sobota 27. října 2018

Mercedes





Divoký medvěd
Petr Krest
Chicago 23 října 2018


  Vracím se  na podvečer zpátky do Chicaga z jednoho takového malého hezkého městečka v Iowě a zrovna když jsem se chystal přejet jeden veliký most přes řeku, tak ho zavřeli. 
Rutinní údržba. No a ty se z toho třeba zvencni, že?

  Tak jsem to vzal podél vody pěkně na jih a hledal, kdy bude zase most, abych přejel na druhou stranu. A jak tak civím do dáli tak najednou frnk a předjel mne stříbrný sršeň. Tedy respektive to byl Mercedes, ale motal se jak vítr v bedně. A fuk to přede mne a pác na brzdu, čuně jedno nezbedný. Chyběly mi asi dva centimetry a zakousl bych se svým úsměvem do volantu a nejspíš ho snědl i s tou trubkou co vede někam k motoru a tam točí kolama. 
A Mercedes pác na plyn, zamotal se na asfaltu, zakouřil gumama a vzal roha.

  Pomalu jsem to rozdýchával. Bral jsem to vysloveně jakožto akt trýzně, neboť nikdo jiný na vozovce nebyl a zamračil jsem se.

  "To je ale kůň!" ulevil jsem si nahlas a přimáčkl roztřepaná kolena zpět k sedačce, protože se mi od toho chvění začalo třepat i všechno ostatní, hlavně teda zuby a podbradek, takže jsem asi zrovna vypadal jako zubatej krocan v říji. Jo. Děsná sranda.

  A jak jsem se tak už konečně dal zase do pucu a ujel další dvě míle, tak koukám, že místo mostu vidím před sebou onoho stříbrnýho sršáně. Tep se mi zrychlil a s ním úměrně i ručička tachometru. Jenže kam tam na medvěda. Pác na plyn, hrabačka a roura a zase je pryč. Jenže ouvej, co to? Najednou se zaprášilo od krajnice a meďour lehce podklouzl.

  Zacukal mi pravý koutek a lehce se povyzvedl směrem k líčku.

"Ale no tak, přece bys mu to nepřál," ozvalo se svědomí.

  A zajisté se také ovšem probudilo i  mé ego a přišlo se podívat co se děje. V tom meďák podklouzl podruhé a začal se šinout na krajnici. Ego se rozesmálo a poplácalo mne i sebe vesele po rameni.

  Jenže medvěd se na krajnici nezastavil a šněroval si to dál do zmole, kde se konečně zapíchl čumákem do stráně. Žádná velká rána, ale stačilo to. Nárazník, mřížka, jedno světlo, trochu kapota a chladič. Taková lehká pusa asi za dva tisíce dolarů.

Přibrzdil jsem a chystal se zastavit.

"Co děláš?" vyvalilo oči ego, "jdeš se podívat, co to je za rouru, viď?"

"Ne, jdu se podívat, jestli ten řidič nedostal z radosti infarkt."


Ego zalapalo po dechu a nechápavě se zeptalo: "Nechceš mu náhodou pomoct za to že ti málem vyrazil zuby a hlavně, že urazil mne, tvé jediné oblíbené ego? To bys u mne nepochodil, srazil bych ti za to body, náladu i libido. Nebudeš mít chuť na sex do konce měsíce, slyšíš?!?"

"Jsem ženatej a navíc je osmadvacátého, tak nepruď. A  stejně musím zastavit, je to zákon. Jo a jsem zvědavej, to taky! No a? Nikdy nevíš, kde najdeš kamaráda," dodal jsem tak trochu lehce ironicky a zastavil jsem.

  Rozjetému vozu trvalo asi čtvrt kilometru než bezpečně zastavil, ale tady to ničemu nevadilo. Nikdo a nic tu nebylo. Byli jsme totiž někde přesně uprostřed ničeho, kde snad nebyla ani ta liška, co by vám olízla čumák na dobrou noc. Zapnul jsem blikačky a vylez ven.

 Přišel jsem skoro až k autu, ze kterého se lehce kouřilo, neboť nárazem praskl chladič a horká kapalina vytékala na motor a se sykotem se odpařovala, ale  nic se nedělo. Zaklepal jsem tedy na zatemněné okénko luxusního médi, ale žádná odezva neproběhla. Vztáhl jsem tedy ruku po klice. že otevřu dveře, ale v tom okénko přeci jen sjelo dolů a z něj na mě náhle vykoukla dlouhá hlaveň lovecké pušky. Ale ne, fuj jsem se lekl. Nebyla to hlaveň, ale důchodcovská hůl. A pořádná. A na jejím druhém konci seděla v kožené sedačce mladší babča důchodkyně v černém koženém oblečku.

"Jedeš pryč neřáde jeden, nebo tě píchnu! Nic nemám, jsem chudá a děti mi všechno rozkradly. Navíc, co jsem ještě měla, jsem prohrála včera v kasínu. Jdi pryč," a vytáhla zase okénko nahoru.

"Ale jistě, jen jsem se chtěl podívat, jestli se vám něco nestalo, to je celý," zavolal jsem nahlas, aby babka slyšela.

Okénko sjelo podruhé dolů, ale tentokráte jen asi tak do čtvrtky.

"No to je mi jasné jak bys mi pomohl. Obral bys mě, znásilnil, zbil a navíc pak ještě ujel. Já jsem atraktivní žena, cvičím a mám osobního trenéra. Chlapi mi nedají pokoj. Jsem v pořádku, můžeš klidně vypadnout. Zavolám si odtahovku, neměj péči," a zase okénko zavřela.

  No, to byl pěkný výcvik. Je viditelně v pořádku, tak asi fakt radši půjdu, než mě natře tou ebenovou holí.
A šel jsem.

  Babka mezitím vytáhla telefon a volá na odtahovku.

"Halo, je tam někdo? Haló, slyšíte mě? Tak haló!" ale nikdo se neozýval. Babka zkontrolovala vytáčené číslo: "No ano, je to to správné číslo," a v tom jí vylezly oči z důlků. "A kruci, není signál."
Rychle stáhla okénko a začala volat. "Haló pane řidič, počkejte prosím vás chvilku, já nemám signál!" 

  Ale já byl už daleko, předaleko a chudinku babičku jsem už neslyšel. Nebo slyšel? Ne, kdepak, to byl asi v poli vítr jen. 

  Začalo se smrákat. Nastoupil jsem a nastartoval. V duchu jsem slyšel, jak se někde uvnitř mé ego tetelí blahem a bláznivě křepčí v křeči vlastního sebeukojení a mně osobně bylo najednou taky nějak lépe. Jí dám signál, až jí bude kozlík malej.

"Ách!" vydechl jsem nahlas, usmál jsem se a zařadil  rychlost. 
Jo jo, Boží mlýny to mají dneska vychytaný. Ještě jeden letmý pohled do zpětného zrcátka na krásné zátiší zapadajícího sluníčka a nabouraného medvídka a jede se spokojeně dál . . . .

.. 


"No dobře, to ale takhle nemůžeš skončit," ozvala se pojednou manželka, která se mi potají vplížila do pokoje a četla mi za zády co píši.

"No a proč ne?" zeptal jsem se udiveně.

"Protože to nejsi ty, víš? Já tě znám a toto není v pořádku!"

"Ale je. Má to pozitivní konec, pointu a vůbec všechno. Je to dobré. Copak musím pokaždé všechno schytat já, aby to bylo dobré? Nemusím. Teď to schytala bábuška a dobře jí tak!"

"Ale no tak. To víš že je to dobré, ale nejsi to TY. Vždyť tě znám. Kdyby to byl chlap, tak možná, ale ženu nechat na holičkách? Ty? Nevěřím. Bys tam nenechal ani svou minulou tchýni, natož babku. Do deseti minut bys jí vykecal díru do hlavy a ještě by tě pak pozvala k sobě na buchtu a kafe."

Musel jsem se pousmát.

"Tak proč čteš povídku, když ještě není dopsaná?"

"Není?" zeptala se nevěřícně.

"Ne není."

"Takže ten konec přepíšeš?" 

"V žádném případě, dostala co si zasloužila a ještě dostane přidáno, neboj!"

"Tak teď už ti ale vůbec nerozumím. Tak přeci nejsi český Tarantino, neblázni."

"Jsem. A už běž, ať to můžu dopsat. Trháš mi nit."

A tak se žena pomalu váhavě zvedla a odkráčela.

"A nezapomeň, že jsem měl zavřené ..."

"Prásk!" 

"Dveře, ano dveře miláčku." 

  Na chvilku to domem zadunělo a bylo opět ticho. Bylo také již na čase. Jak jako že to nejsem já, tsss. Člověk se přece vyvíjí. A spisovatel jakbysmet. Ano, jsem spisovatel ve vývinu a proto experimentuji. Jenže úder dveřmi  znamená v řeči manželské něco jako důtka s výstrahou. Ještě jeden chybný krok a jdu dnes spát bez večeře. No a co. Pro umění se musí obětovat. Ano, jinak to nejde. Musím se umělecky najít a je mi jedno jak to dopadne, je to hlas srdce. Ano, "Jak lvové bijem o mříže, jak lvové v kleci jatí..."

  Leč domem začalo z nenadání něco vonět. A safra, svíčková. Hm, oběť se posouvá, stejně nikdo nic neví, houby zle. Hlas podrážděného žaludku přeřval tenký hlas srdce a já sklopil hlavu a pokračoval v psaní.

.. 

  Po pár mílích jízdy jsem konečně vstřebal celý zážitek a představoval si v klidu a s úsměvem na rtu babku, jak lamentuje a nadává. Jenže co s ní? Drzá byla až běda a protivná jak podebraná pata. Vozí si zadek v merglu, nosí luxusní kožený obleček a vsadím se, že i ta hůl byla minimálně vyřezávaná od Stradiváriho. Už abych byl taky důchodce. 

  Zkontroloval jsem telefon, ale pořád ještě nebyl signál. Najednou se za zatáčkou vyloupla malá benzínka a za ní most zpět přes řeku.

Nápis ohlašoval: "Vítejte u mámy a táty." (Welcome to mom and pops)

  No, tak to zní jako z hororu. Tady zastavím, vylezu, oni zhasnou lampy a sežerou mě. Ale zastavil jsem.
Vstoupil jsem dovnitř a pozdravil. Hrobové ticho v místnosti bylo teď ještě hrobovější a najednou někde pomalu zašustily noviny. Otočil jsem hlavu po směru zvuku novin a spatřil sedícího muže. Byl to určitě Táta.
Teda spíše děda, nebo ještě raději praděda. Sundal si brýle, také pozdravil a spustil:

"Děkuji za pozdravení a dobrý den i vám, mladý muži, mohu vám nějak pomoci?" otázal se velmi zdvořile.

Vzal jsem si z regálu jedny brambůrky a malou čokoládovou tyčinku. 

"To bude za šest dolarů a šedesát centů. A co takhle něco k pití, nechcete něco?" zeptal se.

"Ne, děkuji. To je vše. A ještě se chci zeptat, je zde telefon? Potřeboval bych zavolat na policii, že asi dvacet mil na západ sjela jedna žena s Mercedesem ze silnice, ale nemám signál na mém telefonu."

"Tady nikdo nemá signál. Tady ani nemá kdo mít signál. Tady nikdo nebydlí. A ten Mercedes, jaká barva? Stříbrný?"

"Ano, stříbrný. Jak víte, někdo zdejší?"

"A ta žena, nafintěná opálená blondýnka v kožených hadrech?"

"Ano!"

"Hm, tak to je moje Nathalie."

"Ó, promiňte, snažil jsem se jí pomoci, ale vyhodila mě. Byla na mě trochu hrubá, možná se bála, nevím."

"Jo, to ona pořád držkuje. Chlap jak hora, vytáhnout jsi ji měl za prdítko a naložit."

"Vaši paní?" zeptal jsem se nevěřícně.

"Jakou moji paní, ta už je nebožka dvacet let! Vnučku moji! Je v naší rodině nejmladší a taky se podle toho chová, trdlo jedno. Jen ji tam nechte, já stejně za hodinku zavírám, tak tam zajedu."

  Stál jsem tam chvilku taky jako trdlo, zaplatil jsem a odjel. No, být v šedesáti nejmladší člen rodiny, to asi taky stojí za to!

  






































1 komentář: