sobota 20. října 2018

Babičky ...




Tři Korejské babičky
Petr Krest

Chicago 10. října 2018 

  Mak Chu, Pik Chu a Nefa Chu. Ano, Makču, Pikču a Nefachču. Tak jsem dnes pojmenoval tyto podivné babičky. Ale abych nepředbíhal...

 Dnes jsem se rovnou z posilovny vypravil do blízkého obchodního domu Meijer. Nevím zda-li je tento řetězec obchodních domů i v Česku, ale pokud ne, tak jste o nic nepřišli. Prostě další obchodák, kde mají všechno. Takový zlatý standard. 

 Jel jsem rovnou z posilovny, kde jsem dnes cvičil ramena a ruce a to víte, ono to chvilku trvá, než vám to zase všechno splaskne a žíly zalezou zpět pod kůži. No prostě jsem vylezl z auta ještě jako panáček Michelin a odpochodoval jsem do obchodu. Vzal jsem si košík, otočil se a v tom jsem je zahlédl. Stály tam jako tři sudičky. Tři malé, trochu šikmooké, dost podsušené figurky s řídkými vlasy, ještě řidšími zuby a o stolici se  raději nebudu ani bavit.  
Stály tam a nenápadně mě pozorovaly tak intenzivně, až se mi zdálo, že se jim narovnali oči. Jedna musela dokonce zavřít i pusu, aby jí nevypadl poslední horní zub. Prostě modelky pokročilého věku.

 Jsem zvyklý, že se na mně občas lidi dívají, protože jsem trochu nestandardní, ale ne zase tak moc, aby to bylo do očí už z dálky. Tedy mezi korejčíkama asi ano, ale tady v Chicagu jsem normální řadový panáček, žádná extra liga. Ale tyhle tři sudičky vypadaly, že jestli je oslovím, tak se roztetelí  a zemřou duševní smrtí Bongo-Bongo. Zase by bylo dobré, že by se asi vlezly všechny tři do jedné sanitky. Rád myslím ekonomicky, je to úsporné.

  Neoslovil jsem je, to by mi pán Bůh (jehož jméno si nikdy neberu nadarmo do úst, naopak)  nikdy neodpustil a ani manželka ne a vydal se na trasu po obchodním domě. Ovesné vločky, kotletky, rybu, mandarinky, brambory, cibuli a salát. Hotovo. Ale něco tu nehrálo.
Pět regálů jsem obešel a šestkrát zahlídl to korejské gestapo.

  Začal jsem v duchu přemýšlet, co jsem kde provedl, ale nic co by babky mohly vědět mně nenapadlo. Štípnul jsem v práci v ledničce někomu rýžový jogurt. Dvakrát. Ale to nemohlo souviset. Leda že by karma... Nah, kdepak. Prostě jsem neměl nejmenšího tušáka a tak jsem hrál jako nevšímáka.

  Zalezl jsem za roh a začal špízlovat. Babky měli suprově vychytanej systém. Ta nejvyšší, Mak Chu, fungovala jako letecký radar. Točila se na místě a hledala. Ta nejmenší, Pik Chu, byla radar pozemní. Šmírovala při zemi a pípala morzeovkou zpět na Mak Chu. Ta poslední, ta se ani nehla. Čekal jsem co bude, jenže když máte metr osmdesát a sto pět kilo, tak je vaše pozice špiona silně slabá. Přišla ke mně jedna paní prodavačka, prohlédla si mně přísně od hlavy až ke kolenům, dál už neviděla, protože měla asi šestnáct dioptrií a slušně mně upozornila, že pánský záchod je na druhé straně obchodu. 

  Zapnul jsem turbo a odpálil ke kase.  Vyložil jsem zboží na pás a usmál se na paní prodavačku.

„Dobrý den, jak se máte,“ otázala se paní za pokladnou.

„Mám všechno co jsem potřeboval a vcelku dost rychle, takže dneska paráda,“  odpověděl jsem.

„ A kupon na slevu máte?“

„Ne, já kupony nevedu,“ odpověděl jsem ještě zdvořileji a dělal jsem, že hodně spěchám, což byla konec konců pravda.

„No, tento týden je zde akce. "Týden Korejské kultury." Kdo má kupon, má slevu  25% na všechny potraviny!“

„Jé, tak to je mi líto, že nemám...“ ale větu jsem nedořekl.
Babičky sudičky mně doběhly a stouply si do řady přímo za mně. Ta nejstarší svraštila čelo, vztyčila pravici a ukázala na mně třesoucím se prstem. 

„Ty kráso, teď mně uhrane,“ pomyslel jsem si.

Ale babka rozevřela celou dlaň a podala mi kupon.

„Nate, vemte si ho, já mám ještě dva.“

Strach mi nedovolil si ho nevzít. Hezky jsem poděkoval, zaplatil ze slevou a odpálil domů.

Doma jsem pak předal nákup manželce a šel si po svých.

„Počkej, máš všechno? Jsi platil nějak málo, ne? “ začal výslech.

„Ale zlato, je přece tento týden velká akce a tak jsem si vyhmát kupon a ušetřil pětadvacet procent, víš? Hele, sis nevzala žádný šmáčko, víš? “

Manželka nehla ani brvou a začala něco smolit do telefonu.
Pak se ozvalo "cink" a přišla mi zpráva.

„Poslala jsem ti miláčku nákup i pro nás, ne jen vločky a masíčko pro tebe, ale také jídlo pro kluky a něco pro mně. A taky pití. A nezapomeň si zařídit kupon, nejsi přeci žádný šmáčko, to bych si nikdy nevzala, no né?“ usmála se a odkráčela.

No, jen doufám, že ty milé hodné babičky ještě stihnu....






























Žádné komentáře:

Okomentovat