neděle 7. října 2018

Relax II


     Návrat na mýtinu (díl druhý)
 - Petr Krest - 

Chicago, 27. září 2018





  Péťa už měl po problému. Zoubek mu vypadl a tak se těšil, co mu za něj zoubková víla přinese. Jenže mu teď vrtalo v hlavě, co se asi chystá za velkou slávu na lesní mýtině a také jestli tam bude princezna Lada nebo alespoň Šípková Růženka. A tak si ještě jednou v koupelně pro jistotu vypláchl pusu, aby byl čistý a nový zoubek tak mohl nerušeně a hlavně rychle vyrůst místo toho starého a pak si přišel sednout zpět ke mně na klín.

„Tati, co se chystá za oslavu na palouku?zeptal se nenápadně a prstem si při tom začal lehce píchat do tváře přesně tam, kde mu vypadl zoubek. To asi abych viděl, že má bolístku a neposlal ho hrát si do pokoje.

„Dobře, řeknu ti to,  usmál jsem se,  Ale pak si půjdeš ještě jednou vypláchnout pusu a pomažeš do pelechu, protože už je čas jít spát, ano?“ 

„Ano tati, slibuji, fakt, doopravdy!

„FAKT se neříká!opravil jsem ho.

„Aha, tak jo. A co teda bylo?“  

 Udělal jsem si tedy v křesle pohodlí, přehodil si malého Péťu na druhou nohu a začal jsem vyprávět.

  U uhlířů se chystá velká sláva, jejich Aničce se narodila holčička a tak budou křtiny. Sjedou se hosté z blízka i daleka, na koních i pěšky a dokonce přijede na lanovce sám hlavní výpravčí z Petřínské rozhledny. Když na chvilku zavřeš oči, tak ho uvidíš. Právě teď sjíždí dolů do lesa zadní dráhou a kabinku lanovky má plnou hostů a dárků pro miminko, Aničku i pro jejího uhlíře Jíru.

„A jak se miminko jmenuje?“  zeptal se zvědavě Péťa.

„Tak to zatím nikdo neví, ale víme, že kmotrou bude sama labutí královna a ta na začátku slavnostně oznámí jméno malé holčičky.“ 

„Ale já chci vědět, jak se bude jmenovat!“  zaškemral Péťa.

„Tak to nám asi nezbude nic jiného, než se tam vypravit, co ty na to?

„Ano! Ale potřebuju chviličku, hned budu zpátky!seskočil z klína dolů a někam odběhl.
A opravdu, za moment nebo možná malinko později byl zpět a v ruce držel hezky zabalenou krabičku.

„Co to máš?“ zeptal jsem se udiveně.

„Přece dárek pro miminko!vyhrkl, sedl si rychle zpět do mého klína, zavrtěl se a pokračoval.

„Nemůžeme přece přijít bez dárku, to se nedělá. A také bychom nedostali dort! A já musím dostat dort od labutí královny, je to ta nejhodnější královna co znám. A je krásná. Je určitě stejně tak krásná, jako moje maminka, akorát tolik nehubuje.“  řekl Péťa a líčka mu při tom trochu zčervenala.

  Bylo tedy rozhodnuto a tak jsme vyrazili. Neměli jsme moc času a tak jsem se rozhodl, že požádám o pomoc jednoho svého dobrého známého, jinak bychom nestihli přijít včas na slavnostní oznámení a možná ani na dort. Hned jak jsme přišli na kraj kouzelného lesa, zašel jsem do první budky a zvedl sluchátko. 

„Haló, přejete si?ozvalo se ze sluchátka.

„Mohl bych prosím mluvit s hloupým Honzou?zeptal jsem se a koukal trochu nevěřícně na přestřiženou šňůru od onoho sluchátka. 
Aha, asi už také mají bezdrátové spojení,“  napadlo mě. 

„Ale zajisté,“  odpovědělo kouzelné sluchátko, „moment prosím.“   

 Po chvilce čekání sluchátko zachrastilo a ozvalo se: „Haló, tady Honza, přejete si prosím?“  

„Ahoj Honzo, to jsem já, tatínek malého Péti. Měl bych na tebe velikou prosbu. Potřeboval bych rychle poslat na kraj lesa nejrychlejšího draka, kterého znáš, aby nás rychle dopravil na mýtinu k uhlířům, jinak nestihneme přijít včas na oslavu a na dort!“  

„Ale zajisté,“  řekl Honza, „nejrychlejší je Čárlí, lítá rychle, spolehlivě a hlavně ekologicky. Je dvousedadlový a má spotřebu jen jeden a půl princezny na sto kilometrů!“ 

„No to je hezké, ale my nemáme žádnou princeznu, ani celou, ani půlku. Co budeme tedy dělat?“  zeptal jsem se.

„To je jednoduché,zasmál se Honza, „stačí když mu ji namalujete do písku, on ji schramstne a má natankováno. Ale musí být hezká, jinak bude Čárlí prskat a nedoletí!“ 

 Hezky jsem tedy Honzovi poděkoval a namaloval jsem klackem do písku krásnou princeznu, takovou hezky baculatou s velkým popředím i pozadím, aby si měl drak na čem pochutnat.

 A než jsem jí stihl domalovat druhý střevíček, byl tu drak. A hned spustil:
„Tsssss... ten střevíček ji ani nedodělávej, zbytečně by mě tlačil v břichu. Tsss... nejlepší princezny jsou v plavkách, víš? To ji slupneš jedna dva, jak je namazaná tím olejem tak ti tam sklouzne sama a pak si s tou nitkou co měla na sobě ještě vyčistíš zuby, víš? Tsss... “   zabořil pak tlamu do písku a milou princeznu celou schramstl na jeden hlt. 
Péťa, když to uviděl, couvl dva kroky zpět a už se mu nasednout na draka moc nechtělo.

 „Copak? Už nechceš dort?zeptal jsem se ho.

„Chci,“ řekl trochu nejistě Péťa, ale bylo vidět, že chuť na dort je přeci jen větší, než strach z draka.

„Tak letíme?“  zeptal se nejistě a držel se mě při tom za kalhoty.

„Letíme,“  přitakal jsem.

 Čárlí si lehl na zem a my jsme vyšplhali na jeho záda. Pak se rozběhl s hrozným dusotem směrem od telefonní budky k lesu a vznesl se s námi do oblak. Byl to krásný let. Sice trochu foukalo, ale dráček hřál jako kamínka, takže nám zima nebyla. 

  Vznesli jsme se vysoko nad les a najednou vše utichlo. Jen šumění větru a máchání obrovských křídel proráželo bariéru ticha, která nás obklopovala. Nikdy jsem netušil, jak je pohádková říše obrovská. Nebylo vidět z jednoho konce na druhý a to jsme letěli jen nad pohádkovou říší pro děti. 

  V dálce bylo vidět říši obrů, podle jejich obrysů jsem hádal, že byli tak velcí jako středně vysoký strom v lese. A za nimi byla říše ještě větších pohádkových bytostí. 

Ukázal jsem rukou do dálky a zeptal se Péťi: 
„Podívej támhle, víš kdo to je?
„Brachiosaurus! Je pravý?“ zeptal se vykulený Péťa
„A támhle je ještě větší dinosaurus, to musí být Alamosaurus nebo dokonce Argentinosaurus, ten je ze všech největší. Má až 40 metrů! Obr má jen šest až deset, to je slabá konkurence. Co myslíš tati, kdo by vyhrál?" 

No to byla otázka, jen co je pravda. Musel jsem se zamyslet.

„No, Argentinosaurus váží až 80 tun, což je asi jako velká lokomotiva a dospělý člověk mu je asi po kolena, takže obr mu bude asi tak po hřbet. Takže to bude podobná situace asi jako mezi člověkem a pořádně velkým koněm. Takže jeden obr nemá šanci!

Letěli jsme dál a zatočili jsme vlevo.
To jsme asi oblétali pohádkovou říši pro dospělé, tam je nebezpečná letová zóna. 
Je sice menší rozlohou, protože dospěláci už nemají tolik fantazie jako děti, ale to neznamená, že namají žádnou. Mají, ale jinou, dospěláckou. Mimo draků tam u nich lítají také rakety, Ufóni a kdo ví co ještě. Třeba i lítací kleště.

Najednou se Čárlí naklonil hlavou dolů a šli jsme pomalu na přistání. V dálce jsem zahlédl světlou skvrnu v lese, která se pomalu začala zvětšovat. Byla to uhlířská mýtina a náš let se pomalu blížil ke konci. 

Cítil jsem, že nás tu čeká další krásné dobrodružství, ale o tom vám povím až zase někdy jindy...










1 komentář: