Mercedes

Divoký medvěd

Petr Krest

Chicago 23 října 2018

  Vracím se  na podvečer zpátky do Chicaga z jednoho takového malého hezkého městečka v Iowě a zrovna když jsem se chystal přejet jeden veliký most přes řeku, tak ho zavřeli. 
Rutinní údržba. No a ty se z toho třeba zvencni, že?

  Tak jsem to vzal podél vody pěkně na jih a hledal, kdy bude zase most, abych přejel na druhou stranu. A jak tak civím do dáli tak najednou frnk a předjel mne stříbrný sršeň. Tedy respektive to byl Mercedes, ale motal se jak vítr v bedně. A fuk to přede mne a pác na brzdu, čuně jedno nezbedný. Chyběly mi asi dva centimetry a zakousl bych se svým úsměvem do volantu a nejspíš ho snědl i s tou trubkou co vede někam k motoru a tam točí kolama. 
A Mercedes pác na plyn, zamotal se na asfaltu, zakouřil gumama a vzal roha.

  Pomalu jsem to rozdýchával. Bral jsem to vysloveně jakožto akt trýzně, neboť nikdo jiný na vozovce nebyl a zamračil jsem se.

  "To je ale kůň!" ulevil jsem si nahlas a přimáčkl roztřepaná kolena zpět k sedačce, protože se mi od toho chvění začalo třepat i všechno ostatní, hlavně teda zuby a podbradek, takže jsem asi zrovna vypadal jako zubatej krocan v říji. Jo. Děsná sranda.

  A jak jsem se tak už konečně dal zase do pucu a ujel další dvě míle, tak koukám, že místo mostu vidím před sebou onoho stříbrnýho sršáně. Tep se mi zrychlil a s ním úměrně i ručička tachometru. Jenže kam tam na medvěda. Pác na plyn, hrabačka a roura a zase je pryč. Jenže ouvej, co to? Najednou se zaprášilo od krajnice a meďour lehce podklouzl.

  Zacukal mi pravý koutek a lehce se povyzvedl směrem k líčku.

"Ale no tak, přece bys mu to nepřál," ozvalo se svědomí.

  A zajisté se také ovšem probudilo i  mé ego a přišlo se podívat co se děje. V tom meďák podklouzl podruhé a začal se šinout na krajnici. Ego se rozesmálo a poplácalo mne i sebe vesele po rameni.

  Jenže medvěd se na krajnici nezastavil a šněroval si to dál do zmole, kde se konečně zapíchl čumákem do stráně. Žádná velká rána, ale stačilo to. Nárazník, mřížka, jedno světlo, trochu kapota a chladič. Taková lehká pusa asi za dva tisíce dolarů.

Přibrzdil jsem a chystal se zastavit.

"Co děláš?" vyvalilo oči ego, "jdeš se podívat, co to je za rouru, viď?"

"Ne, jdu se podívat, jestli ten řidič nedostal z radosti infarkt."

Ego zalapalo po dechu a nechápavě se zeptalo: "Nechceš mu náhodou pomoct za to že ti málem vyrazil zuby a hlavně, že urazil mne, tvé jediné oblíbené ego? To bys u mne nepochodil, srazil bych ti za to body, náladu i libido. Nebudeš mít chuť na sex do konce měsíce, slyšíš?!?"

"Jsem ženatej a navíc je osmadvacátého, tak nepruď. A  stejně musím zastavit, je to zákon. Jo a jsem zvědavej, to taky! No a? Nikdy nevíš, kde najdeš kamaráda," dodal jsem tak trochu lehce ironicky a zastavil jsem.

  Rozjetému vozu trvalo asi čtvrt kilometru než bezpečně zastavil, ale tady to ničemu nevadilo. Nikdo a nic tu nebylo. Byli jsme totiž někde přesně uprostřed ničeho, kde snad nebyla ani ta liška, co by vám olízla čumák na dobrou noc. Zapnul jsem blikačky a vylez ven.

 Přišel jsem skoro až k autu, ze kterého se lehce kouřilo, neboť nárazem praskl chladič a horká kapalina vytékala na motor a se sykotem se odpařovala, ale  nic se nedělo. Zaklepal jsem tedy na zatemněné okénko luxusního médi, ale žádná odezva neproběhla. Vztáhl jsem tedy ruku po klice. že otevřu dveře, ale v tom okénko přeci jen sjelo dolů a z něj na mě náhle vykoukla dlouhá hlaveň lovecké pušky. Ale ne, fuj jsem se lekl. Nebyla to hlaveň, ale důchodcovská hůl. A pořádná. A na jejím druhém konci seděla v kožené sedačce mladší babča důchodkyně v černém koženém oblečku.

"Jedeš pryč neřáde jeden, nebo tě píchnu! Nic nemám, jsem chudá a děti mi všechno rozkradly. Navíc, co jsem ještě měla, jsem prohrála včera v kasínu. Jdi pryč," a vytáhla zase okénko nahoru.

"Ale jistě, jen jsem se chtěl podívat, jestli se vám něco nestalo, to je celý," zavolal jsem nahlas, aby babka slyšela.

Okénko sjelo podruhé dolů, ale tentokráte jen asi tak do čtvrtky.

"No to je mi jasné jak bys mi pomohl. Obral bys mě, znásilnil, zbil a navíc pak ještě ujel. Já jsem atraktivní žena, cvičím a mám osobního trenéra. Chlapi mi nedají pokoj. Jsem v pořádku, můžeš klidně vypadnout. Zavolám si odtahovku, neměj péči," a zase okénko zavřela.

  No, to byl pěkný výcvik. Je viditelně v pořádku, tak asi fakt radši půjdu, než mě natře tou ebenovou holí.
A šel jsem.

  Babka mezitím vytáhla telefon a volá na odtahovku.

"Halo, je tam někdo? Haló, slyšíte mě? Tak haló!" ale nikdo se neozýval. Babka zkontrolovala vytáčené číslo: "No ano, je to to správné číslo," a v tom jí vylezly oči z důlků. "A kruci, není signál."
Rychle stáhla okénko a začala volat. "Haló pane řidič, počkejte prosím vás chvilku, já nemám signál!" 

  Ale já byl už daleko, předaleko a chudinku babičku jsem už neslyšel. Nebo slyšel? Ne, kdepak, to byl asi v poli vítr jen. 

  Začalo se smrákat. Nastoupil jsem a nastartoval. V duchu jsem slyšel, jak se někde uvnitř mé ego tetelí blahem a bláznivě křepčí v křeči vlastního sebeukojení a mně osobně bylo najednou taky nějak lépe. Jí dám signál, až jí bude kozlík malej.

"Ách!" vydechl jsem nahlas, usmál jsem se a zařadil  rychlost. 
Jo jo, Boží mlýny to mají dneska vychytaný. Ještě jeden letmý pohled do zpětného zrcátka na krásné zátiší zapadajícího sluníčka a nabouraného medvídka a jede se spokojeně dál . . . .

.. 


"No dobře, to ale takhle nemůžeš skončit," ozvala se pojednou manželka, která se mi potají vplížila do pokoje a četla mi za zády co píši.

"No a proč ne?" zeptal jsem se udiveně.

"Protože to nejsi ty, víš? Já tě znám a toto není v pořádku!"

"Ale je. Má to pozitivní konec, pointu a vůbec všechno. Je to dobré. Copak musím pokaždé všechno schytat já, aby to bylo dobré? Nemusím. Teď to schytala bábuška a dobře jí tak!"

"Ale no tak. To víš že je to dobré, ale nejsi to TY. Vždyť tě znám. Kdyby to byl chlap, tak možná, ale ženu nechat na holičkách? Ty? Nevěřím. Bys tam nenechal ani svou minulou tchýni, natož babku. Do deseti minut bys jí vykecal díru do hlavy a ještě by tě pak pozvala k sobě na buchtu a kafe."

Musel jsem se pousmát.

"Tak proč čteš povídku, když ještě není dopsaná?"

"Není?" zeptala se nevěřícně.

"Ne není."

"Takže ten konec přepíšeš?" 

"V žádném případě, dostala co si zasloužila a ještě dostane přidáno, neboj!"

"Tak teď už ti ale vůbec nerozumím. Tak přeci nejsi český Tarantino, neblázni."

"Jsem. A už běž, ať to můžu dopsat. Trháš mi nit."

A tak se žena pomalu váhavě zvedla a odkráčela.

"A nezapomeň, že jsem měl zavřené ..."

"Prásk!" 

"Dveře, ano dveře miláčku." 

  Na chvilku to domem zadunělo a bylo opět ticho. Bylo také již na čase. Jak jako že to nejsem já, tsss. Člověk se přece vyvíjí. A spisovatel jakbysmet. Ano, jsem spisovatel ve vývinu a proto experimentuji. Jenže úder dveřmi  znamená v řeči manželské něco jako důtka s výstrahou. Ještě jeden chybný krok a jdu dnes spát bez večeře. No a co. Pro umění se musí obětovat. Ano, jinak to nejde. Musím se umělecky najít a je mi jedno jak to dopadne, je to hlas srdce. Ano, "Jak lvové bijem o mříže, jak lvové v kleci jatí..."

  Leč domem začalo z nenadání něco vonět. A safra, svíčková. Hm, oběť se posouvá, stejně nikdo nic neví, houby zle. Hlas podrážděného žaludku přeřval tenký hlas srdce a já sklopil hlavu a pokračoval v psaní.

.. 

  Po pár mílích jízdy jsem konečně vstřebal celý zážitek a představoval si v klidu a s úsměvem na rtu babku, jak lamentuje a nadává. Jenže co s ní? Drzá byla až běda a protivná jak podebraná pata. Vozí si zadek v merglu, nosí luxusní kožený obleček a vsadím se, že i ta hůl byla minimálně vyřezávaná od Stradiváriho. Už abych byl taky důchodce. 

  Zkontroloval jsem telefon, ale pořád ještě nebyl signál. Najednou se za zatáčkou vyloupla malá benzínka a za ní most zpět přes řeku.

Nápis ohlašoval: "Vítejte u mámy a táty." (Welcome to mom and pops)

  No, tak to zní jako z hororu. Tady zastavím, vylezu, oni zhasnou lampy a sežerou mě. Ale zastavil jsem.
Vstoupil jsem dovnitř a pozdravil. Hrobové ticho v místnosti bylo teď ještě hrobovější a najednou někde pomalu zašustily noviny. Otočil jsem hlavu po směru zvuku novin a spatřil sedícího muže. Byl to určitě Táta.
Teda spíše děda, nebo ještě raději praděda. Sundal si brýle, také pozdravil a spustil:

"Děkuji za pozdravení a dobrý den i vám, mladý muži, mohu vám nějak pomoci?" otázal se velmi zdvořile.

Vzal jsem si z regálu jedny brambůrky a malou čokoládovou tyčinku. 

"To bude za šest dolarů a šedesát centů. A co takhle něco k pití, nechcete něco?" zeptal se.

"Ne, děkuji. To je vše. A ještě se chci zeptat, je zde telefon? Potřeboval bych zavolat na policii, že asi dvacet mil na západ sjela jedna žena s Mercedesem ze silnice, ale nemám signál na mém telefonu."

"Tady nikdo nemá signál. Tady ani nemá kdo mít signál. Tady nikdo nebydlí. A ten Mercedes, jaká barva? Stříbrný?"

"Ano, stříbrný. Jak víte, někdo zdejší?"

"A ta žena, nafintěná opálená blondýnka v kožených hadrech?"

"Ano!"

"Hm, tak to je moje Nathalie."

"Ó, promiňte, snažil jsem se jí pomoci, ale vyhodila mě. Byla na mě trochu hrubá, možná se bála, nevím."

"Jo, to ona pořád držkuje. Chlap jak hora, vytáhnout jsi ji měl za prdítko a naložit."

"Vaši paní?" zeptal jsem se nevěřícně.

"Jakou moji paní, ta už je nebožka dvacet let! Vnučku moji! Je v naší rodině nejmladší a taky se podle toho chová, trdlo jedno. Jen ji tam nechte, já stejně za hodinku zavírám, tak tam zajedu."

  Stál jsem tam chvilku taky jako trdlo, zaplatil jsem a odjel. No, být v šedesáti nejmladší člen rodiny, to asi taky stojí za to!

  

Babičky ...

Tři Korejské babičky

Petr Krest

Chicago 10. října 2018 

  Mak Chu, Pik Chu a Nefa Chu. Ano, Makču, Pikču a Nefachču. Tak jsem dnes pojmenoval tyto podivné babičky. Ale abych nepředbíhal...

 Dnes jsem se rovnou z posilovny vypravil do blízkého obchodního domu Meijer. Nevím zda-li je tento řetězec obchodních domů i v Česku, ale pokud ne, tak jste o nic nepřišli. Prostě další obchodák, kde mají všechno. Takový zlatý standard. 

 Jel jsem rovnou z posilovny, kde jsem dnes cvičil ramena a ruce a to víte, ono to chvilku trvá, než vám to zase všechno splaskne a žíly zalezou zpět pod kůži. No prostě jsem vylezl z auta ještě jako panáček Michelin a odpochodoval jsem do obchodu. Vzal jsem si košík, otočil se a v tom jsem je zahlédl. Stály tam jako tři sudičky. Tři malé, trochu šikmooké, dost podsušené figurky s řídkými vlasy, ještě řidšími zuby a o stolici se  raději nebudu ani bavit.  

Stály tam a nenápadně mě pozorovaly tak intenzivně, až se mi zdálo, že se jim narovnali oči. Jedna musela dokonce zavřít i pusu, aby jí nevypadl poslední horní zub. Prostě modelky pokročilého věku.

 Jsem zvyklý, že se na mně občas lidi dívají, protože jsem trochu nestandardní, ale ne zase tak moc, aby to bylo do očí už z dálky. Tedy mezi korejčíkama asi ano, ale tady v Chicagu jsem normální řadový panáček, žádná extra liga. Ale tyhle tři sudičky vypadaly, že jestli je oslovím, tak se roztetelí  a zemřou duševní smrtí Bongo-Bongo. Zase by bylo dobré, že by se asi vlezly všechny tři do jedné sanitky. Rád myslím ekonomicky, je to úsporné.

  Neoslovil jsem je, to by mi pán Bůh (jehož jméno si nikdy neberu nadarmo do úst, naopak)  nikdy neodpustil a ani manželka ne a vydal se na trasu po obchodním domě. Ovesné vločky, kotletky, rybu, mandarinky, brambory, cibuli a salát. Hotovo. Ale něco tu nehrálo.

Pět regálů jsem obešel a šestkrát zahlídl to korejské gestapo.

  Začal jsem v duchu přemýšlet, co jsem kde provedl, ale nic co by babky mohly vědět mně nenapadlo. Štípnul jsem v práci v ledničce někomu rýžový jogurt. Dvakrát. Ale to nemohlo souviset. Leda že by karma... Nah, kdepak. Prostě jsem neměl nejmenšího tušáka a tak jsem hrál jako nevšímáka.

  Zalezl jsem za roh a začal špízlovat. Babky měli suprově vychytanej systém. Ta nejvyšší, Mak Chu, fungovala jako letecký radar. Točila se na místě a hledala. Ta nejmenší, Pik Chu, byla radar pozemní. Šmírovala při zemi a pípala morzeovkou zpět na Mak Chu. Ta poslední, ta se ani nehla. Čekal jsem co bude, jenže když máte metr osmdesát a sto pět kilo, tak je vaše pozice špiona silně slabá. Přišla ke mně jedna paní prodavačka, prohlédla si mně přísně od hlavy až ke kolenům, dál už neviděla, protože měla asi šestnáct dioptrií a slušně mně upozornila, že pánský záchod je na druhé straně obchodu. 

  Zapnul jsem turbo a odpálil ke kase.  Vyložil jsem zboží na pás a usmál se na paní prodavačku.

„Dobrý den, jak se máte,“ otázala se paní za pokladnou.

„Mám všechno co jsem potřeboval a vcelku dost rychle, takže dneska paráda,“  odpověděl jsem.

„ A kupon na slevu máte?“

„Ne, já kupony nevedu,“ odpověděl jsem ještě zdvořileji a dělal jsem, že hodně spěchám, což byla konec konců pravda.

„No, tento týden je zde akce. "Týden Korejské kultury." Kdo má kupon, má slevu  25% na všechny potraviny!“

„Jé, tak to je mi líto, že nemám...“ ale větu jsem nedořekl.
Babičky sudičky mně doběhly a stouply si do řady přímo za mně. Ta nejstarší svraštila čelo, vztyčila pravici a ukázala na mně třesoucím se prstem. 

„Ty kráso, teď mně uhrane,“ pomyslel jsem si.

Ale babka rozevřela celou dlaň a podala mi kupon.

„Nate, vemte si ho, já mám ještě dva.“

Strach mi nedovolil si ho nevzít. Hezky jsem poděkoval, zaplatil ze slevou a odpálil domů.

Doma jsem pak předal nákup manželce a šel si po svých.

„Počkej, máš všechno? Jsi platil nějak málo, ne? “ začal výslech.

„Ale zlato, je přece tento týden velká akce a tak jsem si vyhmát kupon a ušetřil pětadvacet procent, víš? Hele, sis nevzala žádný šmáčko, víš? “

Manželka nehla ani brvou a začala něco smolit do telefonu.
Pak se ozvalo "cink" a přišla mi zpráva.

„Poslala jsem ti miláčku nákup i pro nás, ne jen vločky a masíčko pro tebe, ale také jídlo pro kluky a něco pro mně. A taky pití. A nezapomeň si zařídit kupon, nejsi přeci žádný šmáčko, to bych si nikdy nevzala, no né?“ usmála se a odkráčela.

No, jen doufám, že ty milé hodné babičky ještě stihnu....

Osmdesátá Léta.

  Vždy když si náhodou někde pustím rádio a hrajou tam "retro" osmdesátky, tak se musím pousmát.
A nejen osmdesátky, ale plus mínus deset let okolo, vše od Sex Pistols ze sedmdesátých let přes A-HA v osmdesátých nebo třeba Nirvanu v devadesátých letech.

  Miluji tu muziku. Sandra, Sabrina, Samantha Fox, CC Catch, Majkl Kvakson, Prince, Queen a spousty dalších. A tak sedím a přemýšlím kdo ještě a najednou mi tam vyskočil ON. Můj tehdy úhlavní nepřítel. Nebyl to zpěvák ani muzikant, ale tenista.

  Měl jsem tenkrát moc hezkou kamarádku a vše šlo hladce, dokonce mě pozvala i k nim domu, když rodiče nebyli doma. Tuze slibná partie, vše bylo na spadnutí (ano, dostal jsem pusu a dvě rande už byla za námi) a najednou ten napudrovanej zrzek vyhrál v osmdesátém pátém Wimbledon a od té doby už byl u ní v pokoji jen on.

  Smířil jsem se s porážkou, ale nedostal to zadarmo. Každé ráno jsem potom totiž stál u zrcadla a děkoval nebesům, že nejsem zrzavej jako vejfuk od Wartburgu.

  No, nebudu jmenovat, ale tenkrát mě Boris dostal. Ještě dnes mi není zrovna dvakrát dobře, když si na něj omylem vzpomenu.

A co vy moji čtenáři, máte také někoho, koho jste opravdu nemuseli?

Relax II

     Návrat na mýtinu (díl druhý)

 - Petr Krest - 

Chicago, 27. září 2018

  Péťa už měl po problému. Zoubek mu vypadl a tak se těšil, co mu za něj zoubková víla přinese. Jenže mu teď vrtalo v hlavě, co se asi chystá za velkou slávu na lesní mýtině a také jestli tam bude princezna Lada nebo alespoň Šípková Růženka. A tak si ještě jednou v koupelně pro jistotu vypláchl pusu, aby byl čistý a nový zoubek tak mohl nerušeně a hlavně rychle vyrůst místo toho starého a pak si přišel sednout zpět ke mně na klín.

„Tati, co se chystá za oslavu na palouku?“ zeptal se nenápadně a prstem si při tom začal lehce píchat do tváře přesně tam, kde mu vypadl zoubek. To asi abych viděl, že má bolístku a neposlal ho hrát si do pokoje.

„Dobře, řeknu ti to,“  usmál jsem se,  „Ale pak si půjdeš ještě jednou vypláchnout pusu a pomažeš do pelechu, protože už je čas jít spát, ano?“ 

„Ano tati, slibuji, fakt, doopravdy!“

„FAKT se neříká!“ opravil jsem ho.

„Aha, tak jo. A co teda bylo?“  

 Udělal jsem si tedy v křesle pohodlí, přehodil si malého Péťu na druhou nohu a začal jsem vyprávět.

  „U uhlířů se chystá velká sláva, jejich Aničce se narodila holčička a tak budou křtiny. Sjedou se hosté z blízka i daleka, na koních i pěšky a dokonce přijede na lanovce sám hlavní výpravčí z Petřínské rozhledny. Když na chvilku zavřeš oči, tak ho uvidíš. Právě teď sjíždí dolů do lesa zadní dráhou a kabinku lanovky má plnou hostů a dárků pro miminko, Aničku i pro jejího uhlíře Jíru.“

„A jak se miminko jmenuje?“  zeptal se zvědavě Péťa.

„Tak to zatím nikdo neví, ale víme, že kmotrou bude sama labutí královna a ta na začátku slavnostně oznámí jméno malé holčičky.“ 

„Ale já chci vědět, jak se bude jmenovat!“  zaškemral Péťa.

„Tak to nám asi nezbude nic jiného, než se tam vypravit, co ty na to?“

„Ano! Ale potřebuju chviličku, hned budu zpátky!“ seskočil z klína dolů a někam odběhl.

A opravdu, za moment nebo možná malinko později byl zpět a v ruce držel hezky zabalenou krabičku.

„Co to máš?“ zeptal jsem se udiveně.

„Přece dárek pro miminko!“ vyhrkl, sedl si rychle zpět do mého klína, zavrtěl se a pokračoval.

„Nemůžeme přece přijít bez dárku, to se nedělá. A také bychom nedostali dort! A já musím dostat dort od labutí královny, je to ta nejhodnější královna co znám. A je krásná. Je určitě stejně tak krásná, jako moje maminka, akorát tolik nehubuje.“  řekl Péťa a líčka mu při tom trochu zčervenala.

  Bylo tedy rozhodnuto a tak jsme vyrazili. Neměli jsme moc času a tak jsem se rozhodl, že požádám o pomoc jednoho svého dobrého známého, jinak bychom nestihli přijít včas na slavnostní oznámení a možná ani na dort. Hned jak jsme přišli na kraj kouzelného lesa, zašel jsem do první budky a zvedl sluchátko. 

„Haló, přejete si?“ ozvalo se ze sluchátka.

„Mohl bych prosím mluvit s hloupým Honzou?“ zeptal jsem se a koukal trochu nevěřícně na přestřiženou šňůru od onoho sluchátka. 
„Aha, asi už také mají bezdrátové spojení,“  napadlo mě. 

„Ale zajisté,“  odpovědělo kouzelné sluchátko, „moment prosím.“   

 Po chvilce čekání sluchátko zachrastilo a ozvalo se: „Haló, tady Honza, přejete si prosím?“  

„Ahoj Honzo, to jsem já, tatínek malého Péti. Měl bych na tebe velikou prosbu. Potřeboval bych rychle poslat na kraj lesa nejrychlejšího draka, kterého znáš, aby nás rychle dopravil na mýtinu k uhlířům, jinak nestihneme přijít včas na oslavu a na dort!“  

„Ale zajisté,“  řekl Honza, „nejrychlejší je Čárlí, lítá rychle, spolehlivě a hlavně ekologicky. Je dvousedadlový a má spotřebu jen jeden a půl princezny na sto kilometrů!“ 

„No to je hezké, ale my nemáme žádnou princeznu, ani celou, ani půlku. Co budeme tedy dělat?“  zeptal jsem se.

„To je jednoduché,“ zasmál se Honza, „stačí když mu ji namalujete do písku, on ji schramstne a má natankováno. Ale musí být hezká, jinak bude Čárlí prskat a nedoletí!“ 

 Hezky jsem tedy Honzovi poděkoval a namaloval jsem klackem do písku krásnou princeznu, takovou hezky baculatou s velkým popředím i pozadím, aby si měl drak na čem pochutnat.

 A než jsem jí stihl domalovat druhý střevíček, byl tu drak. A hned spustil:
„Tsssss... ten střevíček ji ani nedodělávej, zbytečně by mě tlačil v břichu. Tsss... nejlepší princezny jsou v plavkách, víš? To ji slupneš jedna dva, jak je namazaná tím olejem tak ti tam sklouzne sama a pak si s tou nitkou co měla na sobě ještě vyčistíš zuby, víš? Tsss... “   zabořil pak tlamu do písku a milou princeznu celou schramstl na jeden hlt. 
Péťa, když to uviděl, couvl dva kroky zpět a už se mu nasednout na draka moc nechtělo.

 „Copak? Už nechceš dort?“ zeptal jsem se ho.

„Chci,“ řekl trochu nejistě Péťa, ale bylo vidět, že chuť na dort je přeci jen větší, než strach z draka.

„Tak letíme?“  zeptal se nejistě a držel se mě při tom za kalhoty.

„Letíme,“  přitakal jsem.

 Čárlí si lehl na zem a my jsme vyšplhali na jeho záda. Pak se rozběhl s hrozným dusotem směrem od telefonní budky k lesu a vznesl se s námi do oblak. Byl to krásný let. Sice trochu foukalo, ale dráček hřál jako kamínka, takže nám zima nebyla. 

  Vznesli jsme se vysoko nad les a najednou vše utichlo. Jen šumění větru a máchání obrovských křídel proráželo bariéru ticha, která nás obklopovala. Nikdy jsem netušil, jak je pohádková říše obrovská. Nebylo vidět z jednoho konce na druhý a to jsme letěli jen nad pohádkovou říší pro děti. 

  V dálce bylo vidět říši obrů, podle jejich obrysů jsem hádal, že byli tak velcí jako středně vysoký strom v lese. A za nimi byla říše ještě větších pohádkových bytostí. 

Ukázal jsem rukou do dálky a zeptal se Péťi: 
„Podívej támhle, víš kdo to je?“
„Brachiosaurus! Je pravý?“ zeptal se vykulený Péťa
„A támhle je ještě větší dinosaurus, to musí být Alamosaurus nebo dokonce Argentinosaurus, ten je ze všech největší. Má až 40 metrů! Obr má jen šest až deset, to je slabá konkurence. Co myslíš tati, kdo by vyhrál?" 

No to byla otázka, jen co je pravda. Musel jsem se zamyslet.

„No, Argentinosaurus váží až 80 tun, což je asi jako velká lokomotiva a dospělý člověk mu je asi po kolena, takže obr mu bude asi tak po hřbet. Takže to bude podobná situace asi jako mezi člověkem a pořádně velkým koněm. Takže jeden obr nemá šanci!" 

Letěli jsme dál a zatočili jsme vlevo.
To jsme asi oblétali pohádkovou říši pro dospělé, tam je nebezpečná letová zóna. 
Je sice menší rozlohou, protože dospěláci už nemají tolik fantazie jako děti, ale to neznamená, že namají žádnou. Mají, ale jinou, dospěláckou. Mimo draků tam u nich lítají také rakety, Ufóni a kdo ví co ještě. Třeba i lítací kleště.

Najednou se Čárlí naklonil hlavou dolů a šli jsme pomalu na přistání. V dálce jsem zahlédl světlou skvrnu v lese, která se pomalu začala zvětšovat. Byla to uhlířská mýtina a náš let se pomalu blížil ke konci. 

Cítil jsem, že nás tu čeká další krásné dobrodružství, ale o tom vám povím až zase někdy jindy...