neděle 24. června 2018

Jak jsem sbalil Lucku....



Jak jsem sbalil Lucku
Petr Krest

  Potkat tu pravou ženu není pro chlapa problém. Získat ji je ovšem jiná káva.

  Jako puberťák jsem se potkal s dívkou na malém koncertu, kde zpívala. Usmála se a já omdlel. Na pódiu pak zpívala jako bohyně, dělala si ze všeho srandu a nakonec nám drnům na maloměstě vysvětlila, jaký je rozdíl mezi playbackem a zpíváním na živo a já byl jasnej. Mám rád chytrý holky. 
Nebyl to tehdy nikdo jiný, než zrovna vycházející hvězdička Lucka Bílá.

  Když jsem přišel domů, byl jsem trochu cítit pivem. Zapřemýšlel jsem trochu a jakoby potajmu, aby mě nikdo neviděl, jsem kouknul na zeď, kde visel můj oblíbený plakát Heidi Janků. Seděla tam v kraťáskách, zadeček jak marcipán a nožky z nejfajnovějšího alabastru.

  Najednou mi přišlo blbý ji očumovat, když už to vlastně nebyla moje kočka. Chvilku jsem uvnitř bojoval a omlouval se v duchu i nahlas Heidi za mou zradu, snažil se z toho vykecat, ale Heidi tam seděla dál jako namalovaná a já  si najednou připadal, že jsem jí snad i na obtíž.

"Aha, takže já se tady o tebe starám jak jen umím, oprašuju tě pravidelně, otvírám na tebe okno, abys byla pořád krásně opálená, zdravím tě, uctívám jako svou bohyni, na tajnačku tě i líbám, když nikdo není doma a když jde do tuhého, tak mě budeš ignorovat?"

  Rozbrečel jsem se a praštil pěstí do zdi.
"Za co?"
Bylo mi šestnáct a bolelo to.

  Ale s novým ránem přišel i nový den a nový náhled na situaci.
Posílen hovězím vývarem a aspirinem jsem se rozhodl k akci. Vztyčil jsem pravici, sklopil zrak a sejmul plakát ze zdi. Opatrně jsem ho sroloval a odnesl pryč. No co, je to přece můj pokoj a nikdo si tady se mnou cvičit nebude.
Jednou už je jasný, že na Lucku nemá a to jsem jí dal ještě včera šanci, tak co.

  Odpoledne jsem si lehnul na postel a přemýšlel jak dostat Lucku.  V prasátku byla asi dvacka a to jsem ještě dlužil kámošovi pivo, ale ten musí počkat. Tomu snad bude rozumět, dělám to pro lásku, ne?
Musím na poštu a vzít si na pátek roznos letáků a ještě vrátit flašky, to hodí další dvacku a můžu jet v sobotu do města. To dám. Musím.

  Vše klaplo a já v sobotu dopoledne vyrazil skoro s pajckou do akce. Na náměstí již bylo plno a můj oblíbený stánek s plakáty a ilegálními kopiemi amerických videokazet mě už z dálky vítal. Začal jsem dychtivě brousit očima po rámu stánku, až jsem konečně zahlédl magický úsměv mé nové lásky. Byla tam, hned vedle Sandry a Samanthy Fox. Měla na hlavě obrovský kudrnatý načechraný háro a z očí jí koukaly lumpárny.

  Vystál jsem si frontu a hrdě jsem vytasil dvě modré dvacetikorunové bankovky.
"Plakát Lucie Bílé, prosím." řekl jsem Vietnamskému prodavači.
"Ňeňi. Zítra sezenu." odvětil prodavač.
"Jak není, támhle visí. Oko vidí, oko není pomeranč." a ukázal jsem na Lucku.
"Tu neznam, hvězda ona?" zeptal se prodavač.
"Jasné, hej ta je dobrá nejvíc. A krásná." rozplýval jsem se blahem.
"Tak padesát. Hvězdy jsou za padesát." řekl ten mrňous a postavil se na špičky.
"A za sedesát i s podpis a venováním. Bute to jako pravý." zkoušel na mě.
"Hele sorry, mám jen čtyři pětky." řekl jsem po pravdě.
"Jo a já mít jen jednu Lusii, ceš jí nebo neces?"
"Jo!"
"Máš super mikina, vyměním za plakát." vyhrknul nadšeně.
"Zapomeň, to bych doma nerozchodil. Dám ti čtyřicet a donesu ti ještě dvacet v pátek."
"Jo, tak jó. Dám ti jí v pátek za šedesát, jestli ještě ona být tady, je to hvězda, víš?"
Sundal jsem mikinu.
"A uděláš mi to věnování?" zeptal jsem se.
"Já neumím cesky psat. Ale pučím ti fixu, jo?"
Vzdal jsem to. Odevzdal jsem skoro novou Puma mikču od Ježíška a převzal plakát vysněné dívky. Oči mi tak trochu zalila voda, ale i tak jsem viděl jak moc byla krásná.
Sbalil jsem tedy Lucii. Hezky opatrně jsem ji sroloval do ruličky, aby se mi nepomačkala a spěchal na autobus.

  Byl únor a já došel domů tak zmrzlý, že i kolemjdoucí ruský voják se rozklepal zimou, když mě viděl. Ruka sevřená v křeči svírala pevně ruličku papíru  ještě dlouho poté co jsem se dostal domů, ale pak povolila a já rozbalil plakát. Byl to tutově jediný plakát u nás a možná i na okrese a byl jen můj.
Lucinka byla teď jen má a to za tu mikinu i világoš co následoval stoprocentně stálo.

  A to jsem říkal tenkrát a říkám to i dnes, dávno, dávno poté.
I když plakát již dlouho nemám, krásná vzpomínka na pošetilé mládí zůstala a hřeje mě, kdykoliv si na ní vzpomenu.
A i když jsem se od té doby hodně změnil a vyzrál z chlapce v muže, dodnes rád tropím pošetilosti. 

Ale konec konců proč ne?


- Konec.




❤ Přeji krásný den! ❤


 Instagram:      Petr.Krest - Instagram


 Facebook:       Petr Krest - Facebook






sobota 23. června 2018

Apríl



Jak to bylo na Apríla
Petr Krest 


  Je krátce po půlnoci a já ležím a přemítám. Mám jít, nemám jít, mám jít. Moc se mi nechtělo z vyhřátého pelíšku, ale hlad je hlad. Potichu jsem se vysoukal z postele abych nevzbudil ženu a juniora a vydal jsem se do terénu. 

  Úspěšně jsem prokličkoval mezi legem na koberci a po špičkách přeskákal studené kachličky v kuchyni. To byl fofr, málem jsem si vyrazil zuby kolenama, jak jsem to mastil. Po cestě jsem sebral utěrku ze sporáku, položil jsem si jí na zem před ledničku a postavil se na ní. 
Docela úleva, palce už se mi kroutily zimou. Jo, nedělám to poprvé, mám systém. 
Hlavou se mi už promítal interní plán lednice a já v duchu pátral, na které polici je asi ta tlačenka. Ale ta je vlastně obalená v papíře a ještě daná v sáčku a sáček v igelitce. To bych došel tak do půlky a byl bych odhalen. Uzený bůček taky vyndat nemůžu, ten manželka cítí i přes dveře a navíc by mi pak ještě ve spánku okousala prsty na rukou, jak bych se vrátil. 

   To chce něco, něco, hmmm.... Nějakou mňamku mňamkózní dobrou dobroučkou co mi udělá dobře. A v tom mi to zapálilo. Uááá, to je ono! Bude se debužírovat. Manželka totiž večer udělala tiramisu plnou mísu

  V ten moment jsem měl pusu jak bernardýn a mozek už mi pomalu taky vlhnul. Jenže, plná mísa byla úplně plná, nenačatá. Což znamenalo, že si budu muset vymyslet nějakou pořádnou bajku, abych se z toho ráno vykroutil. Třeba že přijel v noci šéf, protože ho manželka vyhodila a byl hladový, nebo soused zase přelézal z balkónu na balkón a stavil se na pivo. 
To je jedno, to se vymyslí potom. Na lačno to moc nejde. Levou rukou jsem uchopil madlo na lednici a pravou si nachystal na boční hraně, abych rychle zamáčkl čudlík od světla. Jinak by zase sousedka poslala manželce SmSku, že nám leze z ledničky sněhulák. 

  Rychle jsem otevřel dveře a zároveň zamáčkl čidlo. Perfektní akce. Ale radost netrvala dlouho. Uslyšel jsem podivný zvuk doplněný zvláštní hlubokou vibrací, takové nepravidelné "whoom whoom whoom" asi dvakrát po sobě pak vteřinu ticho a najednou vypuklo peklo.

  Z lednice se vykutálel zákeřně studený meloun a spadl mi na zmrzlé palce, které jsem měl zrovna zvednuté nahoru, protože už mě záblo i přes utěrku. Meloun přimáčkl dvanáctky palečky zpět ke studené matičce zemi takovou silou, že mi vytlačil všechnu krev z nohou až nahoru do hlavy, díky čemuž mi oči vyletěly asi půl metru před nos a skoro se přilepily na mražená játra v lednici.

  Když tupá rána utichla, rozprostřel se v celém celičkém baráku hrobový klid. Tak hluboké mrtvé ticho, že jsem slyšel i své vlastní slzy jak mi stékají po tváři a bubnují zběsile na podlahu v kuchyni. Rozsvítil jsem a uklidil melouna. Naštěstí se nerozprskl, jen praskl na tři půlky. 
Byla by to škoda ho vyhodit, tak jsem otevřel lednici a dal ho zpět na polici a vytáhl jsem tiramisu mísu. Teď už to bylo jedno, stejně už celý barák ví, že jsem v ledničce. A tak jsem mísu přitáhl k sobě a zabouchl naštvaně dveře. V ten moment mísa vyšplouchla a místo tiramisu se na mě vylily asi dva litry ledového mléka. Zůstal jsem stát jako opařený a prostě jsem nechápal. 

  Jen jedno mi bylo úplně jasné. Hlad už nemám. Znovu jsem tedy potupně zaklekl a utěrkou zapráskanou od melouna jsem tentokráte vytíral mléko. Pak jsem si hodil teplou sprchu a odporoučel se v jednu ráno zpět do postele. 
Manželka kupodivu spala a tak jsem se otočil na bok, zarochnil se a zavřel oči. 
V tom mě manželka štípla do zadku a lahodně zašeptala: “Apríl miláčku"...  



❤ Přeji krásný den! ❤


 Instagram:      Petr.Krest - Instagram


 Facebook:       Petr Krest - Facebook



čtvrtek 21. června 2018

Pozitivně.



Hlavně pozitivně.
Petr Krest

  Občas se i mně stane, že se nic nestane.
Anebo se stane, ale stojí to za prd, jako teď. No a s tím na Vás nemůžu, protože já jsem tady od toho, aby bylo veselo. Takový Váš pozitivní fixní bod na planetě Zemi.

  A tak jsem napsal anglicky do vyhledávače:
"Jak se stát pozitivním do deseti vteřin, když úplně vše stojí za hovno."

  A přesně za 0.0027s jsem dostal sedm stránek odpovědí, z nichž jsem si vybral
Muhammada Aliho, nejslavnějšího amerického boxera. Jako boxer musel uvažovat pohotově a přesně, jinak dostal ránu. A i jeho motivace byla v tomto duchu:

"I am the greatest, I said that even before I knew I was."
"Jsem nejlepší a to jsem řekl ještě před tím, něž jsem to věděl."

  Prostě si věřil až za roh a o tom je americká mentalita.
Naopak Mahatma Gandhi z Indie měl bohužel ve vězení času dost a tak i jeho motivační řeč zní podle toho:

 "Keep your thoughts positive because your thoughts become your words. Keep your words positive because your words become your behavior. Keep your behavior positive because your behavior becomes your habits. Keep your habits positive because your habits become your values. Keep your values positive because your values become your destiny."

  Věřte mi, že není potřeba tuto slovní pyramidu překládat. Už podle délky je jasné, že není v dnešní praxi rozumně aplikovatelná.
A já potřeboval něco, co mě pozitivně napruží abych to mohl umocnit a přenést na svého čtenáře.
Gandhi neGandhi, musel jsem dál.
A tak jsem to zkusil ještě jednou, do třetice.

  Nacvakal jsem tedy tentokrát česky do vyhledávače:
"Jak se stát pozitivním do deseti vteřin, když úplně vše stojí za hovno."

  Zmáčkl jsem Enter a obrazovka lehce pohasla.
Přesně za tři vteřiny vyjel jeden jediný výsledek.

"Jak že se mám? ŠPATNĚ. Ale dobře to snáším!" -Bolek Polívka.

  A jsme doma! Každý národ má to své a ačkoliv Ali, Gandhi nebo třeba i Plato jsou světové jedničky, tak i u nás doma se dají najít perly. A toto je jeden z důvodů, proč já jsem pyšný na to, že jsem Čech!


❤ Přeji krásný den! ❤


 Instagram:      Petr.Krest - Instagram


 Facebook:       Petr Krest - Facebook




pátek 15. června 2018

Olejíčky



Olejíčky
Petr Krest

  Včera večer mi zbylo trochu sil a tak jsem se byl ještě na chvilku sebe-angažovat v posilovně. Vyventiloval tam jsem při dřepech svoje problémy, mindráky i ostatní ventily a doplazil jsem se tak tak večer do koupelny, napustil si horkou vanu a koukal, jak se z ní krásně vznáší horká pára. 

  A tak mě napadlo, že si koupel trochu vylepším. Velmi opatrně (aby na mě něco nevypadlo) jsem otevřel manželčin domácí osmipatrový velkosklad s drogerií a zabrousil očima v regálech č.3 až 5 kde má u nás sídlo firma Young Living, hned mezi nějakým Oriflejmem a Marčou KAY. Všechny holky v Americe co znám (a nejen holky) na téhle značce tady jedou. Asi nějaká lepší firma nebo co....

  Z minula si pamatuji že nesmím používat ty malé flaštičky protože jsou na úplně něco jiného (spirituální a jiné divné nemoci moderních lidí). Za to už jsem dostal válečkem do ramena a taky dvakrát do lopatky... Manželka je prťavá a výš naštěstí nedostane...
Sáhl jsem tedy po velké flaštičce a začal vzpomínat, kolik že to kapek do vany... Tuším že říkala dvě až tři. Ale když já byl hrozně unavený a taky jsem velkej chlap, že jo.

  Deset, to bude akorát. Odpočítal jsem tedy asi patnáct kapiček, pečlivě utáhl flaštičku, vrátil ji zpět do skladiště na místo které jsem si předem označil abych to nezblbnul (a nedostal zase válečkem nebo cedníkem) a zaplul jsem v klidu do vany. 

  Parádička, žůžo labůžo. Sice tenhle olej nebyl tak aromatický jak ten poslední, ale za to docela mazal. Také jsem si všiml žlutého proužku, který začal pomalu lemovat vanu. Á, funguje to. Pěkně jsem se vyráchal a vylezl skoro za studena, ale zato pěkně růžový, jako malé selátko. Žlutý proužek na vaně zoranžověl a nechtěl se nechat umýt, až Solvina  po deseti minutách drhnutí zabrala.

  Na chodbě jsem se pak minul s manželkou, ta jen nasála vzduch za chůze a zavelela: “STŮJ!”
Ani jsem se nehnul a čekal co bude. 

  Proběhla očuchávačka, stupeň 2. Manželka začala roztahovat nosní dírky a nasávat vzduch tak silně, že žárovky v baráku začaly lehce pohasínat a já cítil jak se pomalu vlní sklo v oknech. 
Nečekaně odfrkla a zopakovala proceduru ještě jednou. Raději jsem poodstoupil dále od toho okna. 
Nakonec nevydržela a zeptala se: “Čím to proboha tak smrdíš?”
Nevěřil jsem vlastním uším. 
Konečně uznala, že ty oleje smrdí! 
Přiznal jsem po pravdě, že jsem si dal do koupele čtyři malé kapičky nějakého R-něco olejíčku z velké flaštičky, přesně podle pokynů od minula.
Vzala mě pevně za ruku, přivinula se blíže a špitla jen: "pojď mi broučku ukázat který to byl, prosím prosím...." 

  Stáhnul jsem krovky a šli jsme. Otevřel jsem skříňku a chtěl ukázat na olej. Než jsem stačil zvednout ukazováček manželka zavrčela :
"Kdo mi strčil Robitussin mezi olejíčky???
No nic, ještě že jsi měl jen čtyři kapky, on ve větším množství občas reaguje a pak hodně barví. Byl bys zítra žlutý jako sluníčko..."

Konec.


Poznámka autora: 
Domácí očmuchávací test:
Stupeň 1 - základní očichání po příchodu z hospody...
Stupeň 2 - výše uvedená procedura
Stupeň 3 - nejvyšší pohotovostní stupeň. Lovecký pes hadr...




❤ Přeji krásný den! ❤


 Instagram:      Petr.Krest - Instagram


 Facebook:       Petr Krest - Facebook

čtvrtek 14. června 2018

Akce tričko



Akce tričko

Petr Krest

  Tak toto už asi skoro všichni znáte s praxe, ale….
I já měl včera to štěstí. Ovšem já to musel pochopitelně pozvednout do vyššího levlu, “páčto JÁ” jsem elitní střelec, jak již asi víte, extra třída. Prostě, některé věci mi jdou sami a lépe než ostatním …. :-)

  Včera po treningu v posilovně, jsem se doplazil domů a zasedl k večeři. 12oz (asi 35 deka) medium rare a plechovka kukuřice. Zaříznul jsem hladově do stejku a přivoněl. Olalá, nebeská harmonie se vmáčkla do čichových pohárků a jazyk začal sám klepat na patro, jen aby se už pusa otevřela a začal kocert. Stodvacetipěti procentní koncentrace, jazyk i oči sledují přibližujíci se sousto. Chvilka napětí a ….v tom prošla žena okolo a říká mi slušně: “Sundej si to hezký tričko, ať si na něj nekápneš mastný, dobytku. Já pak na tom můžu ruce nechat a stejně to nevyperu!”
Pravda je, že do posilovny všichni chodíme v těch nejlepších hadrech, protože vlastně ani nevím proč.
Možná, protože to je pro nás něco, jako pro věřícího jít do kostela. Ano to pasuje. Takže do posilky to nejlepčí tríčo a gatě aspoň od Diesela a vejš. V šatně se pak převlíkneme do ještě lepšího, menšího trika za víc peněz a jdeme si stoupnout mezi zrcadlo a nejaký baby. Najdeme největší činku a začneme machrovat (teda cvičit….)

  No a já sedím teď v tom vyběrovým tričku v kuchyni u stolu, očuchávám nadrženě stejka a čekám až žena odejde za roh a dělám v mezičase, že se už pomalu svlékám. Naštěstí ona je moc hodná. Říká, že prý si mně vzala protože je se mnou pořád sranda…..

  Nakonec předci jen odešla a jak jí tak potajmu sleduji,kam jde, tak se nakloním abych léle viděl a ještě než stihla zabouchnout dveře, TAK SI STEAK UKÁP…. A já taky!
No ty vole, flek jako kráva. Hlavní je teď neřvat a nepanikařit. Dojedl jsem zbylých asi 11.5 oz masa během necelých 6ti vteřin a zamířil jsem fofrem potichu do koupelny si “umýt ruce” po jídle. Stejk byl asi ještě pořád na cestě někde mezi hrtanem a žaludkem a já už drbal tričko v umyvadle. Po dvou minutách intenzivní péče jsem si ošoupal otisky na prstech, ale hovězí sádlo smíchané s krví nebohého vola drželo přesně tak, jak manželka předpověděla. 

  Náhle se opatrně otevřeli dveře a manželka mi s lehkým úsměvem a viditelným pocitem zadostiučinění podává malou flaštičku. “Na, zkus tohle. Je to novinka, jedna až dvě kapky a mastnota je pryč.Je to od Evičky z drogerie, to bude tutovka.” A s ještě větším úsměvem na tváři vyplula z koupelny.
Byl jsem červenej až na zadku, ale to už ted bylo jedno. Proslov si vyslechnu později. Teď už šlo opravdu jen o jedno. Zachránit čest a triko.

  Hmmm, tak se ukaž novinko. Otočil jsem butelku, zamířil sosáčkem na skvrnu a čekal na kapku. Nic. Zvětšil jsem tedy trošku dírečku nůžkami a opět otočil a zamířil pokorně zobáček na skvrnu. Opět nic.
“NO KURVA!” ozvalo se z koupelny. Zmáčknul jsem. Najednou vylétl ze zobáčku krásný pramínek. “Ó KURVA” ozvalo se podruhé, ale tentokrát velmi potichu….
Tričánko se bezmocně zavlnělo pod náporem chemikálie, ale skvrna zmizela!

  A poté slezla i barva a objevil se zažloutlý flek. Bylo mi do breku a když jsem si uvědomil, že teď ještě dostanu dvojitej kartáč, tak mi i slza ukápla.

  Ne, to nejde. Musím to svést na ten čistič. Rychle jsem ho dolil vodou zpět doplna, aby žena nic nepoznala a zavolal jsem jí. “No hele, pojď se podívat co to udělalo… Šmejd jeden!” Jenže když jste ženatý 13let, tak můžete zkoušet ledaco, ale je vám to prd platný….
“Proboha, kolik jsi tam toho dal? Přečetl jsi si složení? Víš že aktivní ingredience je KOH což je prakticky Potassium hydroxide a když to smícháš s vodou ve větším poměru, tak se může i samovznítit! Proto to tak zežloutlo. Kdyby jsi tam nalil víc, tak to možná i chytlo. Raději mi to dej, já to uklidím.” A šáhla po lahvičce, která dolitá vodou, už v mezičase začala pomalu doutnat….

  No co vám budu povídat, skončilo to trojitým kartáčem, popálenými prsty a důtkou s výstrahou, kterou jsem si musel vzít k srdci jinak bych dostal i zákaz vstupu do ložnice na 3 dny. To je ale ovšem velmi radikální trest, který jsem dostal pouze jednou, ale s tím se tu už dnes chlubit nebudu...





❤ Přeji krásný den! ❤


 Instagram:      Petr.Krest - Instagram

 Facebook:       Petr Krest - Facebook

úterý 12. června 2018

Klíče


K l í č e
Petr Krest

  Zase hledám klíče. Chjóóó...
Znáte to. Nejdříve kapsy, pak bunda, auto, stůl, telefon kamarádce, jestli je nemá v kabelce, sportovní taška, pracovní kabela, mrknu pod stůl, pod gauč, pod postel i zvon na wecku jsem nadzvedl a nic. Aha, mám to. Budou zase v pračce! Ale samá voda. Teda našel jsem tam alespoň nějaké vyprané peníze, dva šroubky, hřebík a cizí ponožku. Hmmm, ale klíče ne.

  No hodinu vám lítám po baráku jako trotl a hledám. Nejdříve nárazově, poté systematicky... Už pěkně naštvanej sám na sebe a můj HOSIP (Hovno Si Pamatuju), lítám po třech patrech a nechápu proč máme tak velkej barák. 

Vlítnu do garáže, kouknu na našeho čokla a v tom mi to docvaklo. Vždyť já měl na klíčích přívěšek ve tvaru kosti…

  Hvízdnul jsem rychle na psa a ten se pomalu přivlekl. To by mohlo být znamení, pomyslel jsem si. Asi ví, co provedl. Ale jak na to? Cinkat asi nebude a přiznat se taky nepřizná, na to je rafinovanej dost. 

Začal jsem ho drbat a složil jsem ho pomalu na záda. Náš hafuša je sice hodnej pejsek, ale už k nám nechodí ani z bába Drnková z berňáku, a ta byla nasazená v Čečně jako psovod. Takže žádné velké akce, prohmatáme bříško, táááák hodnej kluk, dej tu tlamu někam jinam ty obludo… Nic. A ještě teď smrdím jako mokrej pes.

  Tak zpátky do baráku a znova. Nahoru, dolů. Koupelna, koš na čisté prádlo, koš na špinavé prádlo, koš na odpadky. NIC.
Žena už začala být ze mě nervózní, protože to asi není nic moc pocit, když vám kolem hlavy lítá stokilovej průvan a vrčí jak Honda s prasklým výfukem.... 
Prý:
"Díval jsi se všude?" 
A já: "JO".
No, tak to je jednoduché, řekla žena. V noci, když jsi přišel, tak jsi odemykal, takže někde jsou. A když jsi hledal všude uvnitř a nikde nejsou, tak jsi je nechal venku ve dveřích!
Nehla u toho ani brvou a pokračovala klidně v manikúře. Tak jsem sklopil uši a šel, vytáhnul ty klíče ze zámku a můžu konečně jet do fitka, jéj! 

 Hlavně že mám alespoň slušnej bicák, když už v hlavě je pusto až milo, že? 



No, ale stejně, řekněte mi, která baba by doopravdy chtěla chlapa s mozkem?


❤ Přeji krásný den! ❤


 Instagram:      Petr.Krest - Instagram

 Facebook:       Petr Krest - Facebook

pondělí 11. června 2018

Zakázané ovoce



Zakázané ovoce.

Petr Krest


  To, že zakázané ovoce chutná nejlépe, víme snad všichni. Ale, že chutná až tak dobře, to jsem už skoro zapomněl. Skoro.... Ale pak to přišlo.

  Nakládal jsem se tehdy v jedné takové zajímavé díře někde v Severní Karolíně zpět do Chicaga. Tamní zaměstnanci oné hodně vzdálené přidružené výroby odlehlého odštěpného závodu "Polární Hvězda" byli opravdoví lesní muži a ženy. A navíc vypadali všichni skoro stejně. Pokud  si ještě vzpomenete na velmi úspěšné bulharské vzpěrače, tak zde dodnes žijí a pracují lidé jejich zpřáteleného kmene. 

  Jeden takový obrovský Imrich mě naložil, druhý mi vystavil papíry od nákladu a třetí mi ukázal cestu ven z lesa. Nabyl jsem po ceste dojmu, že pokud bych tam zabloudil, tak bych do rána  nepřežil. Imrich by mě asi sežralo. Ale nestalo se.

  Přece jen jsem nakonec šťastně přijel až pod Smoky Mountains a tam jsem chytnul  kolonu kamionu dlouhou jako kanadskej nákladní vlak. Delšího snad už nic ani není, tedy mimo uprchlické fronty do německa.

  Je tu omezená rychlost na 50 a pro kamiony pouze pravá lajna. Plazili jsme se serpentinama třicítkou, když mě dojel borec z Fedexu a blikl na mě. Byla to výzva. Rychle vlítnout do levého pruhu, předjet tu brzdu provozu v předu a zařadit se.

  Výzvu jsem přijal a tak jsme se odtrhli od stáda a vrhli se spolu doleva. Já razil cestu a on mi kryl záda, tak se tu jezdí tandem. Seskok s padákem je dobrý adrenalin, ale jízda se 40ti tunama na osmnácti pneumatikách a s dvanácti litrovým dieselem o výkonu pět set koní v levé lajně přes Smokyes je taky pořádná soda. A to Vám říkám, protože to vím. Obojí.  

  Za 3 minuty takové jízdy vám srdce jede na plný kotel a za dalších 15 to už jednoduše mozek nebere, protože má plno. Prostě jen lítáte jako červ v konzervě, točíte kolečkem a potutelně se u toho usmíváte.

  Prostě něco neskutečně úžasného, když padáte dolů a pak levá, pravá, ostrá levá, kopec, tunel, brzda protože se to naklání, levý blatník olizuje svodidla, kdežto pravý roh návěsu se skoro dotýká pomalého náklaďáku v pravé lajně a pořád do plnejch. Husí kůže vám proniká do nejzazších partií a pomalu vám začínají praskat bubínky v uších z převýšení. A do toho všeho vám našeptává do ucha snad ďábel sám: "Jeď, neboj se, jen jeď. Jeď!"

  Hory jsou tu vysoké a cesty klikaté, ale relativně široké.  Je to velký rozdíl jezdit po horách v USA a kdekoliv jinde. Evropské silnice v horách jsou docela kvalitní, ale úzké, proto se musí jet pomaleji a v Asii to je tak na Tatrovku, batoh na čtrnáct dní a tři rolky papíru.  Amerika má nejširší silnice v horách, než kdokoliv jiný, proto jsou sjízdné rychleji.
A my jsme se teď rozhodli, že to pustíme. ..... NÁŘEZ. 

  Chybělo nám do konce hor asi 9 mil, skoro vše  jen lehké až střední klesání. Nikdo už nám nepřekážel, tak jsme to pustili. To, že to je kolosální pitomost  rozhodně stojí za zmínku, ale dále to tady nebudeme rozebírat, protože to není předmětem tématu. (Ne, není.)

  Ale přežili jsme to a mám další pořádný zážitek o který se budu dělit s ostatníma dědkama v domově důchodců. Už to vidím v barvách...
Nechám je vykecat a ukázat si, jak velkou rybu chytli a pak jim namontuju do hlavy kvalitní matroš. Budu to vyprávět tak přesvědčivě, že mi budou dědouškové padat v zatáčkách ze židliček a babičky si půjdou pro Kinedryl.

  Poslední dvě míle a přidal se třetí frajer . Držel se nás asi minutu a pak rozsvítil světla. Jenže ne ty dole, ale ty nahoře a bylo po srandě. Doprovodil nás luxusně pod hory a tam nás oba odstavil na krajnici.
Fedex to slíznul první a asi si hezky zaplakal, protože když odjížděl, projel kolem mě z úplně bílou kamennou tváří. Mrtvola. 

  Teď jsem byl na řadě já. Razantní zaklepání na dveře mi dalo jasně vědět, že to nebude sranda. Otevřel jsem dveře a mrknul jsem zběžně na policistu. V ten moment mě polil studený pot a čelist se mi propadla proklatě nízko.

  Byla malá, dvakrát plnoštíhlá a hlavně už od pohledu příjemná jak velkej pitbull u malýho plotu.
"Dobrý večer pane řidič, jak se máte?" zeptala se hrubým barovým hlasem stojíce na schodech, při čemž převažovala kamion svou váhou na krajnici a pátrala bezostyšně očima po kabině. Ani nečekala na odpověď a pokračovala.
"Vidím, že se vám u nás v kraji moc nelíbí, když od nás ujíždíte tak rychle  pryč. Stalo se snad něco? Hoří v lese? Nebo vás honil divoký Fedex?"

  Nejsem žádný tichošlápek, ale dobrovolně jsem se uvolil projevit svůj vysoký respekt mlčením. Hele, ani jsem nepíp. Už jsem dneska jednu hovězinu udělal, to stačilo. Nasadil jsem smutné oči a Fučíkovu kamennou tvář. Jenže tahle žena, byla úplně jiná třída. Ta vyslýchat  Fučíka, tak by ho rozebrala na DNA a složila z něj zpátky dvanáct matrjošek.

  Ještě než mi vylepila flastr jako vrata, jsem si musel vyslechnout, kolik lidí a medvědů jsem mohl nezodpovědně zabít a jakou škodu jsem mohl způsobit a kolik si za to odsedět. Lekce za lekcí a na tvrdo, jako ve škole.
Už jsem začínal chápat, proč byl Fedex polomrtvej, když odjížděl.

  Najednou se rozpršelo. Policajtka zakvičela a nastoupila mi do kabiny.
" No, tak tohle jsem nepotřebovala. Mám ráno udělanou hlavu a jdu dnes sestře na narozeniny." řekla znenadání docela lidským hlasem.
Neváhal jsem ani sekundu a zkusil jsem to.
"Deštník tu sice nemám, ale mám velkou čistou igelitku."
Za pět vteřin vysedla s červenou igelitkou na palici a mazala do auta, které bylo asi šedesát metrů vzadu. Ten pohled na ní byl úžasný. Červená Karkulka ve velkoobchodním balení.

  Za patnáct minut přicupitala vesele zpátky, vrazila mi přes okénko pokutu, popřála mi hezký den a odplula. Jen tak bez dalších instrukcí a průpovídek. Podíval jsem se tedy nejdříve k nebesům a poté na papír.
Standardní pokuta v USA pro řidiče kamionu je v rozmezí 300 až 500 dolaru, ale muže jít klidně i přes dva tisíce, pokud nejsou ve hře alkohol nebo drogy.

  Odhadoval jsem to na pětikilo a pomalu otevřel lejstro. No, jenže místo žlutého papíru tam byl červený. Ty kráso. Nevěděl jsem o co jde a zamlžily se mi oči. A tak jsem tedy začal číst tučný nadpis:

"Upozornění za dopravní přestupek."
"Že co?" utřel jsem si oči a zkusil to znovu.
"Upozornění za dopravní přestupek."

  Rozesmál jsem se. Bába jedna postřelená, málem mě z ní ranilo. Místo pokuty jsem dostal pouze písemné upozornění.

  Mám 20 let praxe řízení všemožných kamionů po USA a zažil jsem již hodně příběhů, ale tento den byl adrenalinově lepší než projet cyklon na Floridě nebo pouštní bouři v Utahu. Jen elektromagnetická bouře, kterou jsem zažil v Nebrasce, byla tak skoro podobná záležitost. Blesky lítaly tak blízko kolem mě, že jsem musel mít sluneční brýle a to byla naprostá tma. Ale to je zase jiná kapitola...



 Přeji krásný den! 




 Instagram:      Petr.Krest - Instagram

 Facebook:       Petr Krest - Facebook

čtvrtek 7. června 2018

Slzičky lásky


Slzičky lásky
Petr Krest


Smích je spjat se vším možným a je skryt úplně všude. A kolik ho najdeme záleží jen na tom, jak moc pozorně hledáme.
Ale nejvíce smíchu nenajdete na mých stránkách, nýbrž v dětském srdíčku.
A já mám kolem sebe takových srdíček habakuk. 
Dostal jsem jeden krásný dotaz, proč píši o všem možném, jen ne o tom nejhezčím co doma mám. Jenže pozor, psát o dětech hezky umí asi jen maminky. Tatínkové to vidí malinko jinak.
Tak třeba zrovna včera mi nějakej sígr zaťápal zrcadlo mýdlem zrovna když jsem se potřeboval rychle oholit. Dostat odpověď na otázku "Kdo to byl?" je v naší rodině nemožné.
Kluci už dávno přišli na to, že když jsou tři, tak to můžou v klidu svádět jeden na druhého dokolečka a občas to svedou i na tátu. Hlavně když jde o jídlo. Jak něco zmizí a má to kalorie, tak to byl zaručeně fotřík. Občas mám z toho pocit, že snad vyjídám i sousedovo lednici.

Ale pak přijdou chvilky, které i tátu dostanou skoro až k slzičkám lásky. 
Znáte tu slast, když ležíte a přivrní si to k vám to vaše škvrně a chce se pusinkovat a mazlit.
Šmrdolí se kolem vás, nasmívá se, strká vám prsty do nosu, do uší a občas se trefí i do oka a pak to rychle zaplácne pusinkou, zaboří vám hlavičku na rameno a slastně u toho přede, funí, vrní, mrčí, až si vás prostě rozpustí ve vlastní šťávě.

No a tak jsem přijel z práce, utahanej jak Cimrmanův tažnej pes po dobytí severního pólu a rovnou jsem si lehnul a usnul. Za pět minut mě to zvíře vyčmuchalo a začalo mi olizovat bradu. To jsem ještě nevěděl co se děje a tak mi nadzvedl pysk a vrazil mi tam rozběhlou žirafu. Moje oči se v ten moment samy otevřely, ale já ještě spal. Dostal jsem ovšem zásah oslintaným kopýtkem do oka a samou láskou jsem se rozplakal. 

Pomalu prošla kolem žena a cynicky pronesla: 
"Zase brečíš hlady? Né že toho kluka pokoušeš. Máš tam kuře a zeleninu, tak si to hoď na páru a běž se umejt, ať ten kluk něco nechytne."

Dobrovolně jsem opustil gauč a odsunul se do koupelny. Obsazeno. 
"Kdo je tam?" ptám se.
"Nicky" odpoví mi z koupelny Peťa.
"To není pravda, já jsem nahoře" ozval se Nicky.
"Tak je tady Kubík. Péťa je na zahradě." zkouší Peťa.
"Kubík ještě neumí mluvit. Koukej vylézt, nebo tam vlítnu a počůrám tě!"
"Fůůůj, to řeknu mámě, že čůráš do umyvadla!"
"Co děláš v umyvadle?" zeptal jsem se nervozně?
...... ticho......
"Co děláš v umyvadle?" zeptal jsem se znovu a důrazněji.
"Tati, volá tě máma..."
"Co děláš v umyvadle?" ptám se naposledy!
"Nic, sedím na záchodě. Můžu mít trochu soukromí?"
"Máš dvě minuty! Jdu do kuchyně a pak přijdu." a dělal jsem, že odcházím.
Za pět vteřin se dveře pomalinku otevřely a vykoukla střapatá hlava.
"Tatíííí" zakvičel a rychle se zase zabouchl v koupelně.
"Vylez, počítám do tří. Jedna, dvě......, dvě a půl...."
Péťa se nahlas rozplakal a já v ten moment ucítil průvan.  Otočím se a koukám dolů na manželku, která právě přistála.
"No ty jsi teda ale talent, dokážeš toho kluka rozbrečet  i přes dveře. Co ti proboha udělal? To nemůžeš tu minutku počkat, než bude hotový?"
"Dělal tam bordel a nechtěl mě pustit na záchod."
Stál jsem tam vytočený jak trubka a přemýšlel, že asi pořádně zařvu. Bude mela.
"No, jen se mi tu prosím tě nerozbreč a uhni kousek."
"Peťulko, už jsi hotový?"
"Ano mami, už jdu!" ozvalo se a mrňous vylezl bez cirátů ven.
Vešli jsme do koupelny a ta byla jak nová, ani smítko ani nic.
"Jo, dělal tady bordel, viď? Kdyby ta koupelna byla tak čistá někdy i po tobě, tak bych se taky nezlobila."
"Péťo, večeře. Jdeme." a odpochodovali.

Zasednul jsem a začal přemýšlet o odvetě. Po pěti minutách zuřivého plánování jsem zjistil, že nemám toaletní papír. . . . 

Je krásné mít děti a nejlépe na dovolené, třeba u tchyně, která žije daleko, daleko za oceánem.....  :-) :-) :-)


Pitbul mazlivý

středa 6. června 2018

Desatero




Mé Krušnohorské desatero, kterým se snad nikdy nenaučím řídit.



Petr Krest


Není třeba v životě hledat žádnou vědu. Důležité je pravidelně dýchat, občas něco teplého sníst, s kamarády se sejít a napít a hlavně se vyvarovat základních životních chyb.
1. Nikdy nelez do ženské kabelky. Buď se tam ztratíš, nebo najdeš něco, po čem ti nic není, nebo co bys raději nikdy nenašel, ale nikdy nenajdeš, to co budeš hledat a ještě ti něco velkého spadne na nohu...
2. Když tě někdo nasíří, dýchej. Nikdy totiž doopravdy nevíš, kdo je tvůj sourozenec.
3. Jelikož doopravdy nevíš, kdo je tvůj sourozenec, hledej si svůj protějšek daleko. Nejlépe na Vysočině, v Beskydech, Krkonoších nebo na Šumavě. Do Tater nelez, tam nemají dobrý pivo. 
4. Krušnohorec nemá strach, že udělá chybu. Krušnohorec ji prostě neudělá.
5. Největším štěstím Krušnohorce je, když může žít pro pivo, pro které by byl ochoten zemřít.
6. Když tě celý svět opustí, první kdo ti přijde na pomoc je Krušnohorec.
Pokud ovšem zrovna neběží v televizi Doktor z hor nebo skoky na lyžích.
7. Krušnohorec neměří život podle jeho délky, ale podle jeho velikosti a nemyslí na to, jak život prodloužit, ale jak ho naplnit. Pivem.
8. To nejdůležitější v životě je neviditelné, proto se Krušnohorec dívá na své hory srdcem, na ženy s rozumem a na pivo s láskou.
9. Mlčení je někdy tou nejlepší odpovědí, ale pokud vrchnímu neodpovíš, tak ti pivo nepřinese....
10. Dělá-li číšník dobrou chybu v účtu směrem dolů, není třeba ho rušit.
11. Správný Krušnohorec je aktivní a vždycky udělá něco navíc, nežli je psáno. Třeba vypije o pivo víc, než všichni ostatní, nebo napíše něco navíc!


Konec.

Co Krušnohorec to originál, proto každý může mít svou vlastní verzi desatera. Pokud se Vám toto desatero líbilo, nezapomeňte se porozhlédnout zde na mém free blogu, nebo také na FB A Instagramu. 

Najdete zde i jiné veselé čtení, které vám doufám pomůže zpříjemnit dlouhou chvilku, nebo vás pobaví při relaxaci. Klidně komentujte, SDÍLEJTE s rodinou a přáteli a prostě bavte se zde podle libosti. 

 Přeji krásný den! 



 Instagram:      Petr.Krest - Instagram

 Facebook:       Petr Krest - Facebook











úterý 5. června 2018

Burito


Burrito
Petr Krest


  Sedím v Norfolku v přístavu a čekám na náklad.
Venku skoro 90F (32°C) v kamiónu 110F (44°C). Teplo, ale sucho a vánek od moře. To u nás na horách nemáme. Prostě idylka.

  Před chvilkou tu přistála pravá Mexická pojízdná kantýna, malý borec uvnitř měl sombrero nasazené velmi hluboko do čela a velký kulatý pupík mu koukal zvesela na svět z pod trika.
Ihned jsem pochopil, že tenhle týpek tutově baště rozumí a směnil jsem pár bankovek za mucho gusto burrito. Extra Grande. Dva kusy. Kdo zaváhá, má prd, aneb sám mám málo... však mě znáte, sto kilo v trenkách a s vyraženým dechem. Jak se nadechnu na váze, tak to je konec. Mám asi obrovské plíce nebo je v koupelně těžkej vzduch, nevím.
Ale “Kocho” nezklamal. Naopak. Za sedm baků jsem měl hody. Ale hele, to bylo fakt heavy jo a to mi věřte, protože když to řekne Krušnohorec, tak to je tutovka.

  Borec se vyznal a sám mi rovnou navrhnul, že mi to udělá jen “mdlé”, že pro gringo do bude ostré až až i tak...
Jeho “mdlé”, byla absolutní harmonie chutí. Všechno vyvážené a lahodné a vůně snad z jiné planety. Jazyk nechápal a mozek mi z toho otek. Jestli ho potkám ještě jednou, tak snad koupím všechno, co má.
Jako správný Krušnohorec jsem nezaváhal a koupil tedy hned dvě burita, jedno ze zelených a druhé z červených fazolí. Luxus.

  Ted sedím v kamiónu, čekám na náklad a trávím. Buritka se začala trochu bouřit, ale nic co bych nedal.
Trošičku z nenadání jsem si u toho čekání (dámy prominou) pucnul, nebo co.


  Letmý rozbor divného ovzduší nasvědčoval vítězství červených fazolí v bitvě o první místo v tlustém střevu a teplota sedačky se náhle zvedla o 5 stupňů. Á moment....., tak teď už o 10. Asi půjdu ven.
Vystoupil jsem pomalu obezřetně ven a zjistil podle neustále rostoucí teploty v riflích, že záchod je asi daleko. Ano, zcela určitě daleko. Musel jsem to vychytat, nebo je konec.

  Tři kroky, píp, pauza, tři kroky, píp, pauza, dva kroky, píp, pauza, jeden krok, píp, pauza…. Musím přitvrdit a vynechat pauzy… ještě tři, dva, …. pauza….. , oči jako šnek, koukám na kliku od hajzlíku, ale nedosáhnu. Ještě jeden krok. Studený pot se na hraně riflí mísí s horkými výpary z burrita a vzniká průblém...
Risknul jsem to a vyšlo to. Pásek jsem ani nemusel rozepínat, to jsem udělal už v půlce parkingu, gatě dopadly na zem a já na mísu.

  Hele, no comment….
Za sedm dolarů jsem ještě nikdy tolik smradu nezažil. Jestli potkám toho “muchacho” ještě jednou, tak mu tu kantýnu vyhodím do vzduchu………


-Konec-