čtvrtek 20. září 2018

USB.



USBíčko
Petr Krest

                                                                                      Chicago, 14 února 2018


  Správný muž si ze všeho dělá srandu a jen tak ho nic nerozhodí. Toliko alespoň teorie.
No a když rozhodí, tak se to snaží kompenzovat.
Mám na to svůj recept, který osvědčeně funguje. 

  Život totiž nehraje fér, to všichni víme. Dokonce ani karma, jak jsem nedávno zjistil, nefunguje zcela spolehlivě. Překážky, nesnáze a trable se vyskytují ve všemožných podobách úplně všude a proto i já si dělám srandu úplně ze všeho, včetně sebe sama. A to především, protože já to sice dobře maskuji, ale jinak jsem hrozný tele...  😂

  Rovnováha je základ a tak na každou trampotu by měla být i špetka humoru, pokud je to alespoň trochu možné. 

  Tak třeba takový USB port.
Totální nezajímavá kravina, pokud nejste IT. Prostě hloupá zástrčka, většinou schovaná vzadu za počítačem, no a počítač je schovaný vzadu pod stolem a vy potřebujete zastrčit další kablík …

  No zajisté, tak hezky na kolena, pod stůl a ruku vytrčit do neznáma, zlomit do pravého úhlu a hmatat do nenahmatelna. Pokud se nám podařilo nahmatat dírku (čti: port), kabel stejně nejde zastrčit, protože jej tam cpeme obráceně. Jistě, já ho tam narval i obráceně, neboť “JÁ” mám talent, ale i tak to bylo kupodivu k ničemu...  😊 Takže znovu a lépe. 

  No a jak tak šmátráte pod tím stolem, a snažíte se jako pako, tak se otevřou dveře od studia, vejde manželka a suše zahlásí: 

 Vedu ti zpěvačku na tu zvukovku.
  
  Jistě že jsem ještě furt pod stolem i když už mám být připravený na nahrávání a pochopitelně jediné co mám zrovna dnes na sobě jsou mé oblíbené trenky do zvonu s volnou gumou... 

Vždyť měla přijít v deset! zařval jsem a zvedl se.

BUM” stůl se zvedl také a monitor se pomalu převrátil.

Je půl jedenácté, tak co mám dělat, stojí za mnou”

Udělej ji kafe, jó a přines mi náplast, kalhoty, tričko, nůžky a ibuprofen, dík......

No co vám budu povídat, začali jsme v klidu a v pohodě ve čtvrt na dvanáct a zpěvačka mi povídá:

Jé, to je fajn, ale to jsi nemusel, já si přinesla svůj bezdrátový mikrofón, je to OK?

Aha, tak ty takhle...!“ pomyslel jsem si a začal tušit, že bude veselo. Ona ještě neví, ale pochopí. Brzy pochopí...

No a umíš to zapojit?“ zeptal jsem se jí.

No jasan! Mikrofon nic nepotřebuje, jen baterku a tady ten bezdrátový čudlíček je vysílač. Žádný kabel, vidíš? chlubila se.

„Baterku zastrčíme do mikrofonu a je to hotové“ poučovala dále.

„Ano, to je hezké. A dál?“ zeptal jsem se natěšeně.

„No hotovo, už jen tenhle malinkatý čudlíček se zastrčí do…  pomalu ztichla a větu již nedokončila.

No do USBíčka“ doplnil jsem nedokončenou větu a pak už jsem se jen díval, jak kotě zakleklo, pěkně se prohlo a začalo lovit v neznámu. Lehce jsem přidržel monitor a kochal jsem se chvilku pohledem bohů.

Jo, ať žije USB. Příště vám prozradím, jak jsem setapoval wifinu.




Žádné komentáře:

Okomentovat