středa 17. dubna 2019

Po mamince...

Genetika.

No co vám budu povídat, prohrál jsem.

  Ono je to totiž asi takhle: Dítko není podobné tomu, komu je podobné, ale tomu, kdo má momentálně více příznivců v rodině. A to i kdyby se Švédce narodil černoušek. To tchyně jen pronese něco ve stylu, že to je celý dědek Olaf co dobýval za Vikingských válek Afriku a zbytek je celá Erika. Vyřízeno.

  Náš nejmladší Kubíček je tedy také po mamince. Jistě. Sice už čůrá ve stoje, ale jinak pořád celá maminka, že.

  A tak jsme jeli do stavebnin nakoupit nějaký materiál, Kuba naložil světla, já okna a okenice, ještě pár drobností a jeli jsme zaplatit.

  Paní pokladní to namarkovávala nahlas  do pokladny a Kubíček poslouchal.
Dvě balení světel, jedna sada zámků, čtyři okna, karton vypínačů, tři okenice, násada na ...

"Čtyři okenice!" ozval se Kuba. "Čtyři okna a čtyři okenice!" a bylo to.

No jo, on je opravdu po mamince!!!









úterý 9. dubna 2019

Guma


  Tak dnes jsou tomu přesně dva roky co mi život zase jednou napsal hezký příběh do mé knížky života....

  Byla krásná sobota a já měl na plánu vyzvednout od kamaráda velikou vyřazenou pneumatiku od traktoru, takovou tu co se s ní trénuje na "strongmana" abych si měl s čím budovat další svalovou hmotu (čti… zvedat si ego). Kamarád sice bydlí až ve Waterman, což je přes 60mil (kolem 100km) ale jelikož byla gumka za dáču a já měl pomocníka na naložení, tak vše vypadalo na další perfektní den v životě perfektního chlapa…. 

  Hned z rána někde kolem půl jedenácté jsem dostal dokonce SMSku od samotného Sluníčka, že dnes bude pěkně svítit do tvářiček i do dušiček a že mi přeje krásný víkend. Luxus. Jasný povel k akci….

  Od snídaně jsem zavolal nejstaršímu synovi aby se připravil, že za chvilku vyrazíme. Vzal to. Chvilku tupě poslouchal a pak mi velmi slušně řekl, že mi nic neslíbil a v duchu mě poslal do temnot svých útrob a znova usnul. Slušný hoch. Co teď?

  Odhadovaná váha 160cm gumy je někde kolem 500lb až 600lb. (225kg až 272kg) 500 poundů naložím sám, ale 600 už asi ne. Byl to risk, ale svítilo sluníčko. Spoléhal jsem na to, že v nejhorším případě se mi někdo vyleze vysmát a až se nabaží mojí debility, tak mi pomůže….

  Nastartoval jsem tedy svůj zelený pickup Dodge RAM, zakoupil po cestě Monstra a vyrazil na jihozápad. GPS našlo perfektní cestu a jak jsem vjel do lesa tak jsem hned ztratil signál. I sluníčko na mě hodilo bobek a zalezlo. Dík.

  Ušetřím vás podrobností, ale za dvě a něco hodiny jsem našel svoji gumu. Nedala se přehlídnout a ani objet. Určitě byla vidět i ze satelitu a borci z NASA teď začali uzavírat sázky, co si polámu a kolik lidí bude ze mě tu gumu sundavát….

  Jenže, hele, ve zkratce, jsem prostě dobrej. Na potřetí a za pomoci provazu, ale sám. První kolo byla jen testovačka, abych se utvrdil, že jsem opravdu pako. Ve dvojce jsem to vzal silou a otočil si palec na pravačce a zvedl si své osobní hodnocení z "PAKO" na "IMBECIL". 
Do trojky jsem nastoupil bez palce, ale zapojil jsem mozek. Můj mozek mě ještě nikdy nenechal ve štychu a i teď nahodil parádičku. 

“Když nevíš, zavolej manželce a zbytečně se nevysiluj. Chce abys byl do večera doma, tak ať poradí. Cháchá, aspoň bude legrace a budu moct přijet legálně pozdě a tím pádem nebudu muset hlídat! Jsem já ale hlava....”

Aha!
A už jsem to žhavil. Pochopitelně jsem nejdříve obdržel  další povýšení mého osobního hodnocení a poté i pěti bodovou instrukci, jak naložit  něco, co nemůžu nikdy v životě unést.  V tomto bodě je moje žena expert, protože se sama prohne i pod tíhou banánu, takže si musí umět poradit….

  Guma vyletěla na korbu div ne sama a zvládnul jsem to jen ve třech bodech. Na co pět, když se to dá udělat lépe ve třech. Ty poslední dva už jsem si stejně nepamatoval. Na co taky.

  Vyrazil jsem na cestu a za dvě minuty jsem dostal SMS od ženy:
"A nezapomeň: Bod č4: pořádně to přivaž a zavři korbu. Č.5: Jeď opatrně a po cestě domů kup mléko prosím! Love you!!!"

  Zastavil jsem tedy a přivázal jsem gumu. Né že by to potřebovala, ale já nepotřeboval žádné zbytečné průpovídky, kdyby se náhodou přece jen něco stalo a bylo to potřeba.

  Fakt jsem jel domů úplně opatrně, pomalu a bezpečně, abych nemusel moc brzdit, ale ta perla přede mnou v tom Mercedesu to nevěděla a skočila na brzdu asi oběma nohama, protože najednou prostě stála. Hele, já mám nohu jako kůň, jó, tak jsem přimlask ten brzdovej pedál na podlahu tak prudce až to zasyčelo, tsssss……. a pedál se najednou propadl tak,  jak když šlápneš třeba do teplého másla, tssss…. Brzdy selhaly.

  Takže Mergl stál a já jel dál a za mnou byl krásný čůrek brzdové kapaliny na asfaltu! Sice jsem zpomaloval, ale i tak jsem to musel stáhnout na krajnici, abych bábovce nezarazil horký výfuk do zadku (tzv. GGS German Gurmán style nebo-li tailgating).

  Podjel jsem ji a zastavil jsem s bídou asi metr před ní, vyskočil ven a hbitě dělal, že jen jako kontroluju ty provazy na gumě. Jsem věděl, na co jsem je tam dal, ne?
Sežrala to i s navijákem a nafuněně odfuněla.

  Ale já zůstal. A dlouho.....
Našel jsem prasklou brzdovou trubičku. V sobotu odpoledne.
Naštěstí štěstí přeje připraveným a tak jsem šel vytáhnout vercajk a odpojit jeden brzdový okruh abych OPATRNĚ dojel jen na 3 brzdy.
Našel jsem plochý šroubovák, tupé nůžky a šroubek. Vercajk jak sviňa.
Tak jako dobrej jsem, jo…. ale technický prodigy jako zase né, to už jsme někde jinde. 

  Zůstaly mi tedy dvě možnosti. Zkusit někomu zavolat a poprosit o nářadí a nebo zavolat velkou odtahovku a zaplatit hodně moc.

  Byl jsem v DeKalb. No a v Cortlandu přece bydlí Vojta s rodinou, to se musí zkusit. Vojtu jsem viděl už asi 3x v životě, takže jsme už prakticky kamaradi. Snad. Doufejme. Nemám sice jeho číslo, ale zkusím zavolat přes FB. 

  Zázraky se dějí a Vojta mě poznal a dokonce ochotně přijel. V sobotu odpoledne. Zlatej kluk, děkuju Vojto! 
Ve dvou a s vercajkem to byla pohoda a za chvilku brzdy fungovaly. Rozloučili jsme se a vyrazili. Akorát že já neodvzdušnil ty brzdy, že. 
Ale už jsem ani já neměl to srdce znovu obtěžovat a tak jsem doskákal zbylých 50mil SAKRA OPATRNĚ domů. Nakonec to vše dopadlo náramně dobře, nikomu se nic nestalo a oprava nebude stát víc než 25 dolarů, protože to zvládnu sám. 

   Ale vůbec nejhezčí pocit mám z toho, že jsem opravdu někomu stál za to, aby mi přijel pomoci. A to je pecka!
Děkuju.

PS... Jasně že mléko jsem nepřivezl a manželka ráno otevřela netrpělivě ledničku, aby si dala čerstvé mléko do kávy....


neděle 24. března 2019

V kuchyni...


Domácí Bonton.
-Petr Krest

  Obecně vzato, každá žena má své silné a slabé stránky. Ovšem konkrétně vzato, pokud se jedná o vaši ženu, pak hovoříme jen o silných stránkách a jedná li se o tchyni, hovoříme pouze v superlativech, používáme výkřiky údivu a citoslovce nadšení, či ještě lépe, nehovoříme vůbec. Tolik nám praví společenský bonton.

  No, tchyně je asi sedm tisíc kilometrů daleko, takže ji srdečně zdravím, posílám pár nadšených citoslovců a jdem se fofrem mrknout dále, než se tu něco domrví. 

  Pokud má tedy vaše žena náhodou nějakou slabší stránku, nesmíte s tím na veřejnost, to se nedělá. Třeba moje žena neumí moc vařit. To ovšem neznamená, že nevaří. Naopak vaří a bohužel často!
Ale když už se stane, že se někdy nenajím, tak se zaručeně pobavím. Moje žena totiž v kuchyni vyvádí ještě větší psí kusy nežli Jiřinka Bohdalová před kamerou a to já už nikoho lepšího v tomto směru neznám.

  Víte, některé věci se dají jen velmi obtížně popsat tak, aby byly správně pochopeny. A moje žena v kuchyni se po lehkém boji trvale usídlila na nejhornějším žebříčku této kategorii nepopsatelných záhad a suverénně zde kraluje již po mnoho mnoho let. Prostě asi něco podobného jako kdysi býval Karel Gott a Český Slavík.

  Už jste někdy skládali nábytek z Ikei? Ano, víte jak pořád hledíte na papír a poté na desku a zpět na papír a na desku, pak otočíte desku a zjistíte že to není C-éčko ale nedotištěné O-čko a to vše jen proto, abyste otočili i návod a přišli na to, že tam asi nemá být O-čko ale 0-nula? Znáte? Já ano. A to skládate jen obyčejný stolek Grimsoll.  

  Teď si ovšem představte, že skládáte finskou ložnici Wartfullehandooxer.  Tak a to už se blížíte pomalu k systému vaření mé ženy. Urputný pohled do bublajícího hrnce se střídá s analýzou babiččiny kuchařky a konfrontací se sousedkou a Googlem. Míchačky, vařečky a žbrdlačky jsou setříděné vzorně podle velikosti vedle sporáku a zrovna tak jsou i nudle v hrnci. Pořádek musí být, to je základ. 
Po chvilce soustředění proběhne v kuchyni malá námořní bitva, pak se to ještě zahustí a nastane hrobové ticho. Manželka najednou stojí sama uprostřed osiřelé kuchyně se vzorkem jídla na lžíci a pátrá pronikavým pohledem poštolky po dobrovolníkovi. Marně. Dobrovolníci došli, zeptejte se příští týden! 

No, osudovou větu tipu: "Tak na co jsem se s tím vařila vy bando jedna!" známe dozajista všichni a víme, že někdo tu pusu holt otevřít musí. Manželka mi sice tvrdí, že mám jít příkladem, ale já si myslím, že se jen bojí otrávit naše děti. No a psa nemáme, takže ten organický bio-kukuřičný guláš musím testnout já. 

  Není ovšem nad to vidět radostný pohled mé ženy a tak tu pusu holt otevřu. Pokaždé se pousměje  a opatrně dodá:

 "Možná se to bude muset trošku dosolit, nevím, ještě jsem to nechutnala miláčku" 

a s těmito slovy mi zarazí lžičku asi  deset centimetrů pod mandle, tam ji otočí o sto osmdesát stupňů a vytáhne ven.  

  Manželka úspěšně přeprala a vykrmila na své kuchyni všechny naše kluky a nyní aplikuje svou lžičkovou metodu i na mně. V životě se mi nestalo, aby mi takto něco ukáplo.  No, jak by také mohlo, že.

  Ale  jak jsem zde již zdůraznil, pokud má vaše žena náhodou nějakou slabší stránku, nemá se to tahat na veřejnost a tak raději jíme všichni doma.

Mějte se krásně a dbejte na bonton!

- Petr Krest.



pondělí 18. března 2019

Pozdní přání k MDŽ

MDŽ, 
aneb proč jsem letos přál až odpoledne....

  Pátek ráno, klídek, pohodička a navíc volný den. Naklusal jsem do fitka a začal jsem raní kardio. Na uších sluchátka a už si to funím v rytmu trance na nejnovějším kombinovaném roto schodo toto pédu a přemýšlím jestli jsem se fakt už úplně nezbláznil nebo jestli mi jen tak trochu přechodně kape na karbid. A tak jsem se tam vlnil jak metráková dešťovka a snažil se u toho nesmyslu vypadat naprosto přirozeně, když v tom mi cinknul telefon. 

  Naprosto jednoduchá a přímočará otázka od jedné suprové kamarádky vyvolala paniku v celé mé rozsáhlé nervové soustavě a já se málem zhroutil.

"Víš že je dnes MDŽ?"

 No a je vymalováno. 
Bylo sice teprve devět ráno, ale devět ráno v Chicagu znamená čtyři hodiny odpoledne v Česku. A já nemám nic napsaného a než dojedu domů a než to napíšu... Ach jo, já jsem trombon. Kdo si pamatuje na ruského vojáka Gríšu a zlatý trombon, ten ví co Gríša provedl, když si spletl trombon s mísou a jak se pak divil, že neteče voda, když po výkonu mačkal klapky.

  V tom mě napadla spásná myšlenka. Napíšu to až na sobotu a dám k tomu nějakou dobrou veselou hlášku a snad to přežiju. Hned jsem začal Googlovat a našel potřebný materiál. Ano, tohle je ono!
Oficiálně převedu letos MDŽ na sobotu, protože v pátek se většina žen stejně nestihla na to včas obléknout.... Hahaha... No, ehm. 
To je sice dobré, možná i pravdivé, ale zrovna na MDŽ nevhodné až kontraproduktivní. A tchýně by mi navíc za to určitě poslala černou známku a byl bych v kelu.  A v sobotu bez vycházek. Zamrazilo mě.


  Sroloval jsem se tedy dolu z toho hubnoucího nesmyslostroje, zastavil rukama roztřesená kolena, stehna a hýždě zezadu i zepředu a čekal.
Po dvou minutkách se mé tělo opět zformovalo do tvaru muže a já mohl odfrčet do pánské šatny.

Cestou domů jsem se pak stavil pro květiny.

"Dobrý den, prosil bych tři květiny," požádal jsem.

"Ale zajisté, hned to bude. Co říkáte na tyhle?"

"Jsou nádherné, beru je. Všechny tři," řekl jsem jedním dechem. 
Hezká paní prodavačka se trošku zarazila a zeptala se: "A mohu se zeptat copak se vám na nich tolik líbí? Ta zlatá stuha nebo výběr květů či snad jak jsou bohatě zdobené?" 

"To, že jsou již hotové," odvětil jsem popravdě a vytáhl peněženku.

Paní prodavačka se ale najednou zkroutila v pase a vyprskla nečekaně smíchy. Když se opět narovnala, omluvila se.

"Tak to jsem nečekala, promiňte. Ale jestli správně hádám, tak máte jednu kytici pro maminku, jednu pro ženu a třetí možná pro sestru?"

Většinou mi sedí na rameni krásný anděl, který mi našeptává samé hezké věci, ale dnes měl asi volno. A tak jsem to holt zkusil sám po svém....

"Ale kdepák, co vás nemá. Ta největší je pro manželku, ta prostřední pro mou starší milenku a tato nejmenší a nejhezčí je pro mou mladší milenku! Dnes roznosím kvetiny a dárečky a zítra mám volno."

Jenže tentokrát místo smíchu paní prodavačka údivem vyvalila svá krásná kukadla přímo na mě a spustila šepotem:
"Ale co, proč ne. Já vám to nezazlívám. Takový velký chlap by klidně zvládnul i víc milenek, no né?"

Jé, skočila na to, bude sranda, pomyslel jsem si a mé ego poposkočilo o metr nahoru.

"No, asi ano, ale víte, já moc netlačím na pilu. Děvčata si většinou řeknou samy, když mají zájem. Je jen třeba naslouchat. Tak kolik jsem dlužen za květiny?" zeptal jsem se a začal vytahovat kartu z peněženky.

"Co takhle jednu večeři zitra po páté, až to tu zavřu?" řekla naprosto nečekaně a dívala se mi při tom přímo do očí, aby viděla moji reakci.

V ten moment to udělalo "CVAK" a všechno vyplo. Slyšel jsem jak mi dobušilo srdce, jak mi houstne krev v žilách a i to, jak se mi začínají rozpadat ledviny a tvrdnout játra. Oči mi spadly někam na dno peněženky a já začal zběsile tahat ven jednu bankovku za druhou. Tak kolik sakra chce, ať už to vybalí nebo bude po mně.

Paní prodavačka se ovšem znovu rozesmála, tentokrát ale na plno a pobaveně do toho zahýkala:
"Jsem to věděla, tak co, kolik máte sester jednu nebo dvě?"

No co vám budu povídat, na letošní MDŽ jen tak brzy nezapomenu... 


pondělí 25. února 2019

Jak u Chocholouška....




Slušný řidič...
Petr Krest
Chicago 25.2.2018



  Pochopitelně všichni kolem nás jezdí jako šílení a nikdo nedodržuje bezpečnostní dopravní předpisy. Jezdíme v autech jako blázni a nikdo nikoho nechce nikam pustit. Kdyby se našel alespoň jeden ukázněný řidič na cestě, hned by bylo lépe. Alespoň ta první vlaštovka, která by mohla spustit tu řetězovou reakci dobrých skutků na cestě...

  A pak najednou věřte nebo ne, z čista jasna stane se zázrak a ten ukázněný řidič se najde. 
Ne, to není legrace. Opravdu se najdou i slušní řidiči. Je jich sice málo, ale jsou. A jeden teď zrovna jede těsně před vámi a najednou dupne na brzdu a ukázkově zastaví na oranžovou na semaforu. 

  Jo, přesně. Skočila oranžová, vy jste na to šlápli abyste to taky projeli, přilepili jste se na tu jeho Audinu pěkně na těsno a ten týpek zabrzdí? Jako fakt? Pane bože, na co si potom takový trotl  koupil TéTéčko, když by mu víc pasoval Wartburg v kombíku?   


  Zastavíte tedy s vypětím všech brzd těsně před jeho nárazníkem a víte, že byste to ještě v pohodě stihli a spolu s vámi ještě další tři auta.

"Ty kráso, to je kus vola.(ano, nebo i jinak se to dá říci...)" 

  Ten chlap fakt zastaví na oranžovou, no viděli jste to někdy někdo? Co tě proboha v tý autoškole učili? Chceš snad někoho zabít nebo co? Sebral bych mu za to řidičák a dal bych mu na hlavu zmijovku, neřádovi.


  No to nepochopíš. Slušný řidiči jsou prostě ti nejhorší, protože nikdy nevíš, co provedou. Jediná vyjímka jsou asi jen řidiči v baretkách, ale to se už se snad ani nesmí publikovat....


  Teď se možná smějete, ale i vy jednou potkáte slušného řidiče a pak si na mě vzpomenete a budete taky hledat zmijovku. Hele, já už mám v autě tři!


Mějte se krásně a řiďte bezpečně!



středa 20. února 2019

Je to jen hra . . .


Náš Valentin
Petr Krest
Chicago 19.2.2019

 Letos na Valentina venku sněžilo jako o závod a tak jsme jen tak v klidu seděli doma na gauči, žena cucala nějaké kyselé víno a počítali jsme, kolikátý to už je. Šestnáctý Valentin, to už jsme jich pár zažili. Za ty léta proběhlo na tento svátek všechno možné i nemožné a tak teď již dáváme přednost klidu a míru na gauči rodinném.

Manželka se mě náhle otázala:

"Miláčku, pamatuješ si takové to víno, co bylo hodně sladké? Bývalo to v modré lahvi s dlouhým hrdlem a špunt byl z bílého korku. Hodně se pilo, když jsme ještě byli děti. Naše maminky to zbožňovaly. Pamatuješ?"

"Hmm, tak to nevím. Já víno nikdy nemusel a jako kluk jsem pil Božkov, takže netuším. Proč? Chceš si osladit pravdu?"

"Jo, toto víno je jako pohřební šťovík, ty můj Božkove, za chvilku mě z něj bude smutno."

"Neboj, náhodou jsi se suprově vdala, pamatuješ? Rozveselím tě jedna dvě!

Pojď, zahrajeme si třeba tu slovní hru, co jste hráli v Nebrasce na universitě."

Manželka se zeširoka pousmála. 

"Víš že tahle hra ti nedělá dobře, zlato, ty nejsi šprt." 

"Jasně že ne, ale jsem taky hlava! A dneska jsem úplně vyladěnej, nemáš šanci. Chceš začít?"

"Dobrá, začnu tedy, ale nebudu tě šetřit!"

Konspirace.

Konspirace?

"Mám ti přinést šaratici?" 
"Ne, to není Konstipace, zlatíčko. Zácpu nemám. Dál?"

"Aha, vzdyť vím, na to jsou vlastně tyhle modré prášky, že jo?"

"Ne, to je Antikoncepce, miláčku. Dál?"

"Hele, už vím, ale nebuď zase moc chytrá, nebo tě vyhodím oknem!"

"Samá voda, lásko, to je Defenestrace. Tak šup, víš nebo ne? To je pátá třída, to bys mohl."

"Pátá třída? Tak to se nesmí! To je zákeřný, to bylo před čtyřiceti roky, to už si málo kdo pamatuje a od té doby se zase vše přepsalo! Koukej mi dát něco z university, to bylo před dvaceti lety, to si budu ještě pamatovat."

"Ale broučku, tak se hned nečerti."

"Ne ne, neříkej mi broučku, víš že nemusím ty hmyzákový zdrobněliny. To bys mi taky za chvilku mohla říkat ty můj hovniválku..."

"To ne, neboj zlatíčko, to je moc dlouhé!"

Jasně že vím co je konspirace, ale nemůžu to vybalit hned napoprvé, když mám udělat manželce radost, že. Ale už jsem zahrál slušné divadélko, tak bylo na čase vybalit pravdu a zapsat si bod. A  tak jsem spustil:

"Konspirace je chirurgické odstranění pohlav ..."

"Zadrž vrahu nenarozených dětí, nebo vykastruji já tebe!" Ozvala se žena a rozesmála se. To je Kastrace, nikoliv Konspirace
Poslední pokus, protože vím, že mě taháš za nohu. Už jsi snad použil všechny odborné výrazy na K co znáš, tedy snad mimo Kanalizace.

"Já vím, ty víš, že si dělám jen legraci," zakecával jsem situaci.
"Konspirace znamená obecně uspořádání nějakých objektů vůči sobě navzájem." 

Nastala chvilka ticha. 

Žena přihmouřila obočí a s uznáním pokývala hlavou.

"Vidím, že jsem se v tobě spletla." dodala opatrně.

Můj hrudník se nadmul a pokleslá brada vyletěla k oblakům. Nejsem ještě tak marnej, je to dobrý.

"Ano, znáš ještě jedno chytré slovíčko na K. 
Konstelace. Ale ani Konstelace není Konspirace miláčku. Takže bod pro mě, ale nic si z toho nedělej, bojoval jsi jako lev. Prostě jen nejsi šprtík."

  V ten moment se ozvala z kuchyně rána a něco spadlo. Šel jsem se podívat, ale nic jsem neviděl. Až když jsem otevřel špajzku, tak ne mě najednou vypadl trubkový policovník, který tam byl patrně ještě od dob, když se Columbus teprve učil plavat. Jedno téčko se uvolnilo a rám se bortil k zemi pod tíhou plechovek všeho druhu. Na poslední chvilku jsem zachytil středovou trubku a zachránil regál od zřícení.

"Pro Boha, co se stalo? Jsi v pořádku?" ozvalo se z obýváku.

"Jo, ale potřebuju pomoct. Přines mi prosím tě sikovky z brašny, potřebuju tady zasadit a utáhnout dvě trubky. A pohni, je to těžký."

"Už letím, momentík. Na tady," a podala mi kleště.

"Ne miláčku, to jsou jehlovky, potřebuju sikovky."

"Už, už, moment. Co tyhle?"

"No, to jsou kombinačky a tohle štípačky. Zahrábni dolu pod klíče, jsou to takové delší kleště."

Regál se mezitím začal pomalu pěkně pronášet.

"Mám je," ozvala se téměř výtězoslavně žena a podala mi velmi veliké kleště.

"Tak tohle je malý hasák miláčku. Teď už se nemůžeš splést, jiné kleště už nemám." 

  Ale měl jsem. Manželka našla ještě stripovačky a poté i moje dlouho ztracené seegrovky. 

"Prosím tě, sikovky, . . SI.. KOV.. KY !!!" nevydržel jsem.

"Nemusíš být na mě hned ústnatý, ano? Ještě se leknu a pustím ti ten hasík na nohu.!"

"Hasák. To byl hasák. Teď už podej ty sikovky."

  Nakonec mi přeci jen podala sikovky a já dotáhl trubky zpět do spojky. Poté jsme společně zatlačili rám zpět ke zdi a uklidili jsme pár zbylých  
popadaných plechovek z podlahy.

  Rámus padajících plechovek probudil ovšem i malého Péťu, který se přišel podívat, co se stalo. Vešel přímo doprostřed kuchyně, rozhlédl se a spustil:

"Jé, nýtovačky, sikovky, stripovačky i křížák. Tati jestli máš i pájku, tak můžeme zrealizovat můj školní projekt, stavbu orbitní sondy! CPU dáme Ryzen3 má nízké TDI i odběr, interface můžeme adaptovat z mého Surface, integrujeme command modul a uložíme do keramické kapsle. Doložíme GPS senzor, komunikační modul pro přenos dat a záložní solární zdroj. Ale jak to vše dostaneme na orbit bez rampy a nosného tělesa, to nemám tušáka, možná R-7 by se ještě někde dala sehnat v Ruským kasínu..."


  Bylo jasné, že Péťa právě získal úplně v klidu dva body během třiceti vteřinového nástupu na scénu a bylo ihned potřeba vyrovnat hodnocení.

"Já ti dám orbit, až ti bude kozlík malej! Už jsi dočetl tu Honzíkovu cestu? Nedočetl, no vidíš. Tak šup, vyčůrat a zpátky do pelechu. A zítra ti ukážu, kde se zapíná a jak se řídí kosmický manuální modul na odhazování sněhu. Dobrou!"

Junior protočil oči v sloup a s remcáním odkráčel.

Když úplně zmizel, tak mě vzala žena za ruku a řekla:
"Krásné a chytré děti jsi mi daroval, víš to?"

"Vím," přitakal jsem.
"Však mají být po kom, no né?"

"Aha. A pamatuješ že jsi mi říkal, že jsi  Honzíkovu cestu nikdy nedočetl, protože jsi tvrdil, že koza se na stole dojit nedá?" 

Než jsem se stačil pořádně nadechnout k obraně, tak si mě manželka rychle přitáhla k sobě a dala mi velkou pusu.

"To nevadí ty náš tatínku, já ti za ty naše kluky stejně moc děkuju!" 



sobota 16. února 2019

  Dnes se mi podařil takový hezký nechtěný výměnný obchod informací. Jeden můj neznámý známý mě požádal, jestli bych mu nesestavil cvičební program. A věřte, že ho opravdu potřeboval, protože když stál vedle mě, tak vypadal jako kvalitní přespolní maratonec po celosezónní přípravě. Prostě asi (se vší úctou a respektem) jako žokej Váňa  na vodové dietě.

  Naordinoval jsem tedy chlapcovi velmi přiměřený tréning, abych ho hned z kraje nepřepálil, zasvětil ho do tajů bobtnání hmoty svalové, vysvětlil mu rozdíl mezi sojovým bobem a opravdovým proteinem a jiné základní finty, jako jsou maso, vajíčka, mléko a tvaroh. Základem všeho, je najít si dobrou posilovnu. Dobrá posilovna má dobré vybavení, ale nejlepší posilovna je ta, která má nejvíc bab. Můžete mi věřit, není to z mé hlavy. Žena je a snad i napořád bude největší motor pro chlapa a tak pokud vlezete do posilovny plné hezkých ženských, tak se vám kulatá záda srovnají hned po prvním rozhlédnutí a hrudník se vám najednou nafoukne tak, že začnete pomalu přepadávat na nos a biceps sám začne ohrnovat rukáv u trička, aby byl víc vidět. Pokud ovšem jako začátečník ve třiceti vlezete do posilovny plné nabušených chlapů, tak vaše tělo bude hrát mrtvýho brouka. Prostě vás v tom nechá samotného, byl to konec konců váš hovězí nápad, žejo.

  Chlapec asi ani neočekával takový zával informací, ale nasával a nasával a dělal si i zápisky. No a já měl radost, že se můžu vykecat a že mě někdo poslouchá. To se mi doma jen tak nestane. 

  V šatně mi pak poděkoval a pozval mě na drink. Pochopitelně tím myslel vysoce proteinový koktejl. Já si dal jahodovo-banánový a chrochtal jsem si blahem. 

  A jak jsme tak seděli u toho stolku v mlíčňáku, tak jsme si udělali takovou tu mobilní pauzu mezi srkáním, vytáhli jsme mobily a začali jsme kontrolovat situaci ve světě a okolí. A oba rovnou na Facebook. Zasmáli jsme se tomu a pak jsme zjistili, že jsme oba mnohonásobní adminové na několika stránkách. Klučina vedl stránky servisu na prodej a opravu kopírek a na druhé prodával zdravotní sexuální ochranné pomůcky. V kancelářích kde opravuje kopírky pro svou firmu si bokem instaluje své automaty na kondomy, filuta jeden. 

  A tak jsme si omrkli stránky, kdo má kolik lajků a tak a mladík se mě najednou zeptal.

"A jak ti ty stránky běží, máš aspoň deseti procentní odezvu?"

Vyvalil jsem oči. 

"Ani ve snu, proč?"
"No, myslel jsem si to. Nemáš vůbec žádné doporučení, proto tě Facebook asi moc neukazuje. Máš mít ideálně tři a více procent doporučení, tzn. že pokud máš sedm tisíc lidí, měl by si mít dvě stě deset doporučení a ty máš tři? Tři lidi tě doporučili ze sedmi tisíc?
Si děláš srandu, ale asi ji děláš blbě, když tě nikdo nedoporučí dál."

Spadla mi brada a bylo mi najednou smutno.

"Nic si s toho nedělej, jen nejsi obchodník, neznáš to. Podívej, když já něco prodávám, tak to mám trochu nad cenou a pak nabídnu slevu za doporučení. To ty nemůžeš, děláš to za dáču. Ale právě proto se můžeš klidně rovnou obrátit na své lidi, aby ti pomohli.
Každý vidí, že za to nic nemáš, tak když sem tam požádáš o doporučení, tak ho určitě dostaneš a spousta lidí ještě bude ráda, že ti muže pomoct. Ale musíš se ozvat, jinak dostaneš prd, protože nikdo neví, co potřebuješ."

A tak jsem nakonec vyzískal zajímavou informaci a ani koktejl jsem neplatil. Tomu říkám pátek! 

Ponaučení z příběhu je kupodivu naprosto jasné. Ano, chytrému napověz, hloupého nakopni. 

Je mi jasné, že já zde nikoho nakopávat nemusím a tak jen malá nápověda:
  Drazí přátelé, pokud se Vám má tvorba líbí a chtěli byste mě podpořit, pak není nic jednoduššího, než mi poslat tisíc korun na novou klávesnici, nebo ještě lépe napsat hodnocení či doporučení na mé stránky. Pochopitelně pouze v případě, že sami chcete a jen za předpokladu, že se vám líbí, co píši. 

A já vám za to příště napíši, jak u nás letos doma dopadl Valentin, chcete? 




neděle 10. února 2019

stroj casu





PetrPetum Mobile
Chicago 10.února 2019


  Již dlouho se snažím vymyslet Petrpetum mobile a myslím, že mi to ještě chvilku potrvá. 
Potřebuji ho totiž na můj stroj času, který jsem nedávno vymyslel. Jenže problém je jako všude u všeho se zdrojem energie. 
V pravěku nemají benzín a v budoucnosti už také ne. A ta potvora hrozně žere. Takže ať to dělám, jak to dělám, vždycky mi vyjde palivo jen na cestu tam a poté musím roztáhnout solární deku a čekat rok, než se nabije záložní zdroj.

  To se sice někdy může taky hodit, třeba když chcete postal tchyni na výlet, ale ta moje je jak na potvoru zlatá, takže zatím nemám pro jednostranný stroj času využití. 

  Zajímavé ovšem je, že  manželka začala zase po dlouhé době vařit a v pracovně mám najednou úplný klid. No jo no, konečně asi pochopila, že má práce má smysl a začala si mě opět vážit. Hodná žena.

 A tak si tak tady čmárám ty rovnice perpetuálního pohybu a při tom mě  napadla taková malá otázka pro mé čtenáře, kteří mají dozajista fantazie habakuk.

 Pokud byste si mohli splnit svůj sen a vybrat si jeden pochopitelně zpáteční let strojem času, byla by to minulost či budoucnost?

Minulost? 
Vyřešit nějakou záhadu? Vysvětlit vznik vesmíru? Zjistit, kdo zabil Kennedyho? Kde leží Atlantida? Nebo si zajít na koncert Beatles, Elvise či Marilyn Monroe?

či

Budoucnost?
Kdo bude příští prezident? Jak budou vypadat města za sto let? Nechat si naimplantovat telepatický procesor či zaskočit si rovnou vyměnit celé tělo za nové? Zjistit jaká padnou příští týden čísla v loterii a mazat zase rychle domu si vsadit?

Vše je nyní jen v rukou vaší fantazie, takže kam to bude?


Petr-petum mobile





neděle 3. února 2019

Slivka a Garáž.




Není tekutina jako tekutina...
Chicago, 3 února 2019 


Prozradím vám jedno malé tajemství. se kterým se chlapi moc doma nechlubí.

  Každý správný chlap, který vlastní garáž totiž ví, jak v ní chutná skoro všechno. Ti lepší z nás dokonce rozeznají třicítku olej od pětačtyřicítky už po čuchu, letecký benzín cítí už tři metry před garáží a také bezpečně rozpoznají,  kdy si pucnul pejsek a kdy to panička svedla na pejska. 
Ale naše vlastní fusky, tak to je zase jiný příběh. To se může sejít deset chlapů v kuchyni a vše je v klidu, dvacet chlapů v kuchyni a vše je v pohodě, jen došlo pivo. Ale tři chlapi a jedna žena v kuchyni a je jasný, že někomu jedou fusky a dáma to pochopitelně není.

  Ale zpět do garáže. Je jasné, že nikdo z nás většinou netestuje jak chutná motorový olej, ale stane se, že máte špinavé ruce od práce a pak omylem sníte třeba chleba se salámem a brzdovou kapalinou na prstech. Za posledních dvacet let jsem snědl ledaco, rozpoznám na jazyku brzdovku od nemrznoucí směsi. Kyselinu sírovou z baterek už nechutnám, to se pak musí rychle přepít mlékem nebo vyjetým olejem, jinak vám shoří jazyk. Ale buďte v klidu, nejsem úplně praštěný hasákem. Když je na flaštičce nálepka s kostlivcem, tak vím o co jde. Takovou věc nesmíte vypít, nebo zemřete. A proto v rámci bezpečnosti musíte takovou tekutinu ochutnat, abyste věděli jak chutná a náhodou ji někdy omylem nepozřeli. Někteří borci provádí test tak, že si kápnou kapalinu na koneček ukazováčku a pak ji palcem rozmatlají třením prsty o sebe a zkoumají vzniklou situaci. Pak provedou podle barvy, vůně a konzistence  analýzu a určí pravděpodobný druh roztoku. 

  To já to raději ochutnám a vím okamžitě a přesně o co jde. Je to přesnější metoda a má jednu velkou výhodu. Nezamatláte si při ní prsty od nějakého jedu a můžete se tak v klidu najíst přímo v garáži!  Jo jo, jsem hlava.

  Tak třeba Dextron trojka do řízení je lehce nasládlá jako přírodní kokosová voda, ale chutná jak nahnilé jablko, kdežto spray na  čištění kožených sedaček chutná jak trojka slivka. Neznáte,co? Ani se vám nedivím, to je naše krajová specialita. Tady domáci slivku nekoupíte. Takový zlatý standard je tu v Chicagu Slivovice Jelínek, ale když Jelínka, tak já preferuji jejich hrušku. To je taková nenásilná lahoda co dobře teče, ještě lépe chutná a následné  ráno se člověk necítí zas až tak zle. 

Ale pokud jde o slivku, tak domácí je domácí. Jenže kde ji tady vzít a nekrást? A což o to, nekrást, ale ono ani neni co.... Marná sláva, kde nic neni, ani smrt nebere.

Ale . . . 
každá zoufalá situace vyvolává zoufalá opatření a tak se přeci jen občas nějaký ten vzorek z domácí produkce dostane i k nám za oceán. Já mám ovšem v tomto směru obrovského smolíka, protože jsem původem Krušnohorec a u nás se pálí leda tak čarodějnice. Ovšem mám hodné kamarády a kamarádky co pošlou či dovezou (děkuju Brusinko) a manželka má rodinu v Havířově, což už je prý na Moravě, takže mají konexe.

Tudíž , , ,
pokud se vám podaří takový vzorek ukořistit (ano, drsný vyraz, ale zde pasuje), nebo i jinak získat  od někoho kdo vás má opravdu rád, pak máte slušnou šanci, že máte jedničku. Tedy první jakost, žůžo labůžo, eňo ňúňo, chro chro chro kvalitu.

Jenže . . .
vyvolených je pouze pár a ti ostatní se zde musí spokojit s takzvanými zdroji nepřímými, no a taková nepřímá slivka už má kupodivu maximálně pětačtyřicet procent. Asi bylo letos málo sluníčka nebo co. Ale je samozřejmně pravá domácí, tím pádem dovoz a tím pádem dvakrát dražší. Tady asi zase svítilo to sluníčko na někoho trochu déle. Ale co naplat, poptávka řídí nabídku. Výhoda výsledného produktu je v tom, že je pořád silnější nežli Jelínek, ovšem zase nevíte, co pijete.  Tedy dvojka s překvapením.

Ovšem . . . 
pokud je váš soused pravý "HARD CORE" amík, pleti bronzové, kakaové či čokoládové, který se dozvěděl, že máte doma Slivovitz, je okamžitě potřeba zasáhnout a vyrobit takzvanou trojku. Zaběhnete do obchodu, vezmete jednoho Jelínka, dvě láhve polární filtrované vody stejného obsahu, švestku, tři lístečky máty a největší pytel ledu.
Doma smícháte dva díly vody s jedním dílem slivovice,  nalejete směs do prázdné pet láhve od malé matonky, švestku odpeckujete a protlačíte hrdlem dovnitř a dáte chladit do ledničky, ale nikoliv na mrazák. Tahle verze by na mrazáku zamrzla a kouzlo by se nepovedlo. 
Vychlazený nápoj poté podáváme vzácné návštěvě v podchlazených skleničkách od whiskey s jedou kostičkou ledu a nakonec přidáme jeden lísteček máty a podáváme se slovy: This is very special Czech drink I custom made just for you, my friend. Bottoms up! 
Celý rituál posléze zopakujeme ještě dvakrát a poté odneseme tělo bezvládného souseda do taxíka, který ho odveze rovnou domů. Tam ho  předá jeho jeho ženě, která mu hned nafláká zadek jeho nejoblíbenější golfovou holí a pošle ho na gauč. 
Ráno pak odneseme zbytek ledu sousedovi a poděkujeme za návštěvu.

Tak to je slivka trojka. Nejzrádnější kalibr co existuje. 



Poznámka autora: Pochopitelně že malinko přeháním, nikdo není dokonalý a já už vůbec ne. Tedy skoro....



sobota 2. února 2019

Sprcha







Zima v posilovně
Chicago 2/2/2019


 To, že do Chicaga zavítala zima, se dá poznat lehce i ve fitku a nejlépe v šatně. Kohoutky ve sprchách změnily význam, borci z kanceláří si místo obvyklých tang oblékají trenky s krátkým rukávem a kluky z Mexika už čtrnáct dní nikdo neviděl. 

 S těmi kohoutky je to tak, že místo teplé vody teče studená a místo studené neteče žádná. A mixovat se to také moc nedá. Naštěstí je u nás obrovský tlak vody, naprosto ideální pro masážní sprchy, takže protlačí i slabší led. Ale ona ta studená je studená dost, takže ani není třeba přidávat z druhého kohoutku, ne, ne, ne. Leda byste to udělali jako já...

 Měl jsem to přesně rozpočítané. Na sucho vlezu do sprcháče a pomatlám se tekutým mýdlem a to pouze na místech jenž vyžadují nejvyšší pozornost, zapnu na 15 vteřin horkou vodu, rozmydlím, spláchnu a zabaluju se do deky a odcházím do sauny. Do minuty vyřízeno. Nechal jsem si ještě dvě vteřinky rezervu, ale po 17 vteřinách v polární sprše přichází u pánů mutace, poté omrzliny a posléze i hypotermie. A je z vás kvalitní ztuhlej modrásek.

 Ale kdo neriskuje, ten smrdí a tak jsem do toho šel. A do plna. Trošku šamponu do vlasů, trochu na tělo, patláma partláma a je to. Pak jsem jen otočil kohoutkem a sprcha zasyčela. Za vteřinu jsem zjistil, že to nesyčí sprcha, ale arktická voda, která dopadá na mé z posilování rozpálené tělo a za sykotu se odpařuje. První tři vteřiny jsem úplně propásl, protože jsem nevěděl, co se děje. Dalších asi pět vteřin mi trvalo, než jsem zvedl ruce k hlavě, abych spláchl šampon z vlasů a dál už jsem neriskoval. Začal jsem pomalu ale jistě vystupovat ze sprcháče přesně tak, jak jsem byl i s těma rukama ještě ve vlasech. Třináct vteřin a já byl na půl cesty venku.
Už už se levá noha dotýkala venkovní podlahy, když vtom jsem v té rychlosti nechtěně zavadil bokem o pákovou baterii sprchy a přesunul ji z pozice "horká voda" do pozice "tak to nedáš".

Mé tělo zasyčelo podruhé.

 Po osmnácti vteřinách jsem dopadl ven na gumovou masážní rohožku plnou protiskluzných čudlíků a několik jsem jich ulomil.
Raději jsem ani nezkoušel mluvit. Rychle jsem se postavil skoro hrdě k věšáku a rovnou jsem hrábnul  po trenkách. 

 Akorát jsem to stihl, než se z jiného sprcháče vynořil třicetikilový kancelářský frajírek a nasoukal se do tak malých slipáčů, že ani holka by se s nimi nezakryla. Byl tak vychrtlej, že ho většina kapek ve sprše minula a tak si akorát utřel čelo a odpálil. 

 Já, na rozdíl od něj, jsem vypadal ve svých flanelových trenclích jako ruský hokejový brankář na ligovém zápase. Někdo si toho musel všimnout, protože mi napsali na skříňku v šatně "Medvěděv". No co už. Nejhorší na tom ale je, že to někdo vykecal u nich doma a od té doby mi holky v posilce říkají "Mišu"

 Ať je to jak chce, každopádně mínus padesát stupňů tentokrát nepadlo i když to slibovali horem dolem, ale i mínus třicet po dobu dvou dnů stálo za to. 












neděle 20. ledna 2019

Zima




Když se zima zeptá . . . 
Petr Krest
Chicago 20. ledna 2019








Ptala se mě včera manželka:

  Miláčku, uklidil jsi všechny podprdelníky do garáže? Zítra má hodně sněžit!

„Ano.

A miláčku, židličky jsi taky uklidil, viď?

Ano, miláčku.

Zlatý jsi. A vodu z hadice jsi vypustil?

Ano miláčku, nejsem přece debil.

Já to věděla, jsi šikula. A co . . . .

Hele, zahrada je zazimovaná a lopata na sníh nachystaná u dveří.

Jsi nejlepší. Dáš si svařák nebo chceš Fernet od babičky?

Fernet neotvírej! Je neděle, ještě by mohla přijet návštěva a bylo by po flašce. Udělej mi čaj.

A tím debata skončila.


Druhý den odpoledne mi přišla zpráva s fotkou:

Miláčku, nezapomněl jsi na něco?


Musel jsem popřemýšlet, ale našel jsem dobrou výmluvu...

Miláčku, prostě slunečník je v úrovni očí, to znamená že je pro chlapa neviditelný. To samé platí i v ledničce. Když je máslo v poličce okolo úrovně očí, tak ho nikdy nenajdu. Když je cokoliv skoro v úrovni očí, tak to je jako by to nebylo. Však mě znáš....

Za dvě vteřiny přišla odpověď:
„Za patnáct let co jsem s tebou jsem si nikdy nevšimla, že bys někde přehlídnul nějaký ženský prsa a to jsou sakra menší než slunečník. Ukliď ho prosím, vynes koš a posol chodník a schody, ať se nezabiju až půjdu večer domů. Můžu se na tebe spolehnout?

Zajisté miláčku, nejsem přece debil....



No co vám budu povídat, já ho fakt neviděl!