neděle 24. června 2018

Jak jsem sbalil Lucku....



Jak jsem sbalil Lucku
Petr Krest

  Potkat tu pravou ženu není pro chlapa problém. Získat ji je ovšem jiná káva.

  Jako puberťák jsem se potkal s dívkou na malém koncertu, kde zpívala. Usmála se a já omdlel. Na pódiu pak zpívala jako bohyně, dělala si ze všeho srandu a nakonec nám drnům na maloměstě vysvětlila, jaký je rozdíl mezi playbackem a zpíváním na živo a já byl jasnej. Mám rád chytrý holky. 
Nebyl to tehdy nikdo jiný, než zrovna vycházející hvězdička Lucka Bílá.

  Když jsem přišel domů, byl jsem trochu cítit pivem. Zapřemýšlel jsem trochu a jakoby potajmu, aby mě nikdo neviděl, jsem kouknul na zeď, kde visel můj oblíbený plakát Heidi Janků. Seděla tam v kraťáskách, zadeček jak marcipán a nožky z nejfajnovějšího alabastru.

  Najednou mi přišlo blbý ji očumovat, když už to vlastně nebyla moje kočka. Chvilku jsem uvnitř bojoval a omlouval se v duchu i nahlas Heidi za mou zradu, snažil se z toho vykecat, ale Heidi tam seděla dál jako namalovaná a já  si najednou připadal, že jsem jí snad i na obtíž.

"Aha, takže já se tady o tebe starám jak jen umím, oprašuju tě pravidelně, otvírám na tebe okno, abys byla pořád krásně opálená, zdravím tě, uctívám jako svou bohyni, na tajnačku tě i líbám, když nikdo není doma a když jde do tuhého, tak mě budeš ignorovat?"

  Rozbrečel jsem se a praštil pěstí do zdi.
"Za co?"
Bylo mi šestnáct a bolelo to.

  Ale s novým ránem přišel i nový den a nový náhled na situaci.
Posílen hovězím vývarem a aspirinem jsem se rozhodl k akci. Vztyčil jsem pravici, sklopil zrak a sejmul plakát ze zdi. Opatrně jsem ho sroloval a odnesl pryč. No co, je to přece můj pokoj a nikdo si tady se mnou cvičit nebude.
Jednou už je jasný, že na Lucku nemá a to jsem jí dal ještě včera šanci, tak co.

  Odpoledne jsem si lehnul na postel a přemýšlel jak dostat Lucku.  V prasátku byla asi dvacka a to jsem ještě dlužil kámošovi pivo, ale ten musí počkat. Tomu snad bude rozumět, dělám to pro lásku, ne?
Musím na poštu a vzít si na pátek roznos letáků a ještě vrátit flašky, to hodí další dvacku a můžu jet v sobotu do města. To dám. Musím.

  Vše klaplo a já v sobotu dopoledne vyrazil skoro s pajckou do akce. Na náměstí již bylo plno a můj oblíbený stánek s plakáty a ilegálními kopiemi amerických videokazet mě už z dálky vítal. Začal jsem dychtivě brousit očima po rámu stánku, až jsem konečně zahlédl magický úsměv mé nové lásky. Byla tam, hned vedle Sandry a Samanthy Fox. Měla na hlavě obrovský kudrnatý načechraný háro a z očí jí koukaly lumpárny.

  Vystál jsem si frontu a hrdě jsem vytasil dvě modré dvacetikorunové bankovky.
"Plakát Lucie Bílé, prosím." řekl jsem Vietnamskému prodavači.
"Ňeňi. Zítra sezenu." odvětil prodavač.
"Jak není, támhle visí. Oko vidí, oko není pomeranč." a ukázal jsem na Lucku.
"Tu neznam, hvězda ona?" zeptal se prodavač.
"Jasné, hej ta je dobrá nejvíc. A krásná." rozplýval jsem se blahem.
"Tak padesát. Hvězdy jsou za padesát." řekl ten mrňous a postavil se na špičky.
"A za sedesát i s podpis a venováním. Bute to jako pravý." zkoušel na mě.
"Hele sorry, mám jen čtyři pětky." řekl jsem po pravdě.
"Jo a já mít jen jednu Lusii, ceš jí nebo neces?"
"Jo!"
"Máš super mikina, vyměním za plakát." vyhrknul nadšeně.
"Zapomeň, to bych doma nerozchodil. Dám ti čtyřicet a donesu ti ještě dvacet v pátek."
"Jo, tak jó. Dám ti jí v pátek za šedesát, jestli ještě ona být tady, je to hvězda, víš?"
Sundal jsem mikinu.
"A uděláš mi to věnování?" zeptal jsem se.
"Já neumím cesky psat. Ale pučím ti fixu, jo?"
Vzdal jsem to. Odevzdal jsem skoro novou Puma mikču od Ježíška a převzal plakát vysněné dívky. Oči mi tak trochu zalila voda, ale i tak jsem viděl jak moc byla krásná.
Sbalil jsem tedy Lucii. Hezky opatrně jsem ji sroloval do ruličky, aby se mi nepomačkala a spěchal na autobus.

  Byl únor a já došel domů tak zmrzlý, že i kolemjdoucí ruský voják se rozklepal zimou, když mě viděl. Ruka sevřená v křeči svírala pevně ruličku papíru  ještě dlouho poté co jsem se dostal domů, ale pak povolila a já rozbalil plakát. Byl to tutově jediný plakát u nás a možná i na okrese a byl jen můj.
Lucinka byla teď jen má a to za tu mikinu i világoš co následoval stoprocentně stálo.

  A to jsem říkal tenkrát a říkám to i dnes, dávno, dávno poté.
I když plakát již dlouho nemám, krásná vzpomínka na pošetilé mládí zůstala a hřeje mě, kdykoliv si na ní vzpomenu.
A i když jsem se od té doby hodně změnil a vyzrál z chlapce v muže, dodnes rád tropím pošetilosti. 

Ale konec konců proč ne?


- Konec.




❤ Přeji krásný den! ❤


 Instagram:      Petr.Krest - Instagram


 Facebook:       Petr Krest - Facebook






12 komentářů:

  1. Super 😀. Sbalil jsi Lucku a to doslova 😂😂😂

    OdpovědětVymazat
  2. Po dlouhém usilovném hledání a ťukání do mobilu se mi konečně povedlo najít Váš blog a dát si ho na plochu 😏 Vyplatilo se 😂

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji, opět slova poskládaná v krásný počin

    OdpovědětVymazat
  4. Super, jsem moc rád, že se mé psaní líbí! Že si neplácám inkoust jen tak zbůhdarma! Děkuji...

    OdpovědětVymazat
  5. Už dávno jsem zapomněla na své pubertální lásky. A je jedno jestli to byl Delon nebo jen kluk od sousedů. Dík za připomenutí. Sedím a usmívám se. Ostatně jako vždy,když mám chvilku na váš příběh.jen tak dál.👍👍

    OdpovědětVymazat
  6. Pubertální lásky byli fajn 😂

    OdpovědětVymazat
  7. Super čtení. Vrátil jste mne do mladí kdy mi na zdi visel plakat Pepy Laufra. Děkuji

    OdpovědětVymazat
  8. Díky 🙂 krásný a vtipný jako vždycky ☺
    Ja jsem měla na zdi Pavla Vítka..
    😉

    OdpovědětVymazat
  9. Ja mela celou polepenou zed. Ale takhle hezky si o plakatu prectu jen od vas. 😊

    OdpovědětVymazat
  10. Opět úžasný 😂😂😂😂

    OdpovědětVymazat