sobota 28. července 2018

Malá bílá paní




Malá bílá paní
(aneb kterak se amatéři rozhodli natáčet videoklip)


  Pochopitelně, oficiální název videoklipu je jiný, znalci domácí scény jistě záhy poznají o jakou českou písničku v něm jde, ale šéfová si přála neoznamovat zatím pravé jméno, protože by to mohlo přinést smůlu. Ono se také není čemu divit, protože moje šéfka je pověrčivost sama. Raději objede půl města, nežli by přejela černou kočku a proto také jezdí pořád všude pozdě. Dnes ale přijela kupodivu na čas, což se poté musí oslavit a tak se pro změnu odjíždí později.

  Připravil jsem si tedy asi sedm pracovních verzí krycího názvu a hledám šéfovou. Přednesu jí dva návrhy a přidám třetí jako bonus. Proč, to vám záhy vysvětlím...

  Moje šéfová není sice moje opravdová šéfová, ale moje dobrá kamarádka a partnerka ve studiu KreVox, které jsme si spolu založili, ale jakožto podstatně menší, slabší, hezčí a výrazně výřečnější s vyšším společenským postavením a se sklonem k vedení úplně všeho včetně elektrického proudu a magnetických vln, které by bez ní nevěděly kudy kam, se dobrovolně ujala vedení, protože prostě někdo ten podnik (a mě) řídit musí.

  A jelikož se již pár let známe a máme za sebou už řádku koncertů a festivalů ve Spojených státech a také již pár videoklipů, tak mě má za tu dobu přečteného tam a zpět a cvičí si se mnou v rámci možností jak se dá, většinou ale ještě mnohem více. Pak mi to zdůvodní že prostě MÁME na víc a hotovo. A v tom má pravdu, zabedněneček jeden. 



Zde je na ukázku jeden celý videoklip, který jsme točili k vánocům 2017. 








  Takže tedy proto ta moje strategie. Mrňousek (teda šéfová, pardon) dostane dva návrhy a jeden extra jako předstíraný bonus.
Pochopitelně že to neprojde, protože to by bylo moc jednoduché a tak se na mě podívá takovým tím pohledem od spodu nahoru, který je ve skutečnosti pohledem z vrchu dolů a já se hned pochopitelně zamyslím a okamžitě dopodložím další dva návrhy. 

Po krátké "společné" úvaze se ovšem ozve: "Ale Peťulko..."

  V ten moment se musím zatvářit jako že opravdu myslím na plné obrátky, pomalu vysoukám jeden a po té ještě jeden poslední návrh a začnu se tvářit jako že mám hlad
Každá rozumná ženská ví, že hladový chlap je nebezpečný a většinou už přestane prudit. 

  Šéfová byla ovšem asi vyrobena na jiné výrobní lince, kde jí místo pudu sebezáchovy a pasivních bezpečnostních pásů namontovali motor s vyšším výkonem a impulsivně provokativní prvky aktivního řízení. Prostě kombinace elegantního Jamese Bonda a krásné Marilyn Monroe ve speciálním provedení.

  Sáhne tedy do kabelky, vyndá druhou půlku svého nedojedeného sendviče, položí ho přede mě na stůl a začne na něj pomalu poklepávat ukazováčkem. Saďourek.

  Pak to všechno teprve začne. Dostanu opravdový hlad a vyplodím okamžitě dalších osm návrhů včetně zdůvodnění, celkového shrnutí a doporučení tří nejlepších do užšího kola výběru, poté vytroubím fanfáru a čekám na vyhlášení vítěze
(a hlavně na tu housku se salámem.)  

  Tak to u nás tedy chodí, proto se musí hned ze startu opravdu  p o m a l u  a strategicky. Účelem v tomto případě není zvítězit (to je blbost) nebo zúčastnit se (to je přeci dobrovolná povinnost a radost sama), ale přežít. 

  Měl jsem tedy připraveno několik návrhů, ale šéfka nikde. No nevadí, zajdu si zatím na záchod. Byla neděle ráno a kromě nás nikdo v celém objektu nebyl, nebo alespoň neměl být. Jak jsem tak vešel z rozzářeného studia na šerou, velmi sporadicky osvícenou chodbu a šel směrem k pánským toaletám, otevřely se nečekaně dveře za mými zády a na chodbu vám najednou vstoupila děsivá postava a hnala se rovnou ke mě. Viděl jsem opravdu prd a málem jsem udělal kotrmelec, jak jsem se lekl. Byl jsem tak vykulenej, že jsem nestihl vydat ani hlásku a postava byla tu. A co víc, prošla kolem mě jako bych tam ani nebyl, jen si něco brblala pro sebe, asi nejspíše nějaké zaklínadlo a šla dál.

  Přejel jsem si opatrně rukou přes husí kůži, kterou jsem měl určitě i na uších a vydechl jsem....

  Čůrat jsem již nepotřeboval  a tak jsem šel velmi pomalu zpět do studia. Pootevřel jsem opatrně dveře a uzřel tam  k smrti bílou bílou paní, jak se hrabe v Janině malé kabelce a postupně vyndavá na stůl takový ten velký hřeben s bodlákama, normální hřeben, malý hřebínek, zrcátko, stojánek na zrcátko, kulmu, stojánek na kulmu, řasenku značky Masakr Mascara, tu ovšem bez stojánku, protože ta stála sama, rtěnku, jinou rtěnku a červenou rtěnku, kleště na řasy, kleště na nehty, pilník, soupravu štětců a barev, další barvy, několik samostatných nádobek s jinými barvami, líčidla, pudr, větší pudr, oranžový pudr co měl nápis "zapadající slunce na vaší tváři", pudr bílý a tekutý pudr. Za třicet vteřin to na kancelářském stole vypadalo jako u mě v dílně na ponku, jen svěrák chyběl.

  Ano, bílá paní byla moje šéfka, která si ještě dodnes myslí, že jsem golem, který se nebojí vůbec ničeho a nikoho a tak jí ani ve snu nenapadlo, že bych se mohl vystrašit. 
A taky že ne!
Vždyť jsem ani nepíp a do textilu mi taky nevidí, takže má reputace bodyguarda je zachráněna.

  Rozhodl jsem se změnit strategii. Potřeboval jsem zpevnit roztřepaná kolena a tak jsem šel raději rovnou modifikovat jednu z naších lamp, protože jsem zapomněl přivézt bodový reflektor. A jelikož se už Janička líčí do akce, tak to možná projde i bez probírání detailů a já už si pak v klidu doma vymyslím, co budu chtít a svedu to na časovou tíseň. Ale ta bílá paní, ta je jasná. To je pracovní název jak má být. No, minimálně dobrý jako každý druhý, no ne? 

  Jo a to tahání té traverzy před studiem? No, to si šéfka našla velkou bílou stěnu, kde se budou točit některé záběry z dálky.
Problém byl, že tam byla v zemi přišroubovaná dlouhá traverza, aby kamiony nevjížděly do zdi. Tak jsem ji odšrouboval a společnými silami jsme ji odstranili.
Jeden jediný pohled šéfové na onu holou stěnu bez traverzy a už jsem věděl, že ji můžu zase v klidu odnést zpět, že zde se točit opravdu nebude. Kdo vůbec našel tak blbou stěnu? Hrůza, člověk aby se spoléhal dnes už jen sám na sebe...

  A v takovémto duchu to u nás probíhá. Tedy pochopitelně že jsem si dovolil vše trochu přibarvit (dobře, něco i více), protože kdybych vám tady rovnou naservíroval jak to doopravdy je, tak by to byl úplně jiný příběh. Nejspíše něco jako příběh o usměvavé a pracovité včelce Máje, která nese většinu projektu na svých bedrech a také o trubcovi Wilibaldovi, který si vždycky někam stoupne s kamerou a zmáčkne čudlík. A někdy i to zblbne. No co, stane se.

  Já doufám, že se vám tedy bude náš malý krátký útržek ze zákulisí líbit a že z něj pochopíte jaká u nás doopravdy panuje atmosféra.

  Děkujeme za Vaši přízeň a pokud se Vám náš mini-klip bude líbit, pak nám můžete zanechat komentář, nejlépe přímo na YouTube. Vaše komentáře a přízeň kterou nám tím vykazujete je pro naši amatérskou práci velký motor. Jste naše publikum a my jsme moc rádi, že Vás máme a že máme pro koho tvořit. Ne každý má tuto výsadu.

Děkujeme!


Malá bílá paní


  






pondělí 23. července 2018

Švihadlo




 Švihadlo 
Petr Krest

  Dnes jsem zjistil, že skákat přes švihadlo, když má člověk přes metrák, je blbost. To chce nejdřív zhubnout a pak se dá skákat. Ale k čemu bych pak skákal, když už budu hubený? 
Když budu přece štíhlý tak to už budu skákat  úplně někde jinde, než v tělocvičně. Třeba náš soused, ten skáče pořád. 
Je už tak vyskákaný, že i zajíci před ním smekají a kohout když ho uvidí, tak naštvaně zaleze do kurníku .... jojo, asi má dobré švihadlo, nebo co. 

  Budu to hubnutí muset vychytat asi nějak jinak...
Základní bod je velice jednoduchý. NEŽRAT.
Teď je potřeba k tomu jen vymyslet, jak se najíst a nepřibrat.
Copak asi ten náš soused jí, že mu to tak jde.
Všichni okolo teď hubnou. I má manželka už zhubla asi 5 kilo od té doby, co se nový soused nastěhoval.

  Asi šíří nějaké pozitivní vlny. Možná že kdybych byl častěji doma, tak bych do těch vln pronikl a také bych zhubl...??? Ale co, nebudu dolejzat, však já na to přijdu sám.
Jak se říká, každý musíme pracovat s tím co máme a jen ti nejlepší z nás můžou pracovat i s tím po čem nám ostatním je prd....

  Vzal jsem tedy opět do ruky své olympijské švihadlo, utáhl si tkaničky a vyrazil do boje s kaloriemi. Dojedl jsem tatranku, aby mi nepřekážela a začal jsem hopsat. Jenže jak jsem se natřásal, tak mi vypadly nejdřív klíče a pak i ta druhá tatranka. No přece na ni nešlápnu, to by byla škoda. Tak jsem jí zvedl a snědl. 

  V tom vykoukla z okna žena. 
Okamžitě jsem předstíral, že si cucám prst, přes který jsem se švihl při dvojitém přeskoku.

  "Miláčku,  jestli máš hlad, tak oběd je hotový, nemusíš krást dětem sladkosti. Udělala jsem ti brokolicový salát s fazolemi a bezinkovou zálivkou. Máš tu plnou mísu, tak až dotrénuješ, tak dej vědět, ráda ti to nachystám!" a zase zavřela okno.

  Brokofazobomba, tak to určitě. Slastně jsem dolízal poslední čokoládu z prstu a pokračoval. 
Tak dlouho, jak ten den, jsem ještě nikdy neskákal. Ale nakonec jsem se po patnácti minutách přece jen odhodlal jít na oběd. Ono to ani jinak nešlo. Už mi totiž kručelo v žaludku tak, že soused zavřel okna a žena mi poslala esemesku, že budím děti. 

Chjo... a pak si zaskákej...




❤ Přeji krásný den! ❤



 Instagram:      Petr.Krest - Instagram


 Facebook:       Petr Krest - Facebook

neděle 15. července 2018

Oční Optika




Oční Optika

Petr Krest



  Nikdo není dokonalý a tak i já jsem si zašel k očnímu, jinak už bych toho asi moc nenapsal. Zato ovšem paní doktorka ta psala jak o život. 

  Vyšetření rohovky, dvě dioptrie na pravé oko, jedna na levé, optický nerv je taky chudák nějaký unavený, víčka jsou oslabená no a kdyby mohla, tak mě pošle snad i na vybělení bělma, hvězda jedna. Jí dám oslabená víčka. Já mám náhodou víčka jak orel, akorát jsem zrovna trochu šilhal hlady, to je celý.

  Poděkoval jsem tedy slušně za vyšetření, zaplatil nekřesťanský peníz a odpálil do optiky. Škoda, že tam asi nikoho neznám, budu potřebovat pomoct s výběrem rámečků, abych nevypadal jako šprt. Ale to neva, je třeba myslet pozitivně. Bude tam určitě nějaká šikovná paní a to se zmákne. Budu na ni hodný, milý až přívětivý, rozesměji ji a nafasuju od ní takové brýle, že v nich budu vypadat lépe než Belmondo bez brýlí.

  Ale základ je rozesmát ji alespoň malinko. Tuhle fintu mám totiž od jedné skvělé ženy, která nám chlapům dala tuto radu zadarmo.  

Doslova řekla: 


"If you can make a woman laugh, you can make her do anything."
(Pokud dokážeš ženu rozesmát, dokážeš ji přesvědčit na cokoliv.)

Ta žena se jmenovala Marilyn Monroe a měla svatou pravdu.

  A tak jsem vstoupil do optiky a okamžitě jsem zaregistroval krásnou paní prodavačku v bílém plášti na druhém konci obchodu. Vzal jsem to středem místnosti rovnou k ní, slušně jsem pozdravil a přidal přiměřený, ale stále ještě decentní úsměv.

"Dobrý den."

"Dobrý den." Odvětila krásná paní a se širokým úsměvem pokračovala "potřebujete brýle na blízko, že?"

"Ano, jé vy jste dobrá, jak jste na to přišla?"

"Nevím jestli vám to mohu říci, je to tak trochu tajné" řekla jemně, ale smála se už u toho na plné kolo.

"No jistě že můžete, já si to nechám pro sebe."

"To vám věřím." Já vás totiž od vidění znám.

"Tak to je super" zajásal jsem "a jak tedy víte, že potřebuji brýle na blízko? Vy určitě znáte moji paní doktorku, že jo?"

"Ale kdepak. Hned jak jste vešel, tak jste se mi už z dálky díval na prsa a usmál jste se, takže na dálku vidíte zaručeně dobře...."

  A byl jsem v háji i s celou Marilyn Monroe. 
V ten moment jsem věděl, že tady mi pšenka a ani brýle nepokvetou a  tak jsem raději zapíchl  pohled na pár vteřin hluboko do podlahy a moje uši chytly barvu červeného Ferrari... 

  Jenže osud to viděl vše úplně jinak a i žena vnímá věci jinak nežli muž a tak jsem byl pro mě z nepochopitelných důvodů omilostněn ještě dříve, než jsem stihl upadnout v nemilost.

  "Ale vy se umíte krásně červenat, vy to snad myslíte doopravdy."
řekla prodavačka pobaveně.

  "Víte co? Něco vám doporučím, když jste mě tak hezky pobavil. Na blízko si nekupujte žádné luxusní rámečky a ani speciální skla, obzvláště pokud to jsou vaše první brýle. Do měsíce si totiž téměř polovina zákazníků přijde pro druhé brýle, protože první ztratí nebo rozbijí. A já tu zrovna něco takového mám. Úplná klasika, jednoduchý tenký rámeček, lehký materiál, super cena a sedí jak mají, chcete si je vyzkoušet? Jasně že chcete. Momentíček, hned jsem zpátky!" A zmizela.

  Stál jsem tam jako solný sloup a pomalu nabýval vědomí. 

  Mezitím se paní prodavačka vrátila a přinesla šuplík plný brýlí.
"Tak, řekla bych, že tohle bude vaše velikost." řekla a podala mi stříbrné, úplně jalové rámečky.  

  Nasadil jsem si je a zatvářil jsem se přiměřeně stejně, abych se s brýlemi sladil. To byl ovšem jasný povel pro paní prodavačku k dalšímu výbuchu smíchu.

  "Vy jste ale opravdu spontánní člověk, víte to?" otázala se humorně. "Dobrá, mám tu ještě jedny, ty by vám mohly padnout lépe. Tady, zkuste tyhle" a podala mi skoro ty samé, možná snad ještě horší.


  "Tak tyto brýlové obruby značky Manium stojí necelých tisíc dolarů, kdežto ty první Michael Ker vám nechám za čtyřicet i s daní, co vy na to? Základní skla vám hradí pojišťovna."

  Ani jsem je nepotřeboval zkoušet. Něco mi říkalo, že moje první brýle na čtení by asi klidně mohly být úplně normální brýle, obzvláště pokud mi ještě zůstane devět set šedesát baků v kapse.

  "Mohl bych si ještě jednou prosím vyzkoušet ty první obroučky? Možná mě jen zrovna trochu svědil nos." řekl jsem omluvným tónem a přidal smutné kocouří oči.

  "Ale jistě, a pokud máte pod dvě dioptrie, tak si je budete moci odpoledne vyzvednout, co vy na to?"

  Nasadil jsem si ty hezké rámečky na obličej a liboval jsem si, jak jsou lehké. A dokonce nikde netlačí a ani nebrání ve výhledu, prostě přesně brýle pro mě.

  "Víte co? Já dám na vaši radu. Jak se znám, tak si na ně určitě sednu, nebo mi spadnou do mísy jako poslední mobil, což by sice brýle poškodit nemuselo, ale no nic, to byla jen úvaha..."

  Jenže moje úvaha byla asi na bohatou představivost paní prodavačky trochu silná káva a ta šla rovnou do slziček. Nechal jsem jí tedy chudinku vydýchat, zaplatil jsem čtyři pětky a vrátil se odpoledne pro brýle. 
Moje šikovná paní prodavačka už byla v trapu a její post převzal vysoký profesor okultních věd všeobecně známý pod přezdívkou "brejlatý Merlin".

  Vytáhl velkou obálku s mým jménem a řekl mi:
"Tak tohohle si chlapče važ, to si tě paní doktorka pěkně rozmazluje."

"Paní doktorka?"

"Jo jo, máš to přímo od majitelky, dneska tu zaskakovala za moji dceru která je nemocná."

Sáhl jsem tedy do sáčku a vytáhl hezké černé pouzdro. Otevřel jsem jej a vytáhl své hezké nové brýle, na kterých byl navíc přidělaný luxusní řetízek aby se brýle daly zavěsit na krk. A byla tam také ručně psaná cedulka se slovy: 


"To aby vám brýle nespadly kam nemají."


"No že ti tam rovnou nedala číslo telefonu." zavrčel nechápavě Merlin, který mi zvědavě čumákoval přes rameno.

  Upřímně řečeno, taky jsem tak trochu nechápal, ale řekl bych, že nakonec přeci jen Marilyn Monroe 
opět zvítězila a já již nepochybuji o tom, že pokud dokážete ženu rozesmát, tak si tím získáte její přízeň a někdy i mnohem více!



❤ Přeji krásný den! ❤



 Instagram:      Petr.Krest - Instagram


 Facebook:       Petr Krest - Facebook



sobota 7. července 2018

Nové ráno



  Vypnul jsem budík a zavrčel jsem. A najednou jako facka z čistého nebe se mi něco připomnělo...
"Zase je tu nové ráno a prý záleží jen na mně, jaké bude." Hmmm... to jo. Kdyby aspoň to kafe umělo lítat, to by se hned lépe vstávalo.

  Včera večer jsem chtěl psát, ale nešlo to. Nebyla inspirace. 
Udělal jsem osm vlaštovek z papíru, tři koule a jeden list jsem propíchal celý špendlíkem.
Já vím, že psát je v dnešní době pošetilé, protože téměř vše dobré  je již napsáno a něco i dvakrát. Jenže Plato v tom udělal již dávno jasno. Zjistil totiž, že realita je vytvořena naší myslí, což znamená, že pokud změníme mysl, změníme i realitu. A na to přišel tento filozof již přibližně před dvěma tisíci čtyřmi sty roky a napsal to. (A to jen bůh ví, jestli to taky od někoho neopsal, když si zrovna myslel, že vše již bylo napsáno...) A dnes je to klasika.

  Stále jsem  ležel v posteli a uvažoval.
"Tak teda zase je tu nové ráno a prý záleží jen na mně, jaké bude.
Tudíž, pokud změním svou mysl, změním i realitu." říkal jsem si polohlasně.
Asi pět minut jsem ještě čekal a přitom si masíroval ego hláškami typu "Dnes nebo nikdy" nebo "Jsi fakt nejlepší, oni na to přijdou", ale kafe nepřiletělo a tak jsem se vysoukal ven z pelechu. Je zajímavé, že lidstvo dokáže letět na Mars, ale kafe nedokáže přiletět ani z kuchyně do ložnice. Asi jsem se blbě oženil, nebo co. No nic, jde se do akce.

  Posadil jsem se a opatrně jsem položil pravou nohu na zem. Ne že bych byl pověrčivý a musel vstávat pravou nohou, ale včera jsem zrovna vsával levou a rovnou jsem došlápl na kostičku lega, takže dnes raději pravačkou.
Otestoval jsem koberec a postavil se. 
Manželka otevřela oči a zvědavě si mě prohlížela. 
Já nevím proč, ale dělá to často a ráda. Dokonce bych řekl, že si nenechá ujít příležitost se podívat. A i po šestnácti letech soužití se na mě dokáže dívat tak, jako by mě viděla poprvé.

"Ty jsi byl zase večer v ledničce, viď miláčku?" začala zlehka ranní konverzaci.
Podíval jsem se na bříško a bylo viděl, že bylo zbytečné zatloukat.

"Jo."

"Jo co, miláčku?"

"Ano, byl jsem v noci v ledničce."

"A?"

"No a něco jsem tam snědl."

"Ano, to je jasné, že jsi tam nebyl sáňkovat." řekla a začala se pomalu protahovat a vrnět.

"Donesl bys mi kafíčko zlatíčko?"

To mě dojalo. Nadechl jsem se k odpovědi, ale nestihl jsem to.

"Večer jsem ještě udělala tiramisu abys měl dnes na snídani, tak jen prosím udělej kávičku a zblajzni si to. Je to celé tvoje, já si dám jen tu kávu."

"Ale jistě, jedna kávička přiletí rovnou do postele přesně za pět minut, už startuje!"

  Vystřelil jsem do kuchyně jak namydlenej blesk, tak, tak jsem minul futra a vybral zatáčku. Ještě za letu mi vystartovala pravačka a zapla kávovar, kdežto levačka už otvírala lednici. 
Usedl jsem k sobotní sváteční snídani jako král. Lžíce se zabořila do hutného studeného dezertu a Pavlovuv reflex mi zalil ústa. 

"Už je pět minut miláčku?"

V ten moment bych nejraději sroloval uši do ruličky, ale už bylo pozdě. A navíc slib je slib.

"Už letí!"


Obsloužil jsem manželku, zdebužíroval snídani a odkutálel se do auta. Dnes jedu nahrávat do studia a tak to snad klapne, když jsem se tak hezky namotivoval. Jediné, co mi stále vrtá hlavou je, jak to, že jsem to tiramisu nenašel už v noci, ale to je možná i dobře...

No a pak že kafe neumí létat. Umí, ale musíte se správně oženit! (.... nebo vdát?)






❤ Přeji krásný den! ❤


 Instagram:      Petr.Krest - Instagram


 Facebook:       Petr Krest - Facebook