Když se zima zeptá . . .
Petr Krest
Chicago 20. ledna 2019
Ptala se mě včera manželka:
„Miláčku, uklidil jsi všechny podprdelníky do garáže? Zítra má hodně sněžit!”
„Ano.”
„A miláčku, židličky jsi taky uklidil, viď?”
„Ano, miláčku.”
„Zlatý jsi. A vodu z hadice jsi vypustil?”
„Ano miláčku, nejsem přece debil.”
„Já to věděla, jsi šikula. A co . . . . ”
„Hele, zahrada je zazimovaná a lopata na sníh nachystaná u dveří.”
„Jsi nejlepší. Dáš si svařák nebo chceš Fernet od babičky?”
„Fernet neotvírej! Je neděle, ještě by mohla přijet návštěva a bylo by po flašce. Udělej mi čaj.”
A tím debata skončila.
Druhý den odpoledne mi přišla zpráva s fotkou:
„Miláčku, nezapomněl jsi na něco?”
Musel jsem popřemýšlet, ale našel jsem dobrou výmluvu...
„Miláčku, prostě slunečník je v úrovni očí, to znamená že je pro chlapa neviditelný. To samé platí i v ledničce. Když je máslo v poličce okolo úrovně očí, tak ho nikdy nenajdu. Když je cokoliv skoro v úrovni očí, tak to je jako by to nebylo. Však mě znáš....”
Za dvě vteřiny přišla odpověď:
„Za patnáct let co jsem s tebou jsem si nikdy nevšimla, že bys někde přehlídnul nějaký ženský prsa a to jsou sakra menší než slunečník. Ukliď ho prosím, vynes koš a posol chodník a schody, ať se nezabiju až půjdu večer domů. Můžu se na tebe spolehnout?”
„Zajisté miláčku, nejsem přece debil....”
No co vám budu povídat, já ho fakt neviděl!
Žádné komentáře:
Okomentovat
Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.