sobota 28. července 2018

Malá bílá paní




Malá bílá paní
(aneb kterak se amatéři rozhodli natáčet videoklip)


  Pochopitelně, oficiální název videoklipu je jiný, znalci domácí scény jistě záhy poznají o jakou českou písničku v něm jde, ale šéfová si přála neoznamovat zatím pravé jméno, protože by to mohlo přinést smůlu. Ono se také není čemu divit, protože moje šéfka je pověrčivost sama. Raději objede půl města, nežli by přejela černou kočku a proto také jezdí pořád všude pozdě. Dnes ale přijela kupodivu na čas, což se poté musí oslavit a tak se pro změnu odjíždí později.

  Připravil jsem si tedy asi sedm pracovních verzí krycího názvu a hledám šéfovou. Přednesu jí dva návrhy a přidám třetí jako bonus. Proč, to vám záhy vysvětlím...

  Moje šéfová není sice moje opravdová šéfová, ale moje dobrá kamarádka a partnerka ve studiu KreVox, které jsme si spolu založili, ale jakožto podstatně menší, slabší, hezčí a výrazně výřečnější s vyšším společenským postavením a se sklonem k vedení úplně všeho včetně elektrického proudu a magnetických vln, které by bez ní nevěděly kudy kam, se dobrovolně ujala vedení, protože prostě někdo ten podnik (a mě) řídit musí.

  A jelikož se již pár let známe a máme za sebou už řádku koncertů a festivalů ve Spojených státech a také již pár videoklipů, tak mě má za tu dobu přečteného tam a zpět a cvičí si se mnou v rámci možností jak se dá, většinou ale ještě mnohem více. Pak mi to zdůvodní že prostě MÁME na víc a hotovo. A v tom má pravdu, zabedněneček jeden. 



Zde je na ukázku jeden celý videoklip, který jsme točili k vánocům 2017. 








  Takže tedy proto ta moje strategie. Mrňousek (teda šéfová, pardon) dostane dva návrhy a jeden extra jako předstíraný bonus.
Pochopitelně že to neprojde, protože to by bylo moc jednoduché a tak se na mě podívá takovým tím pohledem od spodu nahoru, který je ve skutečnosti pohledem z vrchu dolů a já se hned pochopitelně zamyslím a okamžitě dopodložím další dva návrhy. 

Po krátké "společné" úvaze se ovšem ozve: "Ale Peťulko..."

  V ten moment se musím zatvářit jako že opravdu myslím na plné obrátky, pomalu vysoukám jeden a po té ještě jeden poslední návrh a začnu se tvářit jako že mám hlad
Každá rozumná ženská ví, že hladový chlap je nebezpečný a většinou už přestane prudit. 

  Šéfová byla ovšem asi vyrobena na jiné výrobní lince, kde jí místo pudu sebezáchovy a pasivních bezpečnostních pásů namontovali motor s vyšším výkonem a impulsivně provokativní prvky aktivního řízení. Prostě kombinace elegantního Jamese Bonda a krásné Marilyn Monroe ve speciálním provedení.

  Sáhne tedy do kabelky, vyndá druhou půlku svého nedojedeného sendviče, položí ho přede mě na stůl a začne na něj pomalu poklepávat ukazováčkem. Saďourek.

  Pak to všechno teprve začne. Dostanu opravdový hlad a vyplodím okamžitě dalších osm návrhů včetně zdůvodnění, celkového shrnutí a doporučení tří nejlepších do užšího kola výběru, poté vytroubím fanfáru a čekám na vyhlášení vítěze
(a hlavně na tu housku se salámem.)  

  Tak to u nás tedy chodí, proto se musí hned ze startu opravdu  p o m a l u  a strategicky. Účelem v tomto případě není zvítězit (to je blbost) nebo zúčastnit se (to je přeci dobrovolná povinnost a radost sama), ale přežít. 

  Měl jsem tedy připraveno několik návrhů, ale šéfka nikde. No nevadí, zajdu si zatím na záchod. Byla neděle ráno a kromě nás nikdo v celém objektu nebyl, nebo alespoň neměl být. Jak jsem tak vešel z rozzářeného studia na šerou, velmi sporadicky osvícenou chodbu a šel směrem k pánským toaletám, otevřely se nečekaně dveře za mými zády a na chodbu vám najednou vstoupila děsivá postava a hnala se rovnou ke mě. Viděl jsem opravdu prd a málem jsem udělal kotrmelec, jak jsem se lekl. Byl jsem tak vykulenej, že jsem nestihl vydat ani hlásku a postava byla tu. A co víc, prošla kolem mě jako bych tam ani nebyl, jen si něco brblala pro sebe, asi nejspíše nějaké zaklínadlo a šla dál.

  Přejel jsem si opatrně rukou přes husí kůži, kterou jsem měl určitě i na uších a vydechl jsem....

  Čůrat jsem již nepotřeboval  a tak jsem šel velmi pomalu zpět do studia. Pootevřel jsem opatrně dveře a uzřel tam  k smrti bílou bílou paní, jak se hrabe v Janině malé kabelce a postupně vyndavá na stůl takový ten velký hřeben s bodlákama, normální hřeben, malý hřebínek, zrcátko, stojánek na zrcátko, kulmu, stojánek na kulmu, řasenku značky Masakr Mascara, tu ovšem bez stojánku, protože ta stála sama, rtěnku, jinou rtěnku a červenou rtěnku, kleště na řasy, kleště na nehty, pilník, soupravu štětců a barev, další barvy, několik samostatných nádobek s jinými barvami, líčidla, pudr, větší pudr, oranžový pudr co měl nápis "zapadající slunce na vaší tváři", pudr bílý a tekutý pudr. Za třicet vteřin to na kancelářském stole vypadalo jako u mě v dílně na ponku, jen svěrák chyběl.

  Ano, bílá paní byla moje šéfka, která si ještě dodnes myslí, že jsem golem, který se nebojí vůbec ničeho a nikoho a tak jí ani ve snu nenapadlo, že bych se mohl vystrašit. 
A taky že ne!
Vždyť jsem ani nepíp a do textilu mi taky nevidí, takže má reputace bodyguarda je zachráněna.

  Rozhodl jsem se změnit strategii. Potřeboval jsem zpevnit roztřepaná kolena a tak jsem šel raději rovnou modifikovat jednu z naších lamp, protože jsem zapomněl přivézt bodový reflektor. A jelikož se už Janička líčí do akce, tak to možná projde i bez probírání detailů a já už si pak v klidu doma vymyslím, co budu chtít a svedu to na časovou tíseň. Ale ta bílá paní, ta je jasná. To je pracovní název jak má být. No, minimálně dobrý jako každý druhý, no ne? 

  Jo a to tahání té traverzy před studiem? No, to si šéfka našla velkou bílou stěnu, kde se budou točit některé záběry z dálky.
Problém byl, že tam byla v zemi přišroubovaná dlouhá traverza, aby kamiony nevjížděly do zdi. Tak jsem ji odšrouboval a společnými silami jsme ji odstranili.
Jeden jediný pohled šéfové na onu holou stěnu bez traverzy a už jsem věděl, že ji můžu zase v klidu odnést zpět, že zde se točit opravdu nebude. Kdo vůbec našel tak blbou stěnu? Hrůza, člověk aby se spoléhal dnes už jen sám na sebe...

  A v takovémto duchu to u nás probíhá. Tedy pochopitelně že jsem si dovolil vše trochu přibarvit (dobře, něco i více), protože kdybych vám tady rovnou naservíroval jak to doopravdy je, tak by to byl úplně jiný příběh. Nejspíše něco jako příběh o usměvavé a pracovité včelce Máje, která nese většinu projektu na svých bedrech a také o trubcovi Wilibaldovi, který si vždycky někam stoupne s kamerou a zmáčkne čudlík. A někdy i to zblbne. No co, stane se.

  Já doufám, že se vám tedy bude náš malý krátký útržek ze zákulisí líbit a že z něj pochopíte jaká u nás doopravdy panuje atmosféra.

  Děkujeme za Vaši přízeň a pokud se Vám náš mini-klip bude líbit, pak nám můžete zanechat komentář, nejlépe přímo na YouTube. Vaše komentáře a přízeň kterou nám tím vykazujete je pro naši amatérskou práci velký motor. Jste naše publikum a my jsme moc rádi, že Vás máme a že máme pro koho tvořit. Ne každý má tuto výsadu.

Děkujeme!


Malá bílá paní


  






2 komentáře:

  1. S vami,mily Petre, je opravdu veselo. Musim priznat,ze si nekdy prectu znovu i starsi prispevky. Hlavne kdyz se objevi mizerna nalada. Diky diky🤣🤣

    OdpovědětVymazat