čtvrtek 13. září 2018

Relax.




    Pohádkový les  (díl první)
 - Petr Krest - 

Chicago, 12. září 2018


  Dnes to byl takový zvláštně zvláštní den.
Ani nemastný, ani neslaný, táhnul se jak linecké těsto a nakonec nestál ani za zlámanou grešli, šilink, haléř či cent, to podle toho, kde to zrovna stojí za nic. 

  A pak jsem přišel domů, jen abych zjistil, že našeho malého Péťu trápí zoubek, který ne a ne vypadnout. Kýval se na všechny světové strany a Péťa s ním. Chudáček byl z toho celý mrzutý a tak  se sešli dva mrzouti v jednom pokoji .

  A proto jsem si řekl, že nám trochu zpravím náladu a  vezmu nás do krásného lesa.  Že co? Aha, vy byste také chtěli jít? A to jsem Vám ještě ani neřekl, že jdeme do kouzelného lesa! No? Kdo chce jít? Všichni? Samozřejmě že všichni, kdo by nechtěl jít do kouzelného lesa. Bude to společná výprava pro děti i dospěláky, tak šup šup, balíme a padáme.

  Ale pozor, já znám tajný vchod, takže nepůjdeme hlavním vchodem, nýbrž pěkně z boku a rovnou do "zálesí".

  A jak tak sleduji, tak většina z vás se již chystá s námi na výlet. Já vás totiž vidím. Ano, kouknu a vidím. Do monitoru, webová stránka tisíc dvacet sedm, osmý řádek vlevo. Mrknu a vidím. A vidím, že většina z vás si už bere tenisky, čepičku a hele, tamta malá slečna si na tajňačku vzala i Tatranku do kapsy. Ta asi neví, že půjdeme kolem perníkové chaloupky, je to při cestě.

  No tak, ruku na srdce, kdo z vás by se nechtěl alespoň trochu projít v pohádkovém lese? Komáři tu neštípají, pavoučci si dělají pavučinky jen vysoko v korunách stromů a klíšťata tu číhají jen na sádrové trpaslíky.

  To zmiji na louce sice potkat můžete, ale jen se v klidu zeptá kolik je hodin, poprosssí vás jestli byste jí rozbalili žvýkačku a zase v klidu zmizí pod keřem.  Ssss.  Jinak úplná pohoda. 

  A víte co? Vydáme se rovnou do středu lesa, na mýtinu mezi uhlíře. Občas tam zavítá i princezna Lada, když má doma dlouhou chvilku a také Šípková Růženka, když zrovna nespí. Ani se jim nedivím.  Je tam moc krásně a uhlířovic Anička tam peče buchty tak dobré jak asi nikdo. To pak člověk ani neví, co tam voní víc. Jestli palouk nebo její pastouška. 

  A víte, že tam mají na louce i draka? Ano, pomáhá tam každé ráno podpalovat milíře, než letí do práce unášet princezny. A když nějakou princeznu náhodou doopravdy unese, protože tam zrovna nebyl žádný udatný rytíř, co by ji zachránil, tak s ní přiletí sem. Tady pak princezna dostane pořádný oběd, potvrzení o získání pilotního průkazu na draka a v noci ji opět Měsíčník nepozorovaně pod rouškou tmy přenese na stříbrných paprscích zpět do jejího královského lože.

  Ale než tam dojdeme, musíme projít půl lesa. To  ovšem nevadí, pořád je se na co dívat a cesta rychle ubíhá. 

  No podívejte, třeba zrovna támhle na paloučku  červená Karkulka zase dolévá babičce víno vodičkou ze studánky, asi jí dělá vinný střik. Má babičku určitě moc ráda a nechce, aby ji bolela hlavička ze silného vína. Hodné to děvče.

  A támhle je Xenie! Koukněte, čeká schovaná u tajného vstupu u skály na Fantomase, aby omrkla jaký je vstupní kód na balvanu a pak mu tajně vnikla do jeskyně i do života. 
Také chytré děvče.

  Opatrně ji obejdeme, aby nás nezahlédla a vezmeme to stezkou v mechu kolem domečku Sněhurky a sedmi trpaslíků. 
Ti se mají se vskutku královsky. Šmudla chodí  do práce a zbytek pobírá na zemském pracovním úřadu tučné sociální dávky. Sněhurka pěstuje na zahrádce bylinky a přivydělává si prodejem na tržnici. Každou zimu pak všichni berou dovolenou odlétají na měsíc do Karibiku, jen Šmudla zůstává, protože vydělal nejméně penízků a tak hlídá domeček a odklízí sníh na chodníku.

  Nebudeme se tu raději moc zdržovat, ať náhodou nedostaneme nějakou práci a půjdeme dál. Cesta se klikatí svahem dolů podél potoka na jehož březích kvetou nádherné keře plné pestrobarevných květů a omamná letní vůně se line začínajícím podvečerem na všechny strany. 

  Je spousta času a tak se na chvilku položíme do voňavé letní louky a sledujeme malé, velké i obrovské motýly, jak poletují kolem nás. I ta tráva je nádherně měkoučká, voňavá a plná mateřídoušky, jako by tu už na nás čekala.  
Není kam spěchat, je zde tak krásně, že i čas se zde schválně zdržuje a plyne co nejpomaleji, jen aby tu mohl být co nejdéle. Honí tu vlnky v potoce a občas tu vyvádí i psí kusy. Třeba mění pulce v žáby nebo housenky rovnou v motýly.
Je tu moc príma a i když zde strávíme celý den, tak nám na ručičkách hodinek přibyde jen pár minut.

  A slyšíte to ticho? Tak hluboké ticho, že najednou slyšíte zpívat i skřivánka, který je nad vámi vysoko, převysoko na obloze. A víte, že skřivánek je vlastně malý andílek? Ano ano, byl to jeden z prvních poslů, které vyslal bůh na Zemi, aby svým zpěvem inspiroval hudebníky a pěvce a svět začal být od té doby mnohem veselejší. Proto zpěv skřivánka zní jako opravdový Boží chorál.

  Jen tak tu ležet a na chvilku zavřít oči. Poslouchat tu letní symfonii, kterou z dáli doplňuje bublající potůček a nechat se opájet nádhernou vůní divotvorných lučních květů. Ách.... hned je mi lépe. A i když skřivánek již odletěl, jeho zpěv utkvěl v mém srdíčku na dlouhou dobu, možná i na věky. Každý z nás by měl mít v srdíčku jednoho takového andílka, hned by nám bylo všem veseleji.  

  Ale musím uznat, že pobyt na čerstvém vzduchu mi už začíná pomáhat. Budeme se teď brodit potokem na druhou stranu. Voda je krásně chladná, ale nikoliv ledová a dosahuje akorát tak po kolena. Sundal jsem si boty a zabořil nohy do dna. Jemný písek se mi pomalu protlačoval mezi prsty. Trošku to šimralo a bylo cítit i větší kamínky, jak se snaží rozevřít štěrbinky mezi prsty a proniknout na druhou stranu. Větší oblázky pak zůstaly na dně a posloužily jako prvotřídní masírovací podložka. Pomalu jsem přešel na druhou stranu, lehce, krok po kroku, abych nevířil vodu.
Bylo vidět sem tam malé rybičky a dokonce i ráčka jsem zahlédl.

  Péťa se zapoměl u břehu. Dlouhým klackem se rýpal ve stráni a něco hledal.

Co hledáš? zeptal jsem se ho.

Viděl jsem gumovou žížalu, jahodovou. Ale schovala se.“

To nevadí, pojď na druhou stranu. Roste tady gumítkovník. Natrháš si gumové medvídky, to jste neviděli, jak ten klacek rychle zahodil a přeběhl potok tak rychle, že musel určitě běžet po hladině jako vodoměrka.

  Za pár minut jsme již všichni obléhali gumítkovník a závodili, kdo sní posledního medvídka. Ale kdeže s takovou na gumítkovník. Medvídci dorůstali přímo před očima a navíc přibývalo nových chutí, tvarů i velikostí. Dokonce i kouzelné příchutě se objevily! Třeba elektrická, po které svítil nos, burbonová, po které svítila očička a také ománková, ta bude milé děti svítit později. 

  Pomalu se s funěním balíme a zahýbáme na rozcestí vpravo kolem červeného domečku Áji a Maxipsa Fíka, obejdeme chaloupku v mechu a kapradí a konečně jsme na paloučku. A jdeme právě v čas.
Dnes se totiž chystá u uhlířů velká sláva. 

  Ale o tom si povíme zase až příště, milí čtenáři. Musíme si přece něco nechat v zásobě, kdyby na nás zase někdy skočil takový ten nemastný a neslaný a vůbec všelijaký den.

  Malý Péťa mi seskočil z klína, podíval se na mne a říká: „Nějak mi z těch gumových medvídků vytrávilo, půjdu si do kuchyně pro párek a pak můžeme pokračovat, ano?“ a odběhl.

  Za necelou minutu se z kuchyně ozvalo volání:
Mám ho, tatííí, mám ho! a zoubek byl venku.

  Z malého mrzouta se stal opět veselý rošťák a z velkého mrzouta spokojený táta a tak to má být.

 Tak zase někdy na shledanou!


❤ Přeji krásný den! ❤



 Instagram:      Petr.Krest - Instagram


 Facebook:       Petr Krest - Facebook

8 komentářů: