pondělí 11. června 2018

Zakázané ovoce



Zakázané ovoce.

Petr Krest


  To, že zakázané ovoce chutná nejlépe, víme snad všichni. Ale, že chutná až tak dobře, to jsem už skoro zapomněl. Skoro.... Ale pak to přišlo.

  Nakládal jsem se tehdy v jedné takové zajímavé díře někde v Severní Karolíně zpět do Chicaga. Tamní zaměstnanci oné hodně vzdálené přidružené výroby odlehlého odštěpného závodu "Polární Hvězda" byli opravdoví lesní muži a ženy. A navíc vypadali všichni skoro stejně. Pokud  si ještě vzpomenete na velmi úspěšné bulharské vzpěrače, tak zde dodnes žijí a pracují lidé jejich zpřáteleného kmene. 

  Jeden takový obrovský Imrich mě naložil, druhý mi vystavil papíry od nákladu a třetí mi ukázal cestu ven z lesa. Nabyl jsem po ceste dojmu, že pokud bych tam zabloudil, tak bych do rána  nepřežil. Imrich by mě asi sežralo. Ale nestalo se.

  Přece jen jsem nakonec šťastně přijel až pod Smoky Mountains a tam jsem chytnul  kolonu kamionu dlouhou jako kanadskej nákladní vlak. Delšího snad už nic ani není, tedy mimo uprchlické fronty do německa.

  Je tu omezená rychlost na 50 a pro kamiony pouze pravá lajna. Plazili jsme se serpentinama třicítkou, když mě dojel borec z Fedexu a blikl na mě. Byla to výzva. Rychle vlítnout do levého pruhu, předjet tu brzdu provozu v předu a zařadit se.

  Výzvu jsem přijal a tak jsme se odtrhli od stáda a vrhli se spolu doleva. Já razil cestu a on mi kryl záda, tak se tu jezdí tandem. Seskok s padákem je dobrý adrenalin, ale jízda se 40ti tunama na osmnácti pneumatikách a s dvanácti litrovým dieselem o výkonu pět set koní v levé lajně přes Smokyes je taky pořádná soda. A to Vám říkám, protože to vím. Obojí.  

  Za 3 minuty takové jízdy vám srdce jede na plný kotel a za dalších 15 to už jednoduše mozek nebere, protože má plno. Prostě jen lítáte jako červ v konzervě, točíte kolečkem a potutelně se u toho usmíváte.

  Prostě něco neskutečně úžasného, když padáte dolů a pak levá, pravá, ostrá levá, kopec, tunel, brzda protože se to naklání, levý blatník olizuje svodidla, kdežto pravý roh návěsu se skoro dotýká pomalého náklaďáku v pravé lajně a pořád do plnejch. Husí kůže vám proniká do nejzazších partií a pomalu vám začínají praskat bubínky v uších z převýšení. A do toho všeho vám našeptává do ucha snad ďábel sám: "Jeď, neboj se, jen jeď. Jeď!"

  Hory jsou tu vysoké a cesty klikaté, ale relativně široké.  Je to velký rozdíl jezdit po horách v USA a kdekoliv jinde. Evropské silnice v horách jsou docela kvalitní, ale úzké, proto se musí jet pomaleji a v Asii to je tak na Tatrovku, batoh na čtrnáct dní a tři rolky papíru.  Amerika má nejširší silnice v horách, než kdokoliv jiný, proto jsou sjízdné rychleji.
A my jsme se teď rozhodli, že to pustíme. ..... NÁŘEZ. 

  Chybělo nám do konce hor asi 9 mil, skoro vše  jen lehké až střední klesání. Nikdo už nám nepřekážel, tak jsme to pustili. To, že to je kolosální pitomost  rozhodně stojí za zmínku, ale dále to tady nebudeme rozebírat, protože to není předmětem tématu. (Ne, není.)

  Ale přežili jsme to a mám další pořádný zážitek o který se budu dělit s ostatníma dědkama v domově důchodců. Už to vidím v barvách...
Nechám je vykecat a ukázat si, jak velkou rybu chytli a pak jim namontuju do hlavy kvalitní matroš. Budu to vyprávět tak přesvědčivě, že mi budou dědouškové padat v zatáčkách ze židliček a babičky si půjdou pro Kinedryl.

  Poslední dvě míle a přidal se třetí frajer . Držel se nás asi minutu a pak rozsvítil světla. Jenže ne ty dole, ale ty nahoře a bylo po srandě. Doprovodil nás luxusně pod hory a tam nás oba odstavil na krajnici.
Fedex to slíznul první a asi si hezky zaplakal, protože když odjížděl, projel kolem mě z úplně bílou kamennou tváří. Mrtvola. 

  Teď jsem byl na řadě já. Razantní zaklepání na dveře mi dalo jasně vědět, že to nebude sranda. Otevřel jsem dveře a mrknul jsem zběžně na policistu. V ten moment mě polil studený pot a čelist se mi propadla proklatě nízko.

  Byla malá, dvakrát plnoštíhlá a hlavně už od pohledu příjemná jak velkej pitbull u malýho plotu.
"Dobrý večer pane řidič, jak se máte?" zeptala se hrubým barovým hlasem stojíce na schodech, při čemž převažovala kamion svou váhou na krajnici a pátrala bezostyšně očima po kabině. Ani nečekala na odpověď a pokračovala.
"Vidím, že se vám u nás v kraji moc nelíbí, když od nás ujíždíte tak rychle  pryč. Stalo se snad něco? Hoří v lese? Nebo vás honil divoký Fedex?"

  Nejsem žádný tichošlápek, ale dobrovolně jsem se uvolil projevit svůj vysoký respekt mlčením. Hele, ani jsem nepíp. Už jsem dneska jednu hovězinu udělal, to stačilo. Nasadil jsem smutné oči a Fučíkovu kamennou tvář. Jenže tahle žena, byla úplně jiná třída. Ta vyslýchat  Fučíka, tak by ho rozebrala na DNA a složila z něj zpátky dvanáct matrjošek.

  Ještě než mi vylepila flastr jako vrata, jsem si musel vyslechnout, kolik lidí a medvědů jsem mohl nezodpovědně zabít a jakou škodu jsem mohl způsobit a kolik si za to odsedět. Lekce za lekcí a na tvrdo, jako ve škole.
Už jsem začínal chápat, proč byl Fedex polomrtvej, když odjížděl.

  Najednou se rozpršelo. Policajtka zakvičela a nastoupila mi do kabiny.
" No, tak tohle jsem nepotřebovala. Mám ráno udělanou hlavu a jdu dnes sestře na narozeniny." řekla znenadání docela lidským hlasem.
Neváhal jsem ani sekundu a zkusil jsem to.
"Deštník tu sice nemám, ale mám velkou čistou igelitku."
Za pět vteřin vysedla s červenou igelitkou na palici a mazala do auta, které bylo asi šedesát metrů vzadu. Ten pohled na ní byl úžasný. Červená Karkulka ve velkoobchodním balení.

  Za patnáct minut přicupitala vesele zpátky, vrazila mi přes okénko pokutu, popřála mi hezký den a odplula. Jen tak bez dalších instrukcí a průpovídek. Podíval jsem se tedy nejdříve k nebesům a poté na papír.
Standardní pokuta v USA pro řidiče kamionu je v rozmezí 300 až 500 dolaru, ale muže jít klidně i přes dva tisíce, pokud nejsou ve hře alkohol nebo drogy.

  Odhadoval jsem to na pětikilo a pomalu otevřel lejstro. No, jenže místo žlutého papíru tam byl červený. Ty kráso. Nevěděl jsem o co jde a zamlžily se mi oči. A tak jsem tedy začal číst tučný nadpis:

"Upozornění za dopravní přestupek."
"Že co?" utřel jsem si oči a zkusil to znovu.
"Upozornění za dopravní přestupek."

  Rozesmál jsem se. Bába jedna postřelená, málem mě z ní ranilo. Místo pokuty jsem dostal pouze písemné upozornění.

  Mám 20 let praxe řízení všemožných kamionů po USA a zažil jsem již hodně příběhů, ale tento den byl adrenalinově lepší než projet cyklon na Floridě nebo pouštní bouři v Utahu. Jen elektromagnetická bouře, kterou jsem zažil v Nebrasce, byla tak skoro podobná záležitost. Blesky lítaly tak blízko kolem mě, že jsem musel mít sluneční brýle a to byla naprostá tma. Ale to je zase jiná kapitola...



 Přeji krásný den! 




 Instagram:      Petr.Krest - Instagram

 Facebook:       Petr Krest - Facebook

8 komentářů:

  1. :-) :-)
    Jako vždy....:-D od srdce jsem se zasmála.Jen tak dál,další příběhy ,,ze života" ;-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je krasny pribeh. Jo igelitka dela nekdy zazraky.

      Vymazat
  2. No tak to jsem se zas nasmala. Uplne zu policajtku vidim....

    OdpovědětVymazat
  3. Jesteze zacalo prset, jinak by to bylo za tu petibabu nejspis ��

    OdpovědětVymazat
  4. Super počteníčko 😀. Řehtám se ještě teď při představě červené karkulky 😂.

    OdpovědětVymazat
  5. Teeeeda měl jste štěstí. Být to s pokutou,tak bych se tolik nenasmála.😀😀

    OdpovědětVymazat
  6. Tak to bych si taky jednou chtěla zkusit.. Já znám jen ty evropský ale za to všechny od zhora dolů a z levá do práva i naopak.. Paráda

    OdpovědětVymazat