neděle 14. října 2018



Osmdesátá Léta.


  Vždy když si náhodou někde pustím rádio a hrajou tam "retro" osmdesátky, tak se musím pousmát.
A nejen osmdesátky, ale plus mínus deset let okolo, vše od Sex Pistols ze sedmdesátých let přes A-HA v osmdesátých nebo třeba Nirvanu v devadesátých letech.

  Miluji tu muziku. Sandra, Sabrina, Samantha Fox, CC Catch, Majkl Kvakson, Prince, Queen a spousty dalších. A tak sedím a přemýšlím kdo ještě a najednou mi tam vyskočil ON. Můj tehdy úhlavní nepřítel. Nebyl to zpěvák ani muzikant, ale tenista.

  Měl jsem tenkrát moc hezkou kamarádku a vše šlo hladce, dokonce mě pozvala i k nim domu, když rodiče nebyli doma. Tuze slibná partie, vše bylo na spadnutí (ano, dostal jsem pusu a dvě rande už byla za námi) a najednou ten napudrovanej zrzek vyhrál v osmdesátém pátém Wimbledon a od té doby už byl u ní v pokoji jen on.

  Smířil jsem se s porážkou, ale nedostal to zadarmo. Každé ráno jsem potom totiž stál u zrcadla a děkoval nebesům, že nejsem zrzavej jako vejfuk od Wartburgu.

  No, nebudu jmenovat, ale tenkrát mě Boris dostal. Ještě dnes mi není zrovna dvakrát dobře, když si na něj omylem vzpomenu.

A co vy moji čtenáři, máte také někoho, koho jste opravdu nemuseli?

Žádné komentáře:

Okomentovat