pondělí 3. prosince 2018

Autobus


   Sedím v autobuse, čtu si něco hezkého a najednou mě napadla hrozná věc. Zjistil jsem totiž, že vše co za něco stojí, už bylo asi pravděpodobně napsáno. Že už asi vlastně nic nového nevymyslím. No jo, ale co teď? Tak to je na věšák. A to je teprve pondělí. 

  Je to nespravedlivé, asi si budu stěžovat. No jo, ale kde? Doma ne, tam by manželka okamžitě našla nějaké řešení a ještě bych musel s košem. A do hospody v pondělí ráno, to také nebude asi ono. Otočil jsem tedy zrak téměř v sloup a pohlédl nenápadně nahoru. 

  Ó pane můj, zašeptal jsem v duchu, odpusť mi prosím, že se dovolávám jména tvého, ale potřebuji radu a paní má nemá teď čas, neboť pomáhá na Facebookovém fóru sousedce zazimovat zahradu a po takové fušce bude jistě velmi unavená. A také mi prosím promiň, že jsem včera hledal inspiraci na psaní až do pěti do rána a žádnou nenašel, ale to musela být chyba asi někde jinde. Možná to víno nebylo z Moravy, nebo už neumím pít, nevím.

Ale k věci, když dovolíš. 

  Zjistil jsem totiž, že vše co má nějaký smysl, poselství nebo sdělení bylo  již pravděpodobně napsáno a něco z toho i víckrát a tak jsem dospěl k názoru, že jsem tu již nepotřebný. A myslím, že to je nespravedlivé. Mohl bys mi s tím nějak pomoci?

Odmlčel jsem se a očekával nějakou odpověd. Jenže odpověď nepřicházela, ale zato nový cestující ano. Nastupovali jeden za druhým a za chvilku bylo téměř plno. 

  A pak jsem ji zahlédl. Stála napravo ode mne a usínala ve stoje. Byla to ještě taková docela mladá kočena, možná čtyřicet. 

  Mezi mnou a pasažérem u okénka bylo ještě volné místo, ale ten velký pán spal a roztahoval se. Rozhodl jsem se tedy přesunout na tu  sedačku a probudit ho, aby se narovnal. Uvolněné místo jsem pak nabídl té mladé paní.

  Pousmála se trošku, ale zaváhala. Jako by si myslela, že si snad dělám legraci. Ale nakonec poděkovala a sedla si. 

  Něco mi na ní malinko nehrálo. I když byla očividně čisťounká a voňavá, tak byla taková jak by trochu pomačkaná. Nikoliv ovšem na šatech, nýbrž spíše na těle. To osud se na ní asi podepsal. 
Já znám ten tlak. Tlak těžkého životního břemene, který rozdrtí všechno a všechny, protože je přímo podporován zákonem gravitace. Ne nadarmo je gravitace nejsilnější síla v celém vesmíru.

  I když vrásky kolem jejích očí se pořád ještě točily více směrem nahoru a působily tak veselým dojmem, 
byly hodně hluboké a velmi ostře řezané. Takové jsou jen vrásky lidí, kteří pečují, soucítí, rozdávají lásku a zároveň berou bolest druhých na sebe. Takové vrásky si zaslouží respekt a pusinky. A hodně. A já se vsadím, že tyhle vrásky nedostaly tu správnou pusinku už pěkně dlouho, protože paní vypadala velmi smutně a unaveně. 

  Přesto se však ke mně pootočila a velmi příjemným hlasem se zeptala kam jedu. Odpověděl jsem, že do práce. Normálně jezdím autem, ale dnes jsem ho dal do servisu, tak jedu autobusem. 
Pousmála se. Tak proto vás neznám. Jezdím tu každé ráno z nemocnice již skoro deset let, ale nikdy jsem vás tu neviděla. A taky mě nikdy ještě nikdo neudělal schválně místo, abych si mohla sednout. Asi už musím vypadat hodně staře, viďte? Ale nevadí i tak vám děkuju, víte jak potěšit. Hned mám veselejší den.

  Chtěl jsem něco odpovědět, ale autobus zrovna skočil na díře a já se leknutím probudil. A akorát včas. Porozhlédl jsem se po poloprázdném autobuse a zjistil, že jsem při čekání na boží odpověď usnul jako špalek.

Vystoupil jsem tedy a šel pomalu na konec ulice. 

  No, to jsem si mohl myslet. Člověk se obrátí o pomoc k vyšší instanci a prd z toho. 

Nebo že by přece jenom něco? 

  No uvidíme časem, jestli to byl jen sen nebo nějaké znamení. Každopádně vám všem přeji krásné prndělí a koukejte nezaspat do práce!


Žádné komentáře:

Okomentovat