Zima

Když se zima zeptá . . . 

Petr Krest

Chicago 20. ledna 2019

Ptala se mě včera manželka:

  „Miláčku, uklidil jsi všechny podprdelníky do garáže? Zítra má hodně sněžit!”

„Ano.”

„A miláčku, židličky jsi taky uklidil, viď?”

„Ano, miláčku.”

„Zlatý jsi. A vodu z hadice jsi vypustil?”

„Ano miláčku, nejsem přece debil.”

„Já to věděla, jsi šikula. A co . . . . ”

„Hele, zahrada je zazimovaná a lopata na sníh nachystaná u dveří.”

„Jsi nejlepší. Dáš si svařák nebo chceš Fernet od babičky?”

„Fernet neotvírej! Je neděle, ještě by mohla přijet návštěva a bylo by po flašce. Udělej mi čaj.”

A tím debata skončila.

Druhý den odpoledne mi přišla zpráva s fotkou:

„Miláčku, nezapomněl jsi na něco?”

Musel jsem popřemýšlet, ale našel jsem dobrou výmluvu...

„Miláčku, prostě slunečník je v úrovni očí, to znamená že je pro chlapa neviditelný. To samé platí i v ledničce. Když je máslo v poličce okolo úrovně očí, tak ho nikdy nenajdu. Když je cokoliv skoro v úrovni očí, tak to je jako by to nebylo. Však mě znáš....”

Za dvě vteřiny přišla odpověď:

„Za patnáct let co jsem s tebou jsem si nikdy nevšimla, že bys někde přehlídnul nějaký ženský prsa a to jsou sakra menší než slunečník. Ukliď ho prosím, vynes koš a posol chodník a schody, ať se nezabiju až půjdu večer domů. Můžu se na tebe spolehnout?”

„Zajisté miláčku, nejsem přece debil....”

No co vám budu povídat, já ho fakt neviděl!