neděle 16. prosince 2018

Tekutý sýr




Salsa con queso.
Petr Krest
Chicago 16.12. 2018


Znáte ten pocit, když se vám zdá, že vás někdo špehuje? A navíc ho nemůžete najít?

Sedím takhle v obchoďáku na lavičce u východu, hladový a dojíždím zbytek sýrové salsy con queso. Je to taková sýrová omáčka zhruba ve stejně hloupé sklenici jako je Nutella. Problém je v tom, že hrdlo skleničky je tak úzké, že dovnitř prostrčí ruku jen dítě nebo možná japonská modelka, ale určitě ne český chlap, to ani omylem. Jenže český chlap nenechává zbytky, to by byl hřích, kór když je to drahé jako čert a je tam toho jak koze na ocas.

Vložil jsem tedy sklenici mezi kolena, zalomil jsem prsty do oblouku a druhou rukou jsem prohnul a stlačil kůstky k sobě co to šlo a začal bejčit. Už už jsem cítil, jak se dotýkám zlatého sýru a najednou jsem pocítil, že se na mě někdo dívá.

Provedl jsem nejdříve rychle zběžnou kontrolu na domácím hřišti, ale vše hrálo jak mělo. Pusa čistá, tričko nepobryndané a poklopec zapnutý. Všechno v cajku, kluk jako lusk. Tak o co jde?

Pomalu jsem zvedl hlavu a rozhlédl jsem se. Nic. Nikde nikdo podezřelý, asi jen hloupý pocit. A tak jsem se zase pomalu zabral do výlovu zbytků ve sklenici.

Tentokráte jsem si navíc olízl hřbet ruky, aby to tak nedrhlo a valil jsem to tam pod tlakem. A pak ještě pod větším tlakem, až se mi to povedlo. Ruka vlétla dovnitř a zastavila se až o palec, který jsem si div nevyvrátil. Vyhrkla mi slza.
Ale vzhledem k výsledku, by se dala nazvat i slzou radosti a tak jsem to nesl s hrdostí.

Nabral jsem zkušeně na prsty zbytky tekutého mexického sýra a vytáhl jsem ruku ven. Tedy to byl alespoň plán. Jenže ruka plánovala jinak a zůstala zaseklá uvnitř. Musel bych narovnat prsty, abych ji vytáhl. Jenže to bych přišel o sýr, který by stekl zpět na dno. Co teď? A tak si tam tak medituji a najednou zase ten pocit. Nezaváhal jsem ani sekundu a rychle zvedl hlavu. No jistě, mám tě! Paní prodavačka v oddělení masa zajela pod pult tak rychle, že si dala cestou dolů ťafku do čela, chudinka jedna! Hahahaha...
Asi po vteřince ticha se ozval z celé masny hurónský smích, který ukončila po chvilce starší paní vedoucí se slovy: "Která koroptev si tady zase cvrkla, co? Kdo to bude po vás vytírat ženský praštěný? Hybaj do práce, než přijde šéf."

Tím jsem považoval akci za vyřízenou a začal tahat ruku zpět na svobodou. Jenže paní vedoucí byla tak hodná, že mi přinesla novou plastovou lžičku ještě zabalenou v celofánu a začala se zajímat, jestli jsem v pořádku.

Velmi vlídně, jak jen hladovej a lehce podrážděnej lev dokáže, jsem poděkoval a odvětil, že vše je v pohodě.

Paní vedoucí se tedy otočila a odkráčela někam do pryč.

Raději jsem se zvedl a šel jsem na parkoviště k autu. Pochopitelně, že klíče byly v levé kapse mých riflí. A nemusím ani psát, že v uplých riflích, protože rifle planďáky se snad ani nedělají. A tak jsem začal tahat pravačkou klíče z levé kapsy.
Vypadal jsem jako čert s kopytem na ruce, tancující sekanej plužák sám se sebou.

Ale nakonec se povedlo. Sedl jsem si do auta, zaklínil sklénku mezi volant a zabral. A pak znovu. A znovu.
Jenže ruka už lehce opuchlá, takže to vypadalo, že to vezmu rovnou do garáže pro kladívko a rozbiji tu potvoru. Ale škoda sýra. Dalo by se to sice možná ještě nějak vymyslet, ale škoda práce.

Dal jsem tomu ještě poslední pokus. A šel jsem do plnejch.
Patřičně jsem olízl hřbet ruky, přidal na pomoc kolena a zakousl jsem se do bezpečnostního pásu.

Byl to boj a ne jedna slza ukápla. Ale nakonec jsem zvítězil a dojedl lžičkou těch pár posledních kapek na dně.

Ruka ovšem bolela tak, že mi bylo jasný, že sýr ve skleničce už nechci na pár měsíců ani vidět.

Konečně se mi podařilo dorazit domů a hned na chodbě jsem se srazil s manželkou.

"Jé, ty už jsi doma? Hele zlato, babička ti poslala Nutellu za ten vyčištěný odpad v kuchyni. Ale ne tu malou, tu velkou, ve sklenici!" . . . .

No ještě že nám stvořitel nadělil dvě ruce, když už nám dal jen jeden mozek, že?














Žádné komentáře:

Okomentovat