neděle 16. prosince 2018

Tekutý sýr




Salsa con queso.
Petr Krest
Chicago 16.12. 2018


Znáte ten pocit, když se vám zdá, že vás někdo špehuje? A navíc ho nemůžete najít?

Sedím takhle v obchoďáku na lavičce u východu, hladový a dojíždím zbytek sýrové salsy con queso. Je to taková sýrová omáčka zhruba ve stejně hloupé sklenici jako je Nutella. Problém je v tom, že hrdlo skleničky je tak úzké, že dovnitř prostrčí ruku jen dítě nebo možná japonská modelka, ale určitě ne český chlap, to ani omylem. Jenže český chlap nenechává zbytky, to by byl hřích, kór když je to drahé jako čert a je tam toho jak koze na ocas.

Vložil jsem tedy sklenici mezi kolena, zalomil jsem prsty do oblouku a druhou rukou jsem prohnul a stlačil kůstky k sobě co to šlo a začal bejčit. Už už jsem cítil, jak se dotýkám zlatého sýru a najednou jsem pocítil, že se na mě někdo dívá.

Provedl jsem nejdříve rychle zběžnou kontrolu na domácím hřišti, ale vše hrálo jak mělo. Pusa čistá, tričko nepobryndané a poklopec zapnutý. Všechno v cajku, kluk jako lusk. Tak o co jde?

Pomalu jsem zvedl hlavu a rozhlédl jsem se. Nic. Nikde nikdo podezřelý, asi jen hloupý pocit. A tak jsem se zase pomalu zabral do výlovu zbytků ve sklenici.

Tentokráte jsem si navíc olízl hřbet ruky, aby to tak nedrhlo a valil jsem to tam pod tlakem. A pak ještě pod větším tlakem, až se mi to povedlo. Ruka vlétla dovnitř a zastavila se až o palec, který jsem si div nevyvrátil. Vyhrkla mi slza.
Ale vzhledem k výsledku, by se dala nazvat i slzou radosti a tak jsem to nesl s hrdostí.

Nabral jsem zkušeně na prsty zbytky tekutého mexického sýra a vytáhl jsem ruku ven. Tedy to byl alespoň plán. Jenže ruka plánovala jinak a zůstala zaseklá uvnitř. Musel bych narovnat prsty, abych ji vytáhl. Jenže to bych přišel o sýr, který by stekl zpět na dno. Co teď? A tak si tam tak medituji a najednou zase ten pocit. Nezaváhal jsem ani sekundu a rychle zvedl hlavu. No jistě, mám tě! Paní prodavačka v oddělení masa zajela pod pult tak rychle, že si dala cestou dolů ťafku do čela, chudinka jedna! Hahahaha...
Asi po vteřince ticha se ozval z celé masny hurónský smích, který ukončila po chvilce starší paní vedoucí se slovy: "Která koroptev si tady zase cvrkla, co? Kdo to bude po vás vytírat ženský praštěný? Hybaj do práce, než přijde šéf."

Tím jsem považoval akci za vyřízenou a začal tahat ruku zpět na svobodou. Jenže paní vedoucí byla tak hodná, že mi přinesla novou plastovou lžičku ještě zabalenou v celofánu a začala se zajímat, jestli jsem v pořádku.

Velmi vlídně, jak jen hladovej a lehce podrážděnej lev dokáže, jsem poděkoval a odvětil, že vše je v pohodě.

Paní vedoucí se tedy otočila a odkráčela někam do pryč.

Raději jsem se zvedl a šel jsem na parkoviště k autu. Pochopitelně, že klíče byly v levé kapse mých riflí. A nemusím ani psát, že v uplých riflích, protože rifle planďáky se snad ani nedělají. A tak jsem začal tahat pravačkou klíče z levé kapsy.
Vypadal jsem jako čert s kopytem na ruce, tancující sekanej plužák sám se sebou.

Ale nakonec se povedlo. Sedl jsem si do auta, zaklínil sklénku mezi volant a zabral. A pak znovu. A znovu.
Jenže ruka už lehce opuchlá, takže to vypadalo, že to vezmu rovnou do garáže pro kladívko a rozbiji tu potvoru. Ale škoda sýra. Dalo by se to sice možná ještě nějak vymyslet, ale škoda práce.

Dal jsem tomu ještě poslední pokus. A šel jsem do plnejch.
Patřičně jsem olízl hřbet ruky, přidal na pomoc kolena a zakousl jsem se do bezpečnostního pásu.

Byl to boj a ne jedna slza ukápla. Ale nakonec jsem zvítězil a dojedl lžičkou těch pár posledních kapek na dně.

Ruka ovšem bolela tak, že mi bylo jasný, že sýr ve skleničce už nechci na pár měsíců ani vidět.

Konečně se mi podařilo dorazit domů a hned na chodbě jsem se srazil s manželkou.

"Jé, ty už jsi doma? Hele zlato, babička ti poslala Nutellu za ten vyčištěný odpad v kuchyni. Ale ne tu malou, tu velkou, ve sklenici!" . . . .

No ještě že nám stvořitel nadělil dvě ruce, když už nám dal jen jeden mozek, že?














pondělí 3. prosince 2018

Autobus


   Sedím v autobuse, čtu si něco hezkého a najednou mě napadla hrozná věc. Zjistil jsem totiž, že vše co za něco stojí, už bylo asi pravděpodobně napsáno. Že už asi vlastně nic nového nevymyslím. No jo, ale co teď? Tak to je na věšák. A to je teprve pondělí. 

  Je to nespravedlivé, asi si budu stěžovat. No jo, ale kde? Doma ne, tam by manželka okamžitě našla nějaké řešení a ještě bych musel s košem. A do hospody v pondělí ráno, to také nebude asi ono. Otočil jsem tedy zrak téměř v sloup a pohlédl nenápadně nahoru. 

  Ó pane můj, zašeptal jsem v duchu, odpusť mi prosím, že se dovolávám jména tvého, ale potřebuji radu a paní má nemá teď čas, neboť pomáhá na Facebookovém fóru sousedce zazimovat zahradu a po takové fušce bude jistě velmi unavená. A také mi prosím promiň, že jsem včera hledal inspiraci na psaní až do pěti do rána a žádnou nenašel, ale to musela být chyba asi někde jinde. Možná to víno nebylo z Moravy, nebo už neumím pít, nevím.

Ale k věci, když dovolíš. 

  Zjistil jsem totiž, že vše co má nějaký smysl, poselství nebo sdělení bylo  již pravděpodobně napsáno a něco z toho i víckrát a tak jsem dospěl k názoru, že jsem tu již nepotřebný. A myslím, že to je nespravedlivé. Mohl bys mi s tím nějak pomoci?

Odmlčel jsem se a očekával nějakou odpověd. Jenže odpověď nepřicházela, ale zato nový cestující ano. Nastupovali jeden za druhým a za chvilku bylo téměř plno. 

  A pak jsem ji zahlédl. Stála napravo ode mne a usínala ve stoje. Byla to ještě taková docela mladá kočena, možná čtyřicet. 

  Mezi mnou a pasažérem u okénka bylo ještě volné místo, ale ten velký pán spal a roztahoval se. Rozhodl jsem se tedy přesunout na tu  sedačku a probudit ho, aby se narovnal. Uvolněné místo jsem pak nabídl té mladé paní.

  Pousmála se trošku, ale zaváhala. Jako by si myslela, že si snad dělám legraci. Ale nakonec poděkovala a sedla si. 

  Něco mi na ní malinko nehrálo. I když byla očividně čisťounká a voňavá, tak byla taková jak by trochu pomačkaná. Nikoliv ovšem na šatech, nýbrž spíše na těle. To osud se na ní asi podepsal. 
Já znám ten tlak. Tlak těžkého životního břemene, který rozdrtí všechno a všechny, protože je přímo podporován zákonem gravitace. Ne nadarmo je gravitace nejsilnější síla v celém vesmíru.

  I když vrásky kolem jejích očí se pořád ještě točily více směrem nahoru a působily tak veselým dojmem, 
byly hodně hluboké a velmi ostře řezané. Takové jsou jen vrásky lidí, kteří pečují, soucítí, rozdávají lásku a zároveň berou bolest druhých na sebe. Takové vrásky si zaslouží respekt a pusinky. A hodně. A já se vsadím, že tyhle vrásky nedostaly tu správnou pusinku už pěkně dlouho, protože paní vypadala velmi smutně a unaveně. 

  Přesto se však ke mně pootočila a velmi příjemným hlasem se zeptala kam jedu. Odpověděl jsem, že do práce. Normálně jezdím autem, ale dnes jsem ho dal do servisu, tak jedu autobusem. 
Pousmála se. Tak proto vás neznám. Jezdím tu každé ráno z nemocnice již skoro deset let, ale nikdy jsem vás tu neviděla. A taky mě nikdy ještě nikdo neudělal schválně místo, abych si mohla sednout. Asi už musím vypadat hodně staře, viďte? Ale nevadí i tak vám děkuju, víte jak potěšit. Hned mám veselejší den.

  Chtěl jsem něco odpovědět, ale autobus zrovna skočil na díře a já se leknutím probudil. A akorát včas. Porozhlédl jsem se po poloprázdném autobuse a zjistil, že jsem při čekání na boží odpověď usnul jako špalek.

Vystoupil jsem tedy a šel pomalu na konec ulice. 

  No, to jsem si mohl myslet. Člověk se obrátí o pomoc k vyšší instanci a prd z toho. 

Nebo že by přece jenom něco? 

  No uvidíme časem, jestli to byl jen sen nebo nějaké znamení. Každopádně vám všem přeji krásné prndělí a koukejte nezaspat do práce!