v klidu najíst přímo v garáži!  Jo jo, jsem hlava.

  Tak třeba Dextron trojka do řízení je lehce nasládlá jako přírodní kokosová voda, ale chutná jak nahnilé jablko, kdežto spray na  čištění kožených sedaček chutná jak trojka slivka. Neznáte,co? Ani se vám nedivím, to je naše krajová specialita. Tady domáci slivku nekoupíte. Takový zlatý standard je tu v Chicagu Slivovice Jelínek, ale když Jelínka, tak já preferuji jejich hrušku. To je taková nenásilná lahoda co dobře teče, ještě lépe chutná a následné  ráno se člověk necítí zas až tak zle. 

Ale pokud jde o slivku, tak domácí je domácí. Jenže kde ji tady vzít a nekrást? A což o to, nekrást, ale ono ani neni co.... Marná sláva, kde nic neni, ani smrt nebere.

Ale . . . 

každá zoufalá situace vyvolává zoufalá opatření a tak se přeci jen občas nějaký ten vzorek z domácí produkce dostane i k nám za oceán. Já mám ovšem v tomto směru obrovského smolíka, protože jsem původem Krušnohorec a u nás se pálí leda tak čarodějnice. Ovšem mám hodné kamarády a kamarádky co pošlou či dovezou (děkuju Brusinko) a manželka má rodinu v Havířově, což už je prý na Moravě, takže mají konexe.

Tudíž , , ,

pokud se vám podaří takový vzorek ukořistit (ano, drsný vyraz, ale zde pasuje), nebo i jinak získat  od někoho kdo vás má opravdu rád, pak máte slušnou šanci, že máte jedničku. Tedy první jakost, žůžo labůžo, eňo ňúňo, chro chro chro kvalitu.

Jenže . . .

vyvolených je pouze pár a ti ostatní se zde musí spokojit s takzvanými zdroji nepřímými, no a taková nepřímá slivka už má kupodivu maximálně pětačtyřicet procent. Asi bylo letos málo sluníčka nebo co. Ale je samozřejmně pravá domácí, tím pádem dovoz a tím pádem dvakrát dražší. Tady asi zase svítilo to sluníčko na někoho trochu déle. Ale co naplat, poptávka řídí nabídku. Výhoda výsledného produktu je v tom, že je pořád silnější nežli Jelínek, ovšem zase nevíte, co pijete.  Tedy dvojka s překvapením.

Ovšem . . . 

pokud je váš soused pravý "HARD CORE" amík, pleti bronzové, kakaové či čokoládové, který se dozvěděl, že máte doma Slivovitz, je okamžitě potřeba zasáhnout a vyrobit takzvanou trojku. Zaběhnete do obchodu, vezmete jednoho Jelínka, dvě láhve polární filtrované vody stejného obsahu, švestku, tři lístečky máty a největší pytel ledu.

Doma smícháte dva díly vody s jedním dílem slivovice,  nalejete směs do prázdné pet láhve od malé matonky, švestku odpeckujete a protlačíte hrdlem dovnitř a dáte chladit do ledničky, ale nikoliv na mrazák. Tahle verze by na mrazáku zamrzla a kouzlo by se nepovedlo. 

Vychlazený nápoj poté podáváme vzácné návštěvě v podchlazených skleničkách od whiskey s jedou kostičkou ledu a nakonec přidáme jeden lísteček máty a podáváme se slovy: This is very special Czech drink I custom made just for you, my friend. Bottoms up! 

Celý rituál posléze zopakujeme ještě dvakrát a poté odneseme tělo bezvládného souseda do taxíka, který ho odveze rovnou domů. Tam ho  předá jeho jeho ženě, která mu hned nafláká zadek jeho nejoblíbenější golfovou holí a pošle ho na gauč. 

Ráno pak odneseme zbytek ledu sousedovi a poděkujeme za návštěvu.

Tak to je slivka trojka. Nejzrádnější kalibr co existuje. 

Poznámka autora: Pochopitelně že malinko přeháním, nikdo není dokonalý a já už vůbec ne. Tedy skoro....

Sprcha

Zima v posilovně

Chicago 2/2/2019

 To, že do Chicaga zavítala zima, se dá poznat lehce i ve fitku a nejlépe v šatně. Kohoutky ve sprchách změnily význam, borci z kanceláří si místo obvyklých tang oblékají trenky s krátkým rukávem a kluky z Mexika už čtrnáct dní nikdo neviděl. 

 S těmi kohoutky je to tak, že místo teplé vody teče studená a místo studené neteče žádná. A mixovat se to také moc nedá. Naštěstí je u nás obrovský tlak vody, naprosto ideální pro masážní sprchy, takže protlačí i slabší led. Ale ona ta studená je studená dost, takže ani není třeba přidávat z druhého kohoutku, ne, ne, ne. Leda byste to udělali jako já...

 Měl jsem to přesně rozpočítané. Na sucho vlezu do sprcháče a pomatlám se tekutým mýdlem a to pouze na místech jenž vyžadují nejvyšší pozornost, zapnu na 15 vteřin horkou vodu, rozmydlím, spláchnu a zabaluju se do deky a odcházím do sauny. Do minuty vyřízeno. Nechal jsem si ještě dvě vteřinky rezervu, ale po 17 vteřinách v polární sprše přichází u pánů mutace, poté omrzliny a posléze i hypotermie. A je z vás kvalitní ztuhlej modrásek.

 Ale kdo neriskuje, ten smrdí a tak jsem do toho šel. A do plna. Trošku šamponu do vlasů, trochu na tělo, patláma partláma a je to. Pak jsem jen otočil kohoutkem a sprcha zasyčela. Za vteřinu jsem zjistil, že to nesyčí sprcha, ale arktická voda, která dopadá na mé z posilování rozpálené tělo a za sykotu se odpařuje. První tři vteřiny jsem úplně propásl, protože jsem nevěděl, co se děje. Dalších asi pět vteřin mi trvalo, než jsem zvedl ruce k hlavě, abych spláchl šampon z vlasů a dál už jsem neriskoval. Začal jsem pomalu ale jistě vystupovat ze sprcháče přesně tak, jak jsem byl i s těma rukama ještě ve vlasech. Třináct vteřin a já byl na půl cesty venku.
Už už se levá noha dotýkala venkovní podlahy, když vtom jsem v té rychlosti nechtěně zavadil bokem o pákovou baterii sprchy a přesunul ji z pozice "horká voda" do pozice "tak to nedáš".

Mé tělo zasyčelo podruhé.

 Po osmnácti vteřinách jsem dopadl ven na gumovou masážní rohožku plnou protiskluzných čudlíků a několik jsem jich ulomil.
Raději jsem ani nezkoušel mluvit. Rychle jsem se postavil skoro hrdě k věšáku a rovnou jsem hrábnul  po trenkách. 

 Akorát jsem to stihl, než se z jiného sprcháče vynořil třicetikilový kancelářský frajírek a nasoukal se do tak malých slipáčů, že ani holka by se s nimi nezakryla. Byl tak vychrtlej, že ho většina kapek ve sprše minula a tak si akorát utřel čelo a odpálil. 

 Já, na rozdíl od něj, jsem vypadal ve svých flanelových trenclích jako ruský hokejový brankář na ligovém zápase. Někdo si toho musel všimnout, protože mi napsali na skříňku v šatně "Medvěděv". No co už. Nejhorší na tom ale je, že to někdo vykecal u nich doma a od té doby mi holky v posilce říkají "Mišu"

 Ať je to jak chce, každopádně mínus padesát stupňů tentokrát nepadlo i když to slibovali horem dolem, ale i mínus třicet po dobu dvou dnů stálo za to.