úterý 18. června 2019

Kocourek 1.5



Malá válka.
Petr Krest.


  Planeta Země je dnes a denně plná nebezpečí. Všude se vedou nějaké války. Rusko tlačí na jednu stranu, Ukrajina na druhou, Korea vymýšlí ponorku do mraků, Čína zablokovala Internet a Amerika válčí s každým, kdo se blbě podívá. Já válčím se sousedovic kocourem.

  Né, pozor! To není legrace. Tento kocour totiž není normální kocour, nýbrž kocouří SuperMan. Jenže Superman pomáhal a chránil (a byl zadarmo, na rozdíl od policie), ale kocour ta svíčka lojová, naopak škodí a nechrání se ani při styku. Už nám mňaučí půlka ulice.

  Není tomu až tak dávno, co k nám zavítal "na skok" do obýváku a tento týden se u nás  zjevil podruhé.

  Věřte mi, já se nevytahoval. To on si začal a já mu na to naletěl´´´´´´
Ale co a jak se vlastně tentokráte stalo, to se dozvíte, až vychladnu.

PS... Toto bude poslední díl o kocouřím frajerovi, protože si jdu koupit psa.
Kanadskou čivavu. Je to "královská" verze čivavy a v kohoutku je až o jeden a půl centimetru vyšší než standardní plemeno! A navíc každý druhořadý kulturista by prý měl mít právě čivavu, neboť v její přítomnosti si bude připadat ještě větší!
Pokud si ovšem myslíte, že Pišta Hufnágel (tak jsem pojmenoval kocoura) přemůže mojí kanadskou borůvku, tak to se pletete. A pokud by přece jen ano, tak Pištu odchytím a nafasuje obojek on. Stejně vypadá lépe než čivava z Toronta.


pondělí 10. června 2019

iq

Dnes čtení pro pány!

"Miláčku, kolik máš vlastně IQ?"

  Tak pozor pánové, toto je velmi rafinovaná otázka. Správná odpověď totiž neleží v tabulkách, jak by se jeden mohl marně domnívat, ale ve vašem vztahu!

  Jaké je tedy "ideální" IQ pro muže?

  Nezadaný kluk či chlap může mít IQ podle libosti a schopnosti, protože na jízdu na motorce nebo na otevření piva to bude stačit vždycky. Pokud ne, není to vinou IQ, ale piva.  Poprosíte tedy kamaráda a ve dvou už to pivo otevřete.

  Pokud již ovšem máte milenku, potřebujete mít tak o patnáct bodů více, nežli má ona, protože to ženám milenkám to imponuje.


  Máte-li již parterku, potřebujete mít přibližně stejně bodů, jako má ona, protože jí chcete ukázat, že s partnerkou jste si rovni.

  Ovšem pokud se jedná o tázající manželku,  pak je lepší si dobrovolně a za hlasitého sakrování nahlásit těsně o pár bodíků méně. No nebojte pánové, jsou to jen čísla a navíc pak kolikrát v realitě zjistíte, že jste si i tak ještě deset bodů přidali....

Teď ale otázka za sto bodů:
Jak zjistit, kolik má vlastně IQ manželka?
No, je z pravidla jasné, že pokud se přímo zeptáte, tak vám to nepoví, abyste nemohl podvádět. (to protože vám věří a proto si vás vzala, ehm...)

Ale dobrá finta je zahlásit nějaké přehnaně vysoké číslo. Podle Termana se průměrná lidská inteligence nachází zhruba v rozmezí 90 až 109 bodů.
110 až 119 je nadprůměrná inteligence
120 až 140 je vysoce nadprůměrná inteligence
a nad 140 bodů je genialita.
Ovšem pozor, nad 150 bodů, nebo po deseti pivech, jste již tak vysoko, že ztrácíte schopnost standartní komunikace se zbytkem civilizace.

Takže kupříkladu vaše žena je lékařka. Dá se tedy předpokládat že rámec jejího IQ bude odhadem v rozmezí 115 až cca 135. Na její dotaz "Ty Franto, kolik máš IQ?"  tedy značně sebevědomě odpovíme:
"Přesně sto třicet šest! Proč, miláčku?"

  A pozor, teď to přijde!

"To není možné, vždyť já mám 127! (a to si dva přidala)" A už víme.

  No a  nyní přichází naše vítězná chvilka. Pomalu, s rozvahou a nadhledem jí vrátíme dech a zasloužíme si pusu a kvalitní oběd....

"Kdepak miláčku, já jen žertoval, to víš že ne. Já mám jen 110!" A je to.

  Ani jsme nemuseli dělat onen složitý a zdlouhavý test a máme kvalitních 110 bodů, které nám pro tentokrát manželka ráda uvěří a situace je opět pod kontrolou.

  A je to. Tak vám pánové přeji hodně štěstí a příjemný týden!




čtvrtek 6. června 2019

Geolog

  Dnes jsme byli s klukama na procházce kolem rybníka. Jeden si sbíral kamínky, druhý cpal do kapes žížaly a třetí je kopal do zadku, když se ohli pro jedno nebo druhé.

Udělali jsme si jedno romantické kolečko a mazali jsme domu, protože i  v Americe u rybníka žerou komáři a já měl rozdělané malování.

  Chyběla mi poslední stěna a bylo hotovo. Už i ten slavný kočičák od toho elegantního kocourka co k nám přišel na "návštěvu" vyčáchl a už tedy stačilo jen domalovat, přitáhnout gauč a zapojit TELEVIZOR.

  Nová šedesáti palcová inteligentní televize od soudruhů z Japonska už čekala za dveřmi obýváku na své místo. Ovladač bych ovšem nejradši vyhodil oknem. 67 knoflíků, já ovšem "nepotřebuji" ani jeden, protože ovladač už nosí manželka pro jistotu v kapse.

  Přišli jsme konečně domů, já se trochu posilnil v kuchyni a vyrazil jsem do akce. Než jsem se ale dostal z kuchyně ven, přiběhl malý Péťa se slzičkami v očích.

"Copak se stalo? Kopnul tě zase brácha?" zeptal jsem se.

"Né, ztratil jsem ten nejhezčí kamínek, ten co vypadal jako ježek. Bylo to malinké uskupení krystalů, někde jsem ho ztratil!"

"Neboj, to najdeme," řekla manželka, "tatínek půjde malovat a my se půjdeme podívat, kde může být, ano?" A šli.

  Štípnul jsem po cestě ještě jeden řízeček z kastrolu a mazal rychle do obýváku. Za dvě hoďky bude telka na zdi, já na gauči a pohoda nejvíc.

  Hnán tou vidinou, otevřel jsem plechovku s barvou, zvedl ji a máchajíc při tom cvičně štětcem pádil jsem ke stěně. Plachtu roztahovat už nebudu, tři stěny jsem zmákl bez jediného ukápnutí, ta poslední je nejmenší, to půjde samo.

   A jak se tak vidím na tom gauči s řízkem v ruce, tak mi najednou někdo vypnul obraz i zvuk a na vteřinku se mi vše zatemnilo. A pak přišlo procitnutí. Rozsvítilo se mi takovým způsobem, že jsem myslel, že najednou sedím holým zadkem přímo na slunci a mé zmužnění se snad právě dotklo samotného povrchu rozžhavené planety.

Tak a je vymalováno.

  Jenže nebylo. Právě jsem totiž vyhrál soutěž o nejlepšího hledače a našel jsem malý kamínek ve tvaru ježka. Brečel jsem nadšením. Mých sto pět kilo se sice pokusilo v ten moment nadzvednout, ale kotník nevydřel a trochu se podlomil. To stačilo na to, aby ucho plechovky vyklouzlo z mastného řízkového sevření mé levačky a plechovka se dle zákona gravitačního vydala směrem dolů. Ale ne, nebojte, nedopadla na koberec!
Dopadla totiž hranou na můj palec, čímž přitlačila nohu zpět na ten zatracenej ježkův šutrák a poté se teprve celá vylila na koberec. (Murphyho zákon + gravitační zákon = zákon padajícího .....)

 Zůstal jsem tam stát na jedné noze jak volavka v rybníku a přes mokré oči jsem neviděl, jak přiběhl Péťa, radostně sebral ten nesmysl ze země, objal mě kolem mé jedné nohy a utekl pryč.

No co, ten kočičák z minula stejně ještě pořádně nevyčáchl, tak proč nedat rovnou nový koberec.
Ale jestli se mi tu ten kocour ještě jednou objeví...



úterý 4. června 2019

Klape to.

 

  Je radost žít, když vám všechno klape.
Můj šéf v práci je maximálně vyladěnej boreček a jsme spolu hodně za dobře.  Kolikrát mě už i založil, když jsem potřeboval koupit nové auto, nebo když jsem přestřelil rozpočet.

  No a doma?

  Rodina mě miluje a s manželkou jsme už tak sehraní, že mě pozná už i podle dechu. Včera jsem si půjčil od šéfa telefon, protože mi došla baterka a potřeboval jsem zavolat domů. Ještě než jsem se stačil ozvat, ozvalo se:

"Ano, miláčku, co pro tebe mohu udělat?"

No vidíte, není to pak radost žít?

úterý 28. května 2019

Maminka "Hrdina"



Správná výchova
Petr Krest


  Onehdy si mi manželka stěžovala, že kluci doma ztrácejí respekt, že bych se měl taky malinko více zapojit do výchovy, ale kladla mi u toho na srdce, že si nepřeje žádné fyzické tresty. 

  No, podle mě, pohlavek není trest, ale odměna za to, že nedostal na zadek. Ale budiž. Vzpomněl jsem si na jeden ryze americký, velmi známý příběh s vysokým morálním dopadem (něco jako sovětský pilot Alexej Petrovič Meresjev, ale v podání Hollywoodu) a vytvořil jsem si plán.

  Svolal jsem tedy rodinnou radu a vykázal na hodinku manželku z domu. Ta zaječela radostí, vzala si mé auto, mou peněženku, svých osm makro-bio-ekologických nákupních tašek a ve třech vteřinách zmizela. 

  Posadil jsem se pomalu na gauč a nechal nastoupit kluky do lajny, tak půl metru přede mě, aby byli na dostřel a spustil jsem.

"Kluci, co blbnete? Pročpak si zahráváte s maminkou?"

  Koukali na mě, jako že jsem asi na nějaké jiné vlně. Nick se šťoural v zubech, Péťa se koukal do kalendáře, jestli už náhodou nejsou Vánoce, že by byl tedy na chvilku hodný, když by to něco hodilo a malý Kubík si narval do pusy dvě kostky lega a dělal ropuchu.

 "Dobře, něco vám prozradím, abyste věděli do čeho jdete. Naše maminka je totiž legenda. Pravý válečný hrdina. Můžete si to pak najít na internetu, píše se tam o ní, akorát tam není její jméno, protože to se u pravých válečných hrdinů pochopitelně neuvádí. To by nám tady pořád někdo klepal na dveře."

"A co udělala mamí, že je hrdina?" zeptal se nevěřícně Péťa.

"To je právě to, co vám chci říct!" zvolal jsem.

"Těsně než jsem maminku poznal, byla u armády jako pilot, nasazena v akci "Desert Storm". Bohužel byla sestřelena nad nepřátelským územím a musela se katapultovat. Zachránila se, ale zůstala jí jen pistole, nůž a láhev s nějakým alkoholem. Tu vypila po cestě dolů, aby se láhev nerozbila a pak dopadla přímo mezi celou četu nepřátelských bojovníků."

"Wow," vykřikl Nicky, "A dál?"

Kuba se mezitím pokoušel narvat do čumáku ještě jednu kostku, ale zatím mu to nešlo.

"Maminka se nedala. Zastřelila patnáct vojáků pistolí, než ji došly náboje. Pak čtyři přemohla a usmrtila nožem, než o něj přišla a nakonec doběhla i toho posledního a vzala mu život holýma rukama!"

Rozprostřelo se hrobové ticho. Kuba začal žgryndat a Nick hledal na netu.

"Takže kluci, pokud vám můžu radit, mějte se na pozoru, hlavně pokud si maminka dá večer víno do skleničky, jasný?"

"Já to našel," vyvalil oči Nick, "A ten alkohol byla pravá Whiskey!"

  Vytáhl jsem Kubíkovi všechny tři kostky ven z pusy, rozpustil jsem jednotku a zapnul telku. Ten den už nikdo nezlobil.

Nazítří mi volá žena do práce.

"Prosím tě, co jsi jim navykládal? Jsou jak vyměnění! Nick dnes dělal snídani a Péťa si sám dobrovolně četl nějakou příručku sebeobrany. A taky ke mně pořád chodí, dávají mi pusinky a čuchají mi pod nos! O co jde?"

 "Ale o nic zlato."

"Dělej!"

"No, jen jsem jim trochu vysvětlil, jak dopadne muž, jenž si zahrává se ženou, která požila alkohol!"









neděle 26. května 2019

Ukrytý Slon








Hlídej tatínku!
Petr Krest
Chicago 26. května 2019

  Manželka mi v sobotu odpoledne předala dozor nad naší smečkou kluků a šla se rýpat do záhonku. Nevím co tam venku dělá, ale jestli pěstuje pampelišky na trávníku, tak je to nejlepší zahradnice na předměstí. 

"Hlídáš táto! Máš doma všechny tři kusy, tak ne že jich bude šest až se vrátím."

Rozhlédl jsem se po prázdném obýváku, usádlil se na gauči a odvětil jsem:

"V klidu, mám vše pod kontrolou!"

Manželka potichu zacvakávala z venku dveře a jen tak jakoby nic ještě do škvírky zašeptala:

"Jo, dnes zlobili jak čerti, tak mají zakázanou telku a všechno ostatní" a rychle to docvakla.

V ten moment z poza rohu vykoukla střapatá hlava.

"Tatí?"

No ten kluk má asi radar. 

"Ano?"

"Už jsi někdy viděl slona schovávat se v koruně stromu?"

A je to tady. Pohlédl jsem na Nicka a v očích jsem měl jasně napsáno: "To fakt?"
 Jenže Nick se jen pousmál a povytáhl pomalu pravé obočí do půlky čela na znamení, že opravdu očekává odpověď. 

"Ne, neviděl."

"A víš proč?"

"Ne."

"Protože sloni jsou ve schovávání nejlepší!!!"

Musel jsem se pousmát. Měl jsem sice v plánu zapnout si fotbal, ale nakonec z toho byl Pán prstenů ve dvou, třech a nakonec v pěti po sto padesáté osmé....









čtvrtek 16. května 2019

Kocourek

Host do domu, bůh do domu.
-Petr Krest-

  Dnes jsem měnil u nás na domku přízemní okna. Bylo hezky a tak jsem nechal vchodové dveře dokořán, protože jsem neustále chodil dovnitř a ven a otvírání zdržovalo.

  Když jsem konečně provizorně usadil do otvoru největší okno, přišla nečekaná návštěva. Do dveří vstoupil cizí černobílý kocourek. Teda vlastně kocour. A pořádný. Nejdříve si mě změřil váhavě zkoumavým pohledem a poté v klidu vstoupil do domu. Šel pomalu a důstojně. Hlavu měl vztyčenou, uši v pozoru a svaly na něm za chůze pěkně hrály. Už jen hříva mu chyběla a byl by to hotový král.

  Nevadil mi nikterak, ale potřeboval jsem vyrovnat to okno a zaklínkovat ho, aby mi nevypadlo. Vzal jsem tedy do ruky kladivo a začal jsem zaklepávat zlehka první klínek. Kocour si to mezitím namířil do rohu pokoje, kde byla ve zdi malá díra od starého televizního kabele, který jsem vyhodil. Začal ji sofistikovaně očichávat a hmouřil u toho znalecky své uhrančivé oči. Asi kontroloval, jestli to je či není myší díra. Hm, ještě ho neznám a už se mi líbí. Pašák je to.

  Ale jak jsem začal poklepávat na klínek, kocour zvedl hlavu od díry, zaprskal a ohlédl se na mě škaredým pohledem. Normálně mě na férovku sjel. 
Hm, asi pěknej tvrďák, pomyslel jsem si.
A tak jsem schválně na chvilku přestal a pobaveně jsem čekal, co bude dál. Odložil jsem kladivo, rukou přidržoval veliké okno aby nevypadlo a sledoval jsem, jak se kocour velmi pomalu a obezřetně přesunul do druhého rohu, kde byla ve zdi již nachystaná nová díra na nový kabel. Tlapky se mu při chůzi krásně bořily do hlubokého peršanu a ten mazel si to pěkně vychutnával.

  Chytrý je a šikovný. A krasavec. Škoda že je má žena alergická na chlupatce, jinak bych si asi taky nějakého pořídil.

  Kocourek došel elegantně ke druhé díře, znovu se ohl a přihmouřil oči, jenže tentokrát trochu jinak než prvně a z nenadání u toho zatlačil.

  No on se mi tam vysral!

  Z hrdla se mi náhle vydral děsivý sten, který otřásl domem.

  Impozantní dřepící lev jen vykulil oči a ihned se proměnil v mrštného leoparda. Ještě než jsem stačil sáhnout pro kladivo, tak kilem vystřelil z pokoje na chodbu a ven na schody. Tam byla ovšem zatáčka, kterou nevybral, protože mu to podklouzlo na hladkých schodech. Frajer se v ten moment natáhl jak pružina od dveří. Zadní nohy mu najednou předběhly ty přední a lvíček dostal takového šmejra, že ho to otočilo o sto osmdesát stupňů a zbytek schodů sjel po zadku dolů.

  Aby si zadřel třísku, šmejd jeden. A dubovou.

  No co jsem mohl dělat. Zaklepal jsem pořádně klínek a šel TO uklidit. A pak jsem pro jistotu zavřel dveře, které jsem ovšem opět po dvaceti vteřinách sám znova dobrovolně a rád otevřel.

No co, kocourka už si asi nepořídím, protože jsem právě na něj také dostal alergickou reakci...

sobota 11. května 2019



Maminkám
Petr Krest


  Nalil jsem si whiskey a kolu, trochu ledu, hodně whiskey, pustil si Šumáky a jejich Rytmy z ráje a posadil jsem se na schody z domu na zahradu. Konečně se oteplilo i u nás v Chicagu. Přiletěla včelka, přistála si na zábradlí vedle mě a zvědavě si mě prohlížela. Byla malinká, asi čerstvě vylíhnutá a už  hledala, kudy by prorazila cestu životem. To je to krásné mládí. V tom se mihl vzduchem ptáček a sezobl včelku. Jojo, jaro je tady.  

  Seděl jsem, relaxoval a přemýšlel o životě. Není toho mnoho, na co bych si mohl opravdu stěžovat. Není ani příliš mnoho věcí, které bych chtěl a neměl, nebo si je nemohl dovolit. Prostě docela v pohodě. Ale pokud bych si mohl přát něco, co mi opravdu chybí, tak by to bylo posezení s mojí maminkou v její kuchyni. 

  I když jsem se postupem času odstěhoval do svého bydlení, hrozně rád jsem se vracel domů, když to šlo. Někdy nahlášeně a někdy na tajňačku. Tenkrát mobily nebyly, takže prakticky nikdo nevěděl, kdy se kdo objeví. 

   Nahlášená návštěva měla své obrovské výhody. Jmenovitě svíčkovou a domácí knedlík kynutý, ale ani hustá domácí polévka a kompot nebo salát nechyběly. No a pak jsme s plnou pusou klábosili o tom, jak jde život a co zase kde která sousedka v paneláku natropila. Mezitím proběhla kávička a za chvilku byl večer.

  Ale také jsem domu přišel párkrát potají, na překvápko. No, bylo mi dvacet, ve všem jsem viděl srandu a naštěstí to také pokaždé srandou skončilo. 

  To jsem se zul venku na chodbě v paneláku, potom potichu odemkl a po špičkách šel na jistotu do kuchyně. Maminka vždy seděla zády ke dveřím a tak nebylo těžké ji překvapit. Přišel jsem potichu až k židli na níž seděla, přidřepl jsem si, objal jsem ji nečekaně zezadu a položil jí hlavu na rameno.

  Jenže maminka nebyla ani hluchá ani slepá a navíc moje ponožky s čerstvě vyzutých bot určitě přišly do kuchyně ještě tak o pět minut dřív, než já. 

  A tak se místo leknutí ozvalo pouze jen takové "No kde se pořád flákáš, ty pacholku jeden?" a k tomu mi přiletěl jeden takový malý pohlavek, to asi abych věděl, že jsem doma. A pak jsem dostal vyhubováno, protože pochopitelně doma nebylo "NIC" k jídlu a tak jsem dostal pouze obloženou mísu asi z pěti druhů salámů, dvou sýrů, klobásy, uzeného a k tomu flašku okurek. A zase jsme klábosili, pili kávu a na večer jsme si zahráli žolíky.

  No a právě o tom to bylo. Za jeden takový večer bych dnes klidně platil zlatem, kdyby to šlo.
Bohužel je to již dávno, co mamince posílám každoročně kytičku andělskou službou až tam nahoru a jediné co mi zbylo jsou vzpomínky a snad i trocha úcty a slušného vychování, co mi bylo do hlavy vštěpováno. A nejen vlastně to, ale také ještě jedna velmi důležitá věc, co mě maminka naučila.
Naučila mě vědět, co chce každá žena nejvíc ze všeho. Je to velmi prosté a jednoduché. Chce jen to, co sama dává. 

Lásku.

  A proto mi dovolte drahé maminky, abych Vám všem popřál k dnešnímu svátku matek. Ať vás pohoda provází celým dnešním dnem a láska ať vás neopouští nikdy na celé vaší životní pouti.
Krásný den, maminky a děkuji! 



středa 17. dubna 2019

Po mamince...

Genetika.

No co vám budu povídat, prohrál jsem.

  Ono je to totiž asi takhle: Dítko není podobné tomu, komu je podobné, ale tomu, kdo má momentálně více příznivců v rodině. A to i kdyby se Švédce narodil černoušek. To tchyně jen pronese něco ve stylu, že to je celý dědek Olaf co dobýval za Vikingských válek Afriku a zbytek je celá Erika. Vyřízeno.

  Náš nejmladší Kubíček je tedy také po mamince. Jistě. Sice už čůrá ve stoje, ale jinak pořád celá maminka, že.

  A tak jsme jeli do stavebnin nakoupit nějaký materiál, Kuba naložil světla, já okna a okenice, ještě pár drobností a jeli jsme zaplatit.

  Paní pokladní to namarkovávala nahlas  do pokladny a Kubíček poslouchal.
Dvě balení světel, jedna sada zámků, čtyři okna, karton vypínačů, tři okenice, násada na ...

"Čtyři okenice!" ozval se Kuba. "Čtyři okna a čtyři okenice!" a bylo to.

No jo, on je opravdu po mamince!!!









úterý 9. dubna 2019

Guma


  Tak dnes jsou tomu přesně dva roky co mi život zase jednou napsal hezký příběh do mé knížky života....

  Byla krásná sobota a já měl na plánu vyzvednout od kamaráda velikou vyřazenou pneumatiku od traktoru, takovou tu co se s ní trénuje na "strongmana" abych si měl s čím budovat další svalovou hmotu (čti… zvedat si ego). Kamarád sice bydlí až ve Waterman, což je přes 60mil (kolem 100km) ale jelikož byla gumka za dáču a já měl pomocníka na naložení, tak vše vypadalo na další perfektní den v životě perfektního chlapa…. 

  Hned z rána někde kolem půl jedenácté jsem dostal dokonce SMSku od samotného Sluníčka, že dnes bude pěkně svítit do tvářiček i do dušiček a že mi přeje krásný víkend. Luxus. Jasný povel k akci….

  Od snídaně jsem zavolal nejstaršímu synovi aby se připravil, že za chvilku vyrazíme. Vzal to. Chvilku tupě poslouchal a pak mi velmi slušně řekl, že mi nic neslíbil a v duchu mě poslal do temnot svých útrob a znova usnul. Slušný hoch. Co teď?

  Odhadovaná váha 160cm gumy je někde kolem 500lb až 600lb. (225kg až 272kg) 500 poundů naložím sám, ale 600 už asi ne. Byl to risk, ale svítilo sluníčko. Spoléhal jsem na to, že v nejhorším případě se mi někdo vyleze vysmát a až se nabaží mojí debility, tak mi pomůže….

  Nastartoval jsem tedy svůj zelený pickup Dodge RAM, zakoupil po cestě Monstra a vyrazil na jihozápad. GPS našlo perfektní cestu a jak jsem vjel do lesa tak jsem hned ztratil signál. I sluníčko na mě hodilo bobek a zalezlo. Dík.

  Ušetřím vás podrobností, ale za dvě a něco hodiny jsem našel svoji gumu. Nedala se přehlídnout a ani objet. Určitě byla vidět i ze satelitu a borci z NASA teď začali uzavírat sázky, co si polámu a kolik lidí bude ze mě tu gumu sundavát….

  Jenže, hele, ve zkratce, jsem prostě dobrej. Na potřetí a za pomoci provazu, ale sám. První kolo byla jen testovačka, abych se utvrdil, že jsem opravdu pako. Ve dvojce jsem to vzal silou a otočil si palec na pravačce a zvedl si své osobní hodnocení z "PAKO" na "IMBECIL". 
Do trojky jsem nastoupil bez palce, ale zapojil jsem mozek. Můj mozek mě ještě nikdy nenechal ve štychu a i teď nahodil parádičku. 

“Když nevíš, zavolej manželce a zbytečně se nevysiluj. Chce abys byl do večera doma, tak ať poradí. Cháchá, aspoň bude legrace a budu moct přijet legálně pozdě a tím pádem nebudu muset hlídat! Jsem já ale hlava....”

Aha!
A už jsem to žhavil. Pochopitelně jsem nejdříve obdržel  další povýšení mého osobního hodnocení a poté i pěti bodovou instrukci, jak naložit  něco, co nemůžu nikdy v životě unést.  V tomto bodě je moje žena expert, protože se sama prohne i pod tíhou banánu, takže si musí umět poradit….

  Guma vyletěla na korbu div ne sama a zvládnul jsem to jen ve třech bodech. Na co pět, když se to dá udělat lépe ve třech. Ty poslední dva už jsem si stejně nepamatoval. Na co taky.

  Vyrazil jsem na cestu a za dvě minuty jsem dostal SMS od ženy:
"A nezapomeň: Bod č4: pořádně to přivaž a zavři korbu. Č.5: Jeď opatrně a po cestě domů kup mléko prosím! Love you!!!"

  Zastavil jsem tedy a přivázal jsem gumu. Né že by to potřebovala, ale já nepotřeboval žádné zbytečné průpovídky, kdyby se náhodou přece jen něco stalo a bylo to potřeba.

  Fakt jsem jel domů úplně opatrně, pomalu a bezpečně, abych nemusel moc brzdit, ale ta perla přede mnou v tom Mercedesu to nevěděla a skočila na brzdu asi oběma nohama, protože najednou prostě stála. Hele, já mám nohu jako kůň, jó, tak jsem přimlask ten brzdovej pedál na podlahu tak prudce až to zasyčelo, tsssss……. a pedál se najednou propadl tak,  jak když šlápneš třeba do teplého másla, tssss…. Brzdy selhaly.

  Takže Mergl stál a já jel dál a za mnou byl krásný čůrek brzdové kapaliny na asfaltu! Sice jsem zpomaloval, ale i tak jsem to musel stáhnout na krajnici, abych bábovce nezarazil horký výfuk do zadku (tzv. GGS German Gurmán style nebo-li tailgating).

  Podjel jsem ji a zastavil jsem s bídou asi metr před ní, vyskočil ven a hbitě dělal, že jen jako kontroluju ty provazy na gumě. Jsem věděl, na co jsem je tam dal, ne?
Sežrala to i s navijákem a nafuněně odfuněla.

  Ale já zůstal. A dlouho.....
Našel jsem prasklou brzdovou trubičku. V sobotu odpoledne.
Naštěstí štěstí přeje připraveným a tak jsem šel vytáhnout vercajk a odpojit jeden brzdový okruh abych OPATRNĚ dojel jen na 3 brzdy.
Našel jsem plochý šroubovák, tupé nůžky a šroubek. Vercajk jak sviňa.
Tak jako dobrej jsem, jo…. ale technický prodigy jako zase né, to už jsme někde jinde. 

  Zůstaly mi tedy dvě možnosti. Zkusit někomu zavolat a poprosit o nářadí a nebo zavolat velkou odtahovku a zaplatit hodně moc.

  Byl jsem v DeKalb. No a v Cortlandu přece bydlí Vojta s rodinou, to se musí zkusit. Vojtu jsem viděl už asi 3x v životě, takže jsme už prakticky kamaradi. Snad. Doufejme. Nemám sice jeho číslo, ale zkusím zavolat přes FB. 

  Zázraky se dějí a Vojta mě poznal a dokonce ochotně přijel. V sobotu odpoledne. Zlatej kluk, děkuju Vojto! 
Ve dvou a s vercajkem to byla pohoda a za chvilku brzdy fungovaly. Rozloučili jsme se a vyrazili. Akorát že já neodvzdušnil ty brzdy, že. 
Ale už jsem ani já neměl to srdce znovu obtěžovat a tak jsem doskákal zbylých 50mil SAKRA OPATRNĚ domů. Nakonec to vše dopadlo náramně dobře, nikomu se nic nestalo a oprava nebude stát víc než 25 dolarů, protože to zvládnu sám. 

   Ale vůbec nejhezčí pocit mám z toho, že jsem opravdu někomu stál za to, aby mi přijel pomoci. A to je pecka!
Děkuju.

PS... Jasně že mléko jsem nepřivezl a manželka ráno otevřela netrpělivě ledničku, aby si dala čerstvé mléko do kávy....


neděle 24. března 2019

V kuchyni...


Domácí Bonton.
-Petr Krest

  Obecně vzato, každá žena má své silné a slabé stránky. Ovšem konkrétně vzato, pokud se jedná o vaši ženu, pak hovoříme jen o silných stránkách a jedná li se o tchyni, hovoříme pouze v superlativech, používáme výkřiky údivu a citoslovce nadšení, či ještě lépe, nehovoříme vůbec. Tolik nám praví společenský bonton.

  No, tchyně je asi sedm tisíc kilometrů daleko, takže ji srdečně zdravím, posílám pár nadšených citoslovců a jdem se fofrem mrknout dále, než se tu něco domrví. 

  Pokud má tedy vaše žena náhodou nějakou slabší stránku, nesmíte s tím na veřejnost, to se nedělá. Třeba moje žena neumí moc vařit. To ovšem neznamená, že nevaří. Naopak vaří a bohužel často!
Ale když už se stane, že se někdy nenajím, tak se zaručeně pobavím. Moje žena totiž v kuchyni vyvádí ještě větší psí kusy nežli Jiřinka Bohdalová před kamerou a to já už nikoho lepšího v tomto směru neznám.

  Víte, některé věci se dají jen velmi obtížně popsat tak, aby byly správně pochopeny. A moje žena v kuchyni se po lehkém boji trvale usídlila na nejhornějším žebříčku této kategorii nepopsatelných záhad a suverénně zde kraluje již po mnoho mnoho let. Prostě asi něco podobného jako kdysi býval Karel Gott a Český Slavík.

  Už jste někdy skládali nábytek z Ikei? Ano, víte jak pořád hledíte na papír a poté na desku a zpět na papír a na desku, pak otočíte desku a zjistíte že to není C-éčko ale nedotištěné O-čko a to vše jen proto, abyste otočili i návod a přišli na to, že tam asi nemá být O-čko ale 0-nula? Znáte? Já ano. A to skládate jen obyčejný stolek Grimsoll.  

  Teď si ovšem představte, že skládáte finskou ložnici Wartfullehandooxer.  Tak a to už se blížíte pomalu k systému vaření mé ženy. Urputný pohled do bublajícího hrnce se střídá s analýzou babiččiny kuchařky a konfrontací se sousedkou a Googlem. Míchačky, vařečky a žbrdlačky jsou setříděné vzorně podle velikosti vedle sporáku a zrovna tak jsou i nudle v hrnci. Pořádek musí být, to je základ. 
Po chvilce soustředění proběhne v kuchyni malá námořní bitva, pak se to ještě zahustí a nastane hrobové ticho. Manželka najednou stojí sama uprostřed osiřelé kuchyně se vzorkem jídla na lžíci a pátrá pronikavým pohledem poštolky po dobrovolníkovi. Marně. Dobrovolníci došli, zeptejte se příští týden! 

No, osudovou větu tipu: "Tak na co jsem se s tím vařila vy bando jedna!" známe dozajista všichni a víme, že někdo tu pusu holt otevřít musí. Manželka mi sice tvrdí, že mám jít příkladem, ale já si myslím, že se jen bojí otrávit naše děti. No a psa nemáme, takže ten organický bio-kukuřičný guláš musím testnout já. 

  Není ovšem nad to vidět radostný pohled mé ženy a tak tu pusu holt otevřu. Pokaždé se pousměje  a opatrně dodá:

 "Možná se to bude muset trošku dosolit, nevím, ještě jsem to nechutnala miláčku" 

a s těmito slovy mi zarazí lžičku asi  deset centimetrů pod mandle, tam ji otočí o sto osmdesát stupňů a vytáhne ven.  

  Manželka úspěšně přeprala a vykrmila na své kuchyni všechny naše kluky a nyní aplikuje svou lžičkovou metodu i na mně. V životě se mi nestalo, aby mi takto něco ukáplo.  No, jak by také mohlo, že.

  Ale  jak jsem zde již zdůraznil, pokud má vaše žena náhodou nějakou slabší stránku, nemá se to tahat na veřejnost a tak raději jíme všichni doma.

Mějte se krásně a dbejte na bonton!

- Petr Krest.



pondělí 18. března 2019

Pozdní přání k MDŽ

MDŽ, 
aneb proč jsem letos přál až odpoledne....

  Pátek ráno, klídek, pohodička a navíc volný den. Naklusal jsem do fitka a začal jsem raní kardio. Na uších sluchátka a už si to funím v rytmu trance na nejnovějším kombinovaném roto schodo toto pédu a přemýšlím jestli jsem se fakt už úplně nezbláznil nebo jestli mi jen tak trochu přechodně kape na karbid. A tak jsem se tam vlnil jak metráková dešťovka a snažil se u toho nesmyslu vypadat naprosto přirozeně, když v tom mi cinknul telefon. 

  Naprosto jednoduchá a přímočará otázka od jedné suprové kamarádky vyvolala paniku v celé mé rozsáhlé nervové soustavě a já se málem zhroutil.

"Víš že je dnes MDŽ?"

 No a je vymalováno. 
Bylo sice teprve devět ráno, ale devět ráno v Chicagu znamená čtyři hodiny odpoledne v Česku. A já nemám nic napsaného a než dojedu domů a než to napíšu... Ach jo, já jsem trombon. Kdo si pamatuje na ruského vojáka Gríšu a zlatý trombon, ten ví co Gríša provedl, když si spletl trombon s mísou a jak se pak divil, že neteče voda, když po výkonu mačkal klapky.

  V tom mě napadla spásná myšlenka. Napíšu to až na sobotu a dám k tomu nějakou dobrou veselou hlášku a snad to přežiju. Hned jsem začal Googlovat a našel potřebný materiál. Ano, tohle je ono!
Oficiálně převedu letos MDŽ na sobotu, protože v pátek se většina žen stejně nestihla na to včas obléknout.... Hahaha... No, ehm. 
To je sice dobré, možná i pravdivé, ale zrovna na MDŽ nevhodné až kontraproduktivní. A tchýně by mi navíc za to určitě poslala černou známku a byl bych v kelu.  A v sobotu bez vycházek. Zamrazilo mě.


  Sroloval jsem se tedy dolu z toho hubnoucího nesmyslostroje, zastavil rukama roztřesená kolena, stehna a hýždě zezadu i zepředu a čekal.
Po dvou minutkách se mé tělo opět zformovalo do tvaru muže a já mohl odfrčet do pánské šatny.

Cestou domů jsem se pak stavil pro květiny.

"Dobrý den, prosil bych tři květiny," požádal jsem.

"Ale zajisté, hned to bude. Co říkáte na tyhle?"

"Jsou nádherné, beru je. Všechny tři," řekl jsem jedním dechem. 
Hezká paní prodavačka se trošku zarazila a zeptala se: "A mohu se zeptat copak se vám na nich tolik líbí? Ta zlatá stuha nebo výběr květů či snad jak jsou bohatě zdobené?" 

"To, že jsou již hotové," odvětil jsem popravdě a vytáhl peněženku.

Paní prodavačka se ale najednou zkroutila v pase a vyprskla nečekaně smíchy. Když se opět narovnala, omluvila se.

"Tak to jsem nečekala, promiňte. Ale jestli správně hádám, tak máte jednu kytici pro maminku, jednu pro ženu a třetí možná pro sestru?"

Většinou mi sedí na rameni krásný anděl, který mi našeptává samé hezké věci, ale dnes měl asi volno. A tak jsem to holt zkusil sám po svém....

"Ale kdepák, co vás nemá. Ta největší je pro manželku, ta prostřední pro mou starší milenku a tato nejmenší a nejhezčí je pro mou mladší milenku! Dnes roznosím kvetiny a dárečky a zítra mám volno."

Jenže tentokrát místo smíchu paní prodavačka údivem vyvalila svá krásná kukadla přímo na mě a spustila šepotem:
"Ale co, proč ne. Já vám to nezazlívám. Takový velký chlap by klidně zvládnul i víc milenek, no né?"

Jé, skočila na to, bude sranda, pomyslel jsem si a mé ego poposkočilo o metr nahoru.

"No, asi ano, ale víte, já moc netlačím na pilu. Děvčata si většinou řeknou samy, když mají zájem. Je jen třeba naslouchat. Tak kolik jsem dlužen za květiny?" zeptal jsem se a začal vytahovat kartu z peněženky.

"Co takhle jednu večeři zitra po páté, až to tu zavřu?" řekla naprosto nečekaně a dívala se mi při tom přímo do očí, aby viděla moji reakci.

V ten moment to udělalo "CVAK" a všechno vyplo. Slyšel jsem jak mi dobušilo srdce, jak mi houstne krev v žilách a i to, jak se mi začínají rozpadat ledviny a tvrdnout játra. Oči mi spadly někam na dno peněženky a já začal zběsile tahat ven jednu bankovku za druhou. Tak kolik sakra chce, ať už to vybalí nebo bude po mně.

Paní prodavačka se ovšem znovu rozesmála, tentokrát ale na plno a pobaveně do toho zahýkala:
"Jsem to věděla, tak co, kolik máte sester jednu nebo dvě?"

No co vám budu povídat, na letošní MDŽ jen tak brzy nezapomenu... 


pondělí 25. února 2019

Jak u Chocholouška....




Slušný řidič...
Petr Krest
Chicago 25.2.2018



  Pochopitelně všichni kolem nás jezdí jako šílení a nikdo nedodržuje bezpečnostní dopravní předpisy. Jezdíme v autech jako blázni a nikdo nikoho nechce nikam pustit. Kdyby se našel alespoň jeden ukázněný řidič na cestě, hned by bylo lépe. Alespoň ta první vlaštovka, která by mohla spustit tu řetězovou reakci dobrých skutků na cestě...

  A pak najednou věřte nebo ne, z čista jasna stane se zázrak a ten ukázněný řidič se najde. 
Ne, to není legrace. Opravdu se najdou i slušní řidiči. Je jich sice málo, ale jsou. A jeden teď zrovna jede těsně před vámi a najednou dupne na brzdu a ukázkově zastaví na oranžovou na semaforu. 

  Jo, přesně. Skočila oranžová, vy jste na to šlápli abyste to taky projeli, přilepili jste se na tu jeho Audinu pěkně na těsno a ten týpek zabrzdí? Jako fakt? Pane bože, na co si potom takový trotl  koupil TéTéčko, když by mu víc pasoval Wartburg v kombíku?   


  Zastavíte tedy s vypětím všech brzd těsně před jeho nárazníkem a víte, že byste to ještě v pohodě stihli a spolu s vámi ještě další tři auta.

"Ty kráso, to je kus vola.(ano, nebo i jinak se to dá říci...)" 

  Ten chlap fakt zastaví na oranžovou, no viděli jste to někdy někdo? Co tě proboha v tý autoškole učili? Chceš snad někoho zabít nebo co? Sebral bych mu za to řidičák a dal bych mu na hlavu zmijovku, neřádovi.


  No to nepochopíš. Slušný řidiči jsou prostě ti nejhorší, protože nikdy nevíš, co provedou. Jediná vyjímka jsou asi jen řidiči v baretkách, ale to se už se snad ani nesmí publikovat....


  Teď se možná smějete, ale i vy jednou potkáte slušného řidiče a pak si na mě vzpomenete a budete taky hledat zmijovku. Hele, já už mám v autě tři!


Mějte se krásně a řiďte bezpečně!



středa 20. února 2019

Je to jen hra . . .


Náš Valentin
Petr Krest
Chicago 19.2.2019

 Letos na Valentina venku sněžilo jako o závod a tak jsme jen tak v klidu seděli doma na gauči, žena cucala nějaké kyselé víno a počítali jsme, kolikátý to už je. Šestnáctý Valentin, to už jsme jich pár zažili. Za ty léta proběhlo na tento svátek všechno možné i nemožné a tak teď již dáváme přednost klidu a míru na gauči rodinném.

Manželka se mě náhle otázala:

"Miláčku, pamatuješ si takové to víno, co bylo hodně sladké? Bývalo to v modré lahvi s dlouhým hrdlem a špunt byl z bílého korku. Hodně se pilo, když jsme ještě byli děti. Naše maminky to zbožňovaly. Pamatuješ?"

"Hmm, tak to nevím. Já víno nikdy nemusel a jako kluk jsem pil Božkov, takže netuším. Proč? Chceš si osladit pravdu?"

"Jo, toto víno je jako pohřební šťovík, ty můj Božkove, za chvilku mě z něj bude smutno."

"Neboj, náhodou jsi se suprově vdala, pamatuješ? Rozveselím tě jedna dvě!

Pojď, zahrajeme si třeba tu slovní hru, co jste hráli v Nebrasce na universitě."

Manželka se zeširoka pousmála. 

"Víš že tahle hra ti nedělá dobře, zlato, ty nejsi šprt." 

"Jasně že ne, ale jsem taky hlava! A dneska jsem úplně vyladěnej, nemáš šanci. Chceš začít?"

"Dobrá, začnu tedy, ale nebudu tě šetřit!"

Konspirace.

Konspirace?

"Mám ti přinést šaratici?" 
"Ne, to není Konstipace, zlatíčko. Zácpu nemám. Dál?"

"Aha, vzdyť vím, na to jsou vlastně tyhle modré prášky, že jo?"

"Ne, to je Antikoncepce, miláčku. Dál?"

"Hele, už vím, ale nebuď zase moc chytrá, nebo tě vyhodím oknem!"

"Samá voda, lásko, to je Defenestrace. Tak šup, víš nebo ne? To je pátá třída, to bys mohl."

"Pátá třída? Tak to se nesmí! To je zákeřný, to bylo před čtyřiceti roky, to už si málo kdo pamatuje a od té doby se zase vše přepsalo! Koukej mi dát něco z university, to bylo před dvaceti lety, to si budu ještě pamatovat."

"Ale broučku, tak se hned nečerti."

"Ne ne, neříkej mi broučku, víš že nemusím ty hmyzákový zdrobněliny. To bys mi taky za chvilku mohla říkat ty můj hovniválku..."

"To ne, neboj zlatíčko, to je moc dlouhé!"

Jasně že vím co je konspirace, ale nemůžu to vybalit hned napoprvé, když mám udělat manželce radost, že. Ale už jsem zahrál slušné divadélko, tak bylo na čase vybalit pravdu a zapsat si bod. A  tak jsem spustil:

"Konspirace je chirurgické odstranění pohlav ..."

"Zadrž vrahu nenarozených dětí, nebo vykastruji já tebe!" Ozvala se žena a rozesmála se. To je Kastrace, nikoliv Konspirace
Poslední pokus, protože vím, že mě taháš za nohu. Už jsi snad použil všechny odborné výrazy na K co znáš, tedy snad mimo Kanalizace.

"Já vím, ty víš, že si dělám jen legraci," zakecával jsem situaci.
"Konspirace znamená obecně uspořádání nějakých objektů vůči sobě navzájem." 

Nastala chvilka ticha. 

Žena přihmouřila obočí a s uznáním pokývala hlavou.

"Vidím, že jsem se v tobě spletla." dodala opatrně.

Můj hrudník se nadmul a pokleslá brada vyletěla k oblakům. Nejsem ještě tak marnej, je to dobrý.

"Ano, znáš ještě jedno chytré slovíčko na K. 
Konstelace. Ale ani Konstelace není Konspirace miláčku. Takže bod pro mě, ale nic si z toho nedělej, bojoval jsi jako lev. Prostě jen nejsi šprtík."

  V ten moment se ozvala z kuchyně rána a něco spadlo. Šel jsem se podívat, ale nic jsem neviděl. Až když jsem otevřel špajzku, tak ne mě najednou vypadl trubkový policovník, který tam byl patrně ještě od dob, když se Columbus teprve učil plavat. Jedno téčko se uvolnilo a rám se bortil k zemi pod tíhou plechovek všeho druhu. Na poslední chvilku jsem zachytil středovou trubku a zachránil regál od zřícení.

"Pro Boha, co se stalo? Jsi v pořádku?" ozvalo se z obýváku.

"Jo, ale potřebuju pomoct. Přines mi prosím tě sikovky z brašny, potřebuju tady zasadit a utáhnout dvě trubky. A pohni, je to těžký."

"Už letím, momentík. Na tady," a podala mi kleště.

"Ne miláčku, to jsou jehlovky, potřebuju sikovky."

"Už, už, moment. Co tyhle?"

"No, to jsou kombinačky a tohle štípačky. Zahrábni dolu pod klíče, jsou to takové delší kleště."

Regál se mezitím začal pomalu pěkně pronášet.

"Mám je," ozvala se téměř výtězoslavně žena a podala mi velmi veliké kleště.

"Tak tohle je malý hasák miláčku. Teď už se nemůžeš splést, jiné kleště už nemám." 

  Ale měl jsem. Manželka našla ještě stripovačky a poté i moje dlouho ztracené seegrovky. 

"Prosím tě, sikovky, . . SI.. KOV.. KY !!!" nevydržel jsem.

"Nemusíš být na mě hned ústnatý, ano? Ještě se leknu a pustím ti ten hasík na nohu.!"

"Hasák. To byl hasák. Teď už podej ty sikovky."

  Nakonec mi přeci jen podala sikovky a já dotáhl trubky zpět do spojky. Poté jsme společně zatlačili rám zpět ke zdi a uklidili jsme pár zbylých  
popadaných plechovek z podlahy.

  Rámus padajících plechovek probudil ovšem i malého Péťu, který se přišel podívat, co se stalo. Vešel přímo doprostřed kuchyně, rozhlédl se a spustil:

"Jé, nýtovačky, sikovky, stripovačky i křížák. Tati jestli máš i pájku, tak můžeme zrealizovat můj školní projekt, stavbu orbitní sondy! CPU dáme Ryzen3 má nízké TDI i odběr, interface můžeme adaptovat z mého Surface, integrujeme command modul a uložíme do keramické kapsle. Doložíme GPS senzor, komunikační modul pro přenos dat a záložní solární zdroj. Ale jak to vše dostaneme na orbit bez rampy a nosného tělesa, to nemám tušáka, možná R-7 by se ještě někde dala sehnat v Ruským kasínu..."


  Bylo jasné, že Péťa právě získal úplně v klidu dva body během třiceti vteřinového nástupu na scénu a bylo ihned potřeba vyrovnat hodnocení.

"Já ti dám orbit, až ti bude kozlík malej! Už jsi dočetl tu Honzíkovu cestu? Nedočetl, no vidíš. Tak šup, vyčůrat a zpátky do pelechu. A zítra ti ukážu, kde se zapíná a jak se řídí kosmický manuální modul na odhazování sněhu. Dobrou!"

Junior protočil oči v sloup a s remcáním odkráčel.

Když úplně zmizel, tak mě vzala žena za ruku a řekla:
"Krásné a chytré děti jsi mi daroval, víš to?"

"Vím," přitakal jsem.
"Však mají být po kom, no né?"

"Aha. A pamatuješ že jsi mi říkal, že jsi  Honzíkovu cestu nikdy nedočetl, protože jsi tvrdil, že koza se na stole dojit nedá?" 

Než jsem se stačil pořádně nadechnout k obraně, tak si mě manželka rychle přitáhla k sobě a dala mi velkou pusu.

"To nevadí ty náš tatínku, já ti za ty naše kluky stejně moc děkuju!" 



sobota 16. února 2019

  Dnes se mi podařil takový hezký nechtěný výměnný obchod informací. Jeden můj neznámý známý mě požádal, jestli bych mu nesestavil cvičební program. A věřte, že ho opravdu potřeboval, protože když stál vedle mě, tak vypadal jako kvalitní přespolní maratonec po celosezónní přípravě. Prostě asi (se vší úctou a respektem) jako žokej Váňa  na vodové dietě.

  Naordinoval jsem tedy chlapcovi velmi přiměřený tréning, abych ho hned z kraje nepřepálil, zasvětil ho do tajů bobtnání hmoty svalové, vysvětlil mu rozdíl mezi sojovým bobem a opravdovým proteinem a jiné základní finty, jako jsou maso, vajíčka, mléko a tvaroh. Základem všeho, je najít si dobrou posilovnu. Dobrá posilovna má dobré vybavení, ale nejlepší posilovna je ta, která má nejvíc bab. Můžete mi věřit, není to z mé hlavy. Žena je a snad i napořád bude největší motor pro chlapa a tak pokud vlezete do posilovny plné hezkých ženských, tak se vám kulatá záda srovnají hned po prvním rozhlédnutí a hrudník se vám najednou nafoukne tak, že začnete pomalu přepadávat na nos a biceps sám začne ohrnovat rukáv u trička, aby byl víc vidět. Pokud ovšem jako začátečník ve třiceti vlezete do posilovny plné nabušených chlapů, tak vaše tělo bude hrát mrtvýho brouka. Prostě vás v tom nechá samotného, byl to konec konců váš hovězí nápad, žejo.

  Chlapec asi ani neočekával takový zával informací, ale nasával a nasával a dělal si i zápisky. No a já měl radost, že se můžu vykecat a že mě někdo poslouchá. To se mi doma jen tak nestane. 

  V šatně mi pak poděkoval a pozval mě na drink. Pochopitelně tím myslel vysoce proteinový koktejl. Já si dal jahodovo-banánový a chrochtal jsem si blahem. 

  A jak jsme tak seděli u toho stolku v mlíčňáku, tak jsme si udělali takovou tu mobilní pauzu mezi srkáním, vytáhli jsme mobily a začali jsme kontrolovat situaci ve světě a okolí. A oba rovnou na Facebook. Zasmáli jsme se tomu a pak jsme zjistili, že jsme oba mnohonásobní adminové na několika stránkách. Klučina vedl stránky servisu na prodej a opravu kopírek a na druhé prodával zdravotní sexuální ochranné pomůcky. V kancelářích kde opravuje kopírky pro svou firmu si bokem instaluje své automaty na kondomy, filuta jeden. 

  A tak jsme si omrkli stránky, kdo má kolik lajků a tak a mladík se mě najednou zeptal.

"A jak ti ty stránky běží, máš aspoň deseti procentní odezvu?"

Vyvalil jsem oči. 

"Ani ve snu, proč?"
"No, myslel jsem si to. Nemáš vůbec žádné doporučení, proto tě Facebook asi moc neukazuje. Máš mít ideálně tři a více procent doporučení, tzn. že pokud máš sedm tisíc lidí, měl by si mít dvě stě deset doporučení a ty máš tři? Tři lidi tě doporučili ze sedmi tisíc?
Si děláš srandu, ale asi ji děláš blbě, když tě nikdo nedoporučí dál."

Spadla mi brada a bylo mi najednou smutno.

"Nic si s toho nedělej, jen nejsi obchodník, neznáš to. Podívej, když já něco prodávám, tak to mám trochu nad cenou a pak nabídnu slevu za doporučení. To ty nemůžeš, děláš to za dáču. Ale právě proto se můžeš klidně rovnou obrátit na své lidi, aby ti pomohli.
Každý vidí, že za to nic nemáš, tak když sem tam požádáš o doporučení, tak ho určitě dostaneš a spousta lidí ještě bude ráda, že ti muže pomoct. Ale musíš se ozvat, jinak dostaneš prd, protože nikdo neví, co potřebuješ."

A tak jsem nakonec vyzískal zajímavou informaci a ani koktejl jsem neplatil. Tomu říkám pátek! 

Ponaučení z příběhu je kupodivu naprosto jasné. Ano, chytrému napověz, hloupého nakopni. 

Je mi jasné, že já zde nikoho nakopávat nemusím a tak jen malá nápověda:
  Drazí přátelé, pokud se Vám má tvorba líbí a chtěli byste mě podpořit, pak není nic jednoduššího, než mi poslat tisíc korun na novou klávesnici, nebo ještě lépe napsat hodnocení či doporučení na mé stránky. Pochopitelně pouze v případě, že sami chcete a jen za předpokladu, že se vám líbí, co píši. 

A já vám za to příště napíši, jak u nás letos doma dopadl Valentin, chcete?