čtvrtek 20. září 2018

USB.



USBíčko
Petr Krest

                                                                                      Chicago, 14 února 2018


  Správný muž si ze všeho dělá srandu a jen tak ho nic nerozhodí. Toliko alespoň teorie.
No a když rozhodí, tak se to snaží kompenzovat.
Mám na to svůj recept, který osvědčeně funguje. 

  Život totiž nehraje fér, to všichni víme. Dokonce ani karma, jak jsem nedávno zjistil, nefunguje zcela spolehlivě. Překážky, nesnáze a trable se vyskytují ve všemožných podobách úplně všude a proto i já si dělám srandu úplně ze všeho, včetně sebe sama. A to především, protože já to sice dobře maskuji, ale jinak jsem hrozný tele...  😂

  Rovnováha je základ a tak na každou trampotu by měla být i špetka humoru, pokud je to alespoň trochu možné. 

  Tak třeba takový USB port.
Totální nezajímavá kravina, pokud nejste IT. Prostě hloupá zástrčka, většinou schovaná vzadu za počítačem, no a počítač je schovaný vzadu pod stolem a vy potřebujete zastrčit další kablík …

  No zajisté, tak hezky na kolena, pod stůl a ruku vytrčit do neznáma, zlomit do pravého úhlu a hmatat do nenahmatelna. Pokud se nám podařilo nahmatat dírku (čti: port), kabel stejně nejde zastrčit, protože jej tam cpeme obráceně. Jistě, já ho tam narval i obráceně, neboť “JÁ” mám talent, ale i tak to bylo kupodivu k ničemu...  😊 Takže znovu a lépe. 

  No a jak tak šmátráte pod tím stolem, a snažíte se jako pako, tak se otevřou dveře od studia, vejde manželka a suše zahlásí: 

 Vedu ti zpěvačku na tu zvukovku.
  
  Jistě že jsem ještě furt pod stolem i když už mám být připravený na nahrávání a pochopitelně jediné co mám zrovna dnes na sobě jsou mé oblíbené trenky do zvonu s volnou gumou... 

Vždyť měla přijít v deset! zařval jsem a zvedl se.

BUM” stůl se zvedl také a monitor se pomalu převrátil.

Je půl jedenácté, tak co mám dělat, stojí za mnou”

Udělej ji kafe, jó a přines mi náplast, kalhoty, tričko, nůžky a ibuprofen, dík......

No co vám budu povídat, začali jsme v klidu a v pohodě ve čtvrt na dvanáct a zpěvačka mi povídá:

Jé, to je fajn, ale to jsi nemusel, já si přinesla svůj bezdrátový mikrofón, je to OK?

Aha, tak ty takhle...!“ pomyslel jsem si a začal tušit, že bude veselo. Ona ještě neví, ale pochopí. Brzy pochopí...

No a umíš to zapojit?“ zeptal jsem se jí.

No jasan! Mikrofon nic nepotřebuje, jen baterku a tady ten bezdrátový čudlíček je vysílač. Žádný kabel, vidíš? chlubila se.

„Baterku zastrčíme do mikrofonu a je to hotové“ poučovala dále.

„Ano, to je hezké. A dál?“ zeptal jsem se natěšeně.

„No hotovo, už jen tenhle malinkatý čudlíček se zastrčí do…  pomalu ztichla a větu již nedokončila.

No do USBíčka“ doplnil jsem nedokončenou větu a pak už jsem se jen díval, jak kotě zakleklo, pěkně se prohlo a začalo lovit v neznámu. Lehce jsem přidržel monitor a kochal jsem se chvilku pohledem bohů.

Jo, ať žije USB. Příště vám prozradím, jak jsem setapoval wifinu.




čtvrtek 13. září 2018

Relax.




    Pohádkový les  (díl první)
 - Petr Krest - 

Chicago, 12. září 2018


  Dnes to byl takový zvláštně zvláštní den.
Ani nemastný, ani neslaný, táhnul se jak linecké těsto a nakonec nestál ani za zlámanou grešli, šilink, haléř či cent, to podle toho, kde to zrovna stojí za nic. 

  A pak jsem přišel domů, jen abych zjistil, že našeho malého Péťu trápí zoubek, který ne a ne vypadnout. Kýval se na všechny světové strany a Péťa s ním. Chudáček byl z toho celý mrzutý a tak  se sešli dva mrzouti v jednom pokoji .

  A proto jsem si řekl, že nám trochu zpravím náladu a  vezmu nás do krásného lesa.  Že co? Aha, vy byste také chtěli jít? A to jsem Vám ještě ani neřekl, že jdeme do kouzelného lesa! No? Kdo chce jít? Všichni? Samozřejmě že všichni, kdo by nechtěl jít do kouzelného lesa. Bude to společná výprava pro děti i dospěláky, tak šup šup, balíme a padáme.

  Ale pozor, já znám tajný vchod, takže nepůjdeme hlavním vchodem, nýbrž pěkně z boku a rovnou do "zálesí".

  A jak tak sleduji, tak většina z vás se již chystá s námi na výlet. Já vás totiž vidím. Ano, kouknu a vidím. Do monitoru, webová stránka tisíc dvacet sedm, osmý řádek vlevo. Mrknu a vidím. A vidím, že většina z vás si už bere tenisky, čepičku a hele, tamta malá slečna si na tajňačku vzala i Tatranku do kapsy. Ta asi neví, že půjdeme kolem perníkové chaloupky, je to při cestě.

  No tak, ruku na srdce, kdo z vás by se nechtěl alespoň trochu projít v pohádkovém lese? Komáři tu neštípají, pavoučci si dělají pavučinky jen vysoko v korunách stromů a klíšťata tu číhají jen na sádrové trpaslíky.

  To zmiji na louce sice potkat můžete, ale jen se v klidu zeptá kolik je hodin, poprosssí vás jestli byste jí rozbalili žvýkačku a zase v klidu zmizí pod keřem.  Ssss.  Jinak úplná pohoda. 

  A víte co? Vydáme se rovnou do středu lesa, na mýtinu mezi uhlíře. Občas tam zavítá i princezna Lada, když má doma dlouhou chvilku a také Šípková Růženka, když zrovna nespí. Ani se jim nedivím.  Je tam moc krásně a uhlířovic Anička tam peče buchty tak dobré jak asi nikdo. To pak člověk ani neví, co tam voní víc. Jestli palouk nebo její pastouška. 

  A víte, že tam mají na louce i draka? Ano, pomáhá tam každé ráno podpalovat milíře, než letí do práce unášet princezny. A když nějakou princeznu náhodou doopravdy unese, protože tam zrovna nebyl žádný udatný rytíř, co by ji zachránil, tak s ní přiletí sem. Tady pak princezna dostane pořádný oběd, potvrzení o získání pilotního průkazu na draka a v noci ji opět Měsíčník nepozorovaně pod rouškou tmy přenese na stříbrných paprscích zpět do jejího královského lože.

  Ale než tam dojdeme, musíme projít půl lesa. To  ovšem nevadí, pořád je se na co dívat a cesta rychle ubíhá. 

  No podívejte, třeba zrovna támhle na paloučku  červená Karkulka zase dolévá babičce víno vodičkou ze studánky, asi jí dělá vinný střik. Má babičku určitě moc ráda a nechce, aby ji bolela hlavička ze silného vína. Hodné to děvče.

  A támhle je Xenie! Koukněte, čeká schovaná u tajného vstupu u skály na Fantomase, aby omrkla jaký je vstupní kód na balvanu a pak mu tajně vnikla do jeskyně i do života. 
Také chytré děvče.

  Opatrně ji obejdeme, aby nás nezahlédla a vezmeme to stezkou v mechu kolem domečku Sněhurky a sedmi trpaslíků. 
Ti se mají se vskutku královsky. Šmudla chodí  do práce a zbytek pobírá na zemském pracovním úřadu tučné sociální dávky. Sněhurka pěstuje na zahrádce bylinky a přivydělává si prodejem na tržnici. Každou zimu pak všichni berou dovolenou odlétají na měsíc do Karibiku, jen Šmudla zůstává, protože vydělal nejméně penízků a tak hlídá domeček a odklízí sníh na chodníku.

  Nebudeme se tu raději moc zdržovat, ať náhodou nedostaneme nějakou práci a půjdeme dál. Cesta se klikatí svahem dolů podél potoka na jehož březích kvetou nádherné keře plné pestrobarevných květů a omamná letní vůně se line začínajícím podvečerem na všechny strany. 

  Je spousta času a tak se na chvilku položíme do voňavé letní louky a sledujeme malé, velké i obrovské motýly, jak poletují kolem nás. I ta tráva je nádherně měkoučká, voňavá a plná mateřídoušky, jako by tu už na nás čekala.  
Není kam spěchat, je zde tak krásně, že i čas se zde schválně zdržuje a plyne co nejpomaleji, jen aby tu mohl být co nejdéle. Honí tu vlnky v potoce a občas tu vyvádí i psí kusy. Třeba mění pulce v žáby nebo housenky rovnou v motýly.
Je tu moc príma a i když zde strávíme celý den, tak nám na ručičkách hodinek přibyde jen pár minut.

  A slyšíte to ticho? Tak hluboké ticho, že najednou slyšíte zpívat i skřivánka, který je nad vámi vysoko, převysoko na obloze. A víte, že skřivánek je vlastně malý andílek? Ano ano, byl to jeden z prvních poslů, které vyslal bůh na Zemi, aby svým zpěvem inspiroval hudebníky a pěvce a svět začal být od té doby mnohem veselejší. Proto zpěv skřivánka zní jako opravdový Boží chorál.

  Jen tak tu ležet a na chvilku zavřít oči. Poslouchat tu letní symfonii, kterou z dáli doplňuje bublající potůček a nechat se opájet nádhernou vůní divotvorných lučních květů. Ách.... hned je mi lépe. A i když skřivánek již odletěl, jeho zpěv utkvěl v mém srdíčku na dlouhou dobu, možná i na věky. Každý z nás by měl mít v srdíčku jednoho takového andílka, hned by nám bylo všem veseleji.  

  Ale musím uznat, že pobyt na čerstvém vzduchu mi už začíná pomáhat. Budeme se teď brodit potokem na druhou stranu. Voda je krásně chladná, ale nikoliv ledová a dosahuje akorát tak po kolena. Sundal jsem si boty a zabořil nohy do dna. Jemný písek se mi pomalu protlačoval mezi prsty. Trošku to šimralo a bylo cítit i větší kamínky, jak se snaží rozevřít štěrbinky mezi prsty a proniknout na druhou stranu. Větší oblázky pak zůstaly na dně a posloužily jako prvotřídní masírovací podložka. Pomalu jsem přešel na druhou stranu, lehce, krok po kroku, abych nevířil vodu.
Bylo vidět sem tam malé rybičky a dokonce i ráčka jsem zahlédl.

  Péťa se zapoměl u břehu. Dlouhým klackem se rýpal ve stráni a něco hledal.

Co hledáš? zeptal jsem se ho.

Viděl jsem gumovou žížalu, jahodovou. Ale schovala se.“

To nevadí, pojď na druhou stranu. Roste tady gumítkovník. Natrháš si gumové medvídky, to jste neviděli, jak ten klacek rychle zahodil a přeběhl potok tak rychle, že musel určitě běžet po hladině jako vodoměrka.

  Za pár minut jsme již všichni obléhali gumítkovník a závodili, kdo sní posledního medvídka. Ale kdeže s takovou na gumítkovník. Medvídci dorůstali přímo před očima a navíc přibývalo nových chutí, tvarů i velikostí. Dokonce i kouzelné příchutě se objevily! Třeba elektrická, po které svítil nos, burbonová, po které svítila očička a také ománková, ta bude milé děti svítit později. 

  Pomalu se s funěním balíme a zahýbáme na rozcestí vpravo kolem červeného domečku Áji a Maxipsa Fíka, obejdeme chaloupku v mechu a kapradí a konečně jsme na paloučku. A jdeme právě v čas.
Dnes se totiž chystá u uhlířů velká sláva. 

  Ale o tom si povíme zase až příště, milí čtenáři. Musíme si přece něco nechat v zásobě, kdyby na nás zase někdy skočil takový ten nemastný a neslaný a vůbec všelijaký den.

  Malý Péťa mi seskočil z klína, podíval se na mne a říká: „Nějak mi z těch gumových medvídků vytrávilo, půjdu si do kuchyně pro párek a pak můžeme pokračovat, ano?“ a odběhl.

  Za necelou minutu se z kuchyně ozvalo volání:
Mám ho, tatííí, mám ho! a zoubek byl venku.

  Z malého mrzouta se stal opět veselý rošťák a z velkého mrzouta spokojený táta a tak to má být.

 Tak zase někdy na shledanou!


❤ Přeji krásný den! ❤



 Instagram:      Petr.Krest - Instagram


 Facebook:       Petr Krest - Facebook

neděle 9. září 2018

Kino.





Chceš jít do kina?
Petr Krest.
Chicago,  9. září 2018


  Tento týden jsem byl v práci i v sobotu. Jo jo, to je výhoda ženatýho chlapa. Můžete totiž pracovat i když nechcete, hlavně když doma máte tři malý kluky, kteří stihnou vyprázdnit ledničku dřív, než ji manželka stihne naplnit. Občas si myslím, že máme doma termity. Kubík jednou snědl i samolepku z ledničky a Péťa spořádal nedávno banán i se šlupkou. Zelenej! Ještě že jsem nebyl doma, když se to potom přebalovalo...

    Dorazil jsem po práci  domů a těšil se, jak si lehnu na gauč a zapnu telku. Sundal jsem si boty v předsíni a rychle je hermeticky uzavřel do botníku. S fuskama to bylo horší, ale nakonec jsem je odlepil, sroloval a zasunul do kapsy. 
V tom přišla manželka.

"Miláčku, nechceš jít dnes do kina?"

"A co dávají?"


"Nový Mission Impossible s Cruisem."


"A co ještě dávají?"


"Dali do toho 178 milionů dolarů, tak to by mohlo stát za to, co myslíš?"  


  Začaly mne už v předsíni pomalu studit nohy od ledové podlahy a fusky v kapse se začaly pro změnu nebezpečně zahřívat. Musel jsem si pohnout, než začnou doutnat, ale moje malinká žena obsadila šikovně celá futra, takže jsem nemohl bez propustky projít. Začalo mne pálit stehno.

"Ale ano, určitě by to mohlo stát za to. A co je tam dál?" odpověděl jsem mírně nabručeně.

"Hele, bude to o Plutoniu, teroristech, spousty střílení a šílený honičky, auta, motorky, no prostě super film."


"Jo. Hm.  Bude tam Tomíček, viď? A co ještě dávají?"


"Nic"  řekla s takovým zvláštním tónem v hlasu a já jako kdybych slyšel:  "Celý týden jsem byla zavřená v tomhle cvokhauzu, tak mě vem prosím tě ven a neřeš to."

"To jako dávají jen jeden film, jo?" ověřil jsem si svou teorii.

"Jo."


  Bylo to tak a bylo na čase covnout, jinak jsem riskoval uplakanou sobotu.

"Aha. A co je k večeři?"

"Chtěl bys párek s hořčicí?"


"Chtěla bys jít do kina?"


  Usmála se a udělala místo ve dveřích, abych mohl projít.

"Vyděrači jeden. Chceš teda stejka a nové brambory?"

"No, proč ne?"


"A pak půjdeme do kina?"


"No, ale jistě zlatíčko."


"Na Cruise?"


"No však nic jiného nedávají, ne?"


"A jo vlastně, vždyť vím, ne. Hele, jdi se vykoupat, já jdu vařit."


"Už pádím."

"No počkej a pusa je kde, vrať se, slyšíš?"

  Ale já už byl v trapu. Když bude chtít, tak si přijde do koupelny a tam to schytá. Vytáhl jsem fusky, zahrabal je hluboko do koše se špinavým  prádlem, zatěsnil  to kalhotama a naložil se do vany.

  Bylo tedy rozhodnuto co se sobotním večerem. Slupnul jsem výbornou baštu, zalil to nachystanou dvanáctkou a šlo se. Před kinem jsme se náhodou potkali s Jarkou a Karlem. A holky se hned spolu potichu zakecaly.

"Ahoj, tak co, vyšlo to se stejkem?"

"No jistě, zbouchal ho i se starýma bramborama ..."


"Ha ha a co,  dal si pivo?"


"Jistě."


"Takže jdeme potom do toho baru?"


"Tutovka, bude tam ten pěknej barman, zase bude hledět a lítat okolo jak mlsnej kocourek,"  a obě se začaly tiše chichotat.

"Zdar Kájo, tak co, jaká?" začal jsem chlapskou debatu, abychom tam nestáli jak dva sloupy v plotě.

"Ale jo, vytáh jsem starou do kina. Bude to bomba film. Vrazili do toho balík, spousta efektů, střílení, honičky, mašiny a tak. Už se těším."


"Aha, tak to jo. To byl tvůj nápad jít do kina, že?"


"Jasný. Vybral jsem tohle, nic jinýho dobrýho tam stejně není."


  A šli jsme. 
No přesně podle předpokladů, přeháňka za přeháňkou, letadla padala, hezké baby se rojily jak mouchy nad hnojem a hezoun Tomáš opět zvítězil. 
Ještě že nás teď ta Kájova násoska vytáhne "náhodou" do baru. Aspoň zaleju toho stejka i Cruise jedním vrzem... 

  Super film, vřele doporučuji. Hele, vrazili do toho balík, je tam  spousta efektů, střílení, honičky, mašiny a Tom Cruise. Prostě nádhera, užijte si to!  :-)


- Konec.




❤ Přeji krásný den! ❤




 Instagram:      Petr.Krest - Instagram


 Facebook:       Petr Krest - Facebook




čtvrtek 6. září 2018

Quentin Tarantino



Star Trek
pro dospélé
Petr Krest 
                                                                  Chicago, 6. září 2018

Dnes to bude malinko z jiného soudku...

  O tom, že Quentin Tarantino natáčí nový film s hvězdným obsazením v hlavních rolích s Bradem Pittem a Leonardo DiCapriem se ví už hodně a všichni se již těšíme na další potoky krve, které nás v jeho podání čekají. Takže jakoby nic nového na novém filmu, až na to, že se jedná o nový film.

   Ale to, že Karl Urban předevčírem oznámil, že Paramount se chystá natočit nový Star Trek pod Tarantinovou taktovkou, tak to bude vážení film století. 

  Tarantino je jeden z nejvlivnějších režisérů a producentů všech dob, který výrazně změnil podobu současné kinematografie. Jeho umělecké zalíbení v násilí, ve spojení s mimozemskými civilizacemi, nám dozajista přinese ne potoky, ale řeky různobarevné krve, mnoho nových typů mučeníčka a tyranie, ale také úplně nový náhled na svět mimo naší civilizaci. Film už je nyní klasifikován v USA jako "Rated R, given for frequent strong language and violence, nudity for sexual purposes, and drug abuse." Ano, nadávky, drogy, sex a násilí. To vše v novém Star Treku, to bude nářez!

  Mám takové tušení, že po zhlédnutí tohoto filmu již nebudu chtít putovat vesmírem s kapitánem Kirkem nebo Picardem na palubě, ale začnu nakupovat zásoby jídla, piva, špekáčků a masových konzerv a opevním se na gauči ve sklepě. 

  Jako kluk jsem v roce 1982 (ano, již 36 let tomu) viděl první Československý horor "Upír z Feratu" a z kina jsem šel domů jen po trávníku, abych nemusel jít kolem aut. 

  Na to, aby se člověk bál, není ani tak potřeba hektolitry krve a obrazové efekty, ale dobrý příběh, který vám zaleze pod kůži a sedí tam i čtrnáct dnů a nenechá vás vylézt ven na ulici. 

  Sedí ve vás jako pavouk a pomalu vás za živa ujídá. Vždycky někde vyskočí ze tmy, šíleně se rozchechtá a zase zmizí, nebo se nepozorovaně vyplíží ven, stoupne si za vás a mlčky sleduje co děláte. Pak vás zatahá za vlasy, kousne do lalůčku a protáhne se ušní dírkou zase zpět do mozku a ne a ne vás opustit. Husí kůže úplně všude a chloupky v pozoru jsou teď to poslední, co vám vadí. Pomalu totiž začínáte dostávat tiky a lehké záchvaty. Nejdříve to jsou bolestivé, křečovité stahy, posléze už jen záchvaty smíchu, které se střídají s pocitem líbezné blaženosti a nekonečné bezradnosti. Ano, nekonečná, hluboká, temná a totální bezradnost, propast mezi životem a smrtí, to je ten pocit který zalévá vaši duši, která se krčí v koutku a bezmocně lapá po dechu.... Tik, tak, tik, tak, tik, tak...

  Teď si představte co to bude, až takovej machr přes masakry natočí nový Star Trek pro dospělé....  Každopádně se už těším.


A co vy vážení čtenáři, máte rádi Tarantinovky?



❤ Přeji krásný den! ❤




 Instagram:      Petr.Krest - Instagram


 Facebook:       Petr Krest - Facebook

pondělí 3. září 2018

Závažný zdravotní stav




 Zdravotní stav

Petr Krest


  Sedím v čekárně na lavičce a čekám až na mě přijde řada, abych odevzdal papíry od nákladu který jsem přivezl z Chicaga. 
Paní u okénka byla protivná jak pondělní budík a pomalá až se mi chtělo plakat. Sledoval jsem její velmi rudě zmalované rty, jak se snaží vehementně poslat svého protivníka na druhé straně okénka někam, kam bych já rozhodně nešel a ani onen pán se nějak dvakrát nechystal. Nejdříve byl dlouho v klidu, pak ale náhle spustil nahlas:

  "No jsem tu už dvě hodiny a ještě jste mě nezačali vykládat. To budu chtít zaplatit!" rozčiloval se velký podsaditý řidič a ovarék na krku se mu začal nebezpečně houpat. Ještě jedno máchnutí rukou do vzduchu a musí se tutově převážit dopředu, probourat okénko a zavalit tu rudě zmalovanou potvoru svým mamutím tělíčkem. Ale řidič už znal své hranice, vybral to na poslední chvilku, zaklonil se a pro jistotu opřel záda o zeď a pak zadýchaně pokračoval.

  "Ani židličku tady u okénka nemáte," lamentoval polohlasně dál.

  "To bych chtěla takovou židličku vidět," řekla pobaveně paní za přepážkou, která ovšem také vypadala, že by pánovi klidně mohla dělat jeho manželku. Byla totiž proporčně skoro jako pan řidič, ale měla asi jen o 10 kilo méně, protože byla tak o 20 centimetrů nižší. Vyšší už být asi nemohla, to by jí gravitační zákon prostě nedovolil. 

  "Prosím? Jak to myslíte?" zeptal se řidič, prohlédl si s úsměvem paní, popozvedl obočí a vesele na ni zamrkal. Zabralo to.

  V tom se otevřely dveře a vešel další nešťastník. Skoro při tom vrazil do stojícího řidiče.

  "Takhle to myslím, už víte, proč tu není židlička? Protože se tam nevejde. Dveře jsou blízko okénka a chodbička je úzká!"

  "To ano, to je vlastně pravda. Kdybych si tu sednul, tak už tady neproletí ani moucha," pokusil se řidič o vtípek a docela mu to vyšlo, protože se paní dnes asi poprvé mile pousmála, upravila si lehce vlasy a přidala dalšího půl kila červené rtěnky .

  Prohlédl jsem si pobaveně dvoumetrové vstupní foajé, ale nic jsem raději neříkal. Nový příchozí se usadil vedle mne na lavičce. Pozdravil a hned spustil. 

 "Dneska je tu veselo,co? Už jsi tu dlouho?"

 "Ne, jen asi šedesát sedm minut," řekl jsem trochu sarkasticky.

  "Aha, tak to už asi přijdeš brzy na řadu. Už to tu znám, občas sem jezdím, když mi vypadne nějaký řidič. Sháním teď někoho, nechceš dobrou práci?"

  "Já nejsem zdejší, přijel jsem z Chicaga."

  "To je škoda. Měli jsme dobrého řidiče, ale bohužel dostal infarkt, tak hledáme někoho schopného. Dneska někoho najít kdo je spolehlivej a nebere nějakej sajrajt je docela těžký."

  "To musel mít docela těžkou práci, když dostal infarkt, ne?"

  "No, člověče, to je hodně zvláštní příběh. Jednou přišel od doktora s papírem, že má závažný zdravotní problém a že by si přál zkrátit pracovní úvazek jen na čtyři dny v týdnu. Když jsme se ho ptali, co bude dělat, tak říkal, že bude chodit za holkama, že si v životě moc neužil a ta jeho, že už ho moc nemusí... 
Nikdo jsme nevěděli, kolik mu už zbývá a tak jsem mu zařídil co chtěl."

  "No a on umřel rychle, co? Chudák."

  "Kdepak. Po dvou měsících zhubnul a byl samá šlacha a sval. Vypadal jak maratonec. A tak jsem se šel podívat, co že to má v papírech vlastně napsané. Musel jsem překecat sekretářku, protože to jsou soukromé dokumenty, ale když jsem ji řekl, že mám podezření, že je zdravější než byl, tak jen spráskla ruce a řekla, že teda vůbec neví co mu je a ukázala mi papíry.
Málem jsem se vyklopil.  Závažná akutní hypersexualita."

  "Co to je?" zeptal jsem se.

  "Neskrotná chuť na sex. Pořád. Něco co zní dost dobře, ale ve skutečnosti to je životní katastrofa. Teda asi."

  "No a dál?"

  "Volal jsem mu v pátek, že bych potřeboval, jestli by nezaskočil, ale nedovolal jsem se mu. V práci byl úplnej blázinec, musel jsem dělat papíry, protože sekretářka nepřišla a potřeboval jsem ho, aby zaskočil za mne. Tak jsem zavolal jeho ženě, protože se známe a ta mi s pláčem oznámila, že v noci zemřel na infarkt! U sekretářky v posteli!!! 
Chudák manželka ani nevěděla, že on už v pátky nepracuje a myslela si, že zůstal tady a maká."

  "Tak to je šleha," řekl jsem a akorát na mě přišla řada.

  "No nic, jdu bojovat s tou kráskou u okénka," ještě jsem popřál hodně štěstí s novým řidičem a mazal k okénku.

  Škoda jen, že nejsem zdejší, hned bych tu práci po něm vzal!  pomyslel jsem si, a škodolibě jsem se pousmál. 
Tomu se přece říká "práce s benefitem" !!!

  Paní u okénka pozvedla hlavu, převzala papíry
a s povzdechem se zeptala:

  "Tak co, už vám to taky vyprdolil, co se u nich minulý týden stalo?"

  "No ano, hledá řidiče."

  "Jo, já si taky musela najít jinou práci, už mě tam pak v kanceláři moc nechtěli....!"


- Konec.

Pravá americká židlička

❤ Přeji krásný den! ❤



 Instagram:      Petr.Krest - Instagram


 Facebook:       Petr Krest - Facebook