čtvrtek 31. května 2018

Můj první 1. Máj na Moravě

Můj první 1. Máj na Moravě

 Petr Krest


 Pokud by hned ze startu někoho zajímalo jak to dopadlo, tak dobře. Na Moravě to snad ani jinak nejde. Bylo mi tehdy asi devatenáct a nejbližší co jsem jako severočech znal z Moravy byla Moravská Třebová, která je navíc ještě k tomu v Čechách. Ačkoliv Třebová je hezké pomezní město, na pravou Moravu je pořád ještě daleko.
Bylo tedy konečně na čase dostat svou první pořádnou lekci o děvčatech, vínu a životě na krásné Moravě.
  Sobotní, ještě docela čerstvé ráno, ale já už se zvědavě žvondal po Židlochovickém náměstí a hledal první otevřený stánek s pivem. Ano žvondal. Na Břeclavsku se totiž nepoflakuje, nelelkuje ani nechodí od ničeho k ničemu nýbrž žvondá. A tak jsem si to tam tak profesionálně žvondal, abych zapadl do klubu. Žvondám žvondám, až jsem vyžvondal první náznak otevírajícího se stánku. Vyloupnul jsem tedy z kapsy svůj skopčácký krígl a čekal, až pán vztyčí pípu. Ale pán byl tak pomalý, že jsem si začínal myslet, že to pivo teprve veze jeho žena odněkud z Balatonu. Čím více totiž jedete na jih, tím pomalejší je lid.
Pomáhal jsem jednou na okurkové brigádě a můj kamarád ze Znojma stál uprostřed pole asi čtyřicet minut a rozhodoval se, jestli tu okurku už utrhnout, nebo ještě ne. Nakonec ji po dalších deseti minutách se slovy “už dorostla” přeci jen utrhl.
Kamarád tedy nakonec jen okurek získal, ale já pivo ještě ne.
Když stánkař, ta hlava dubová, konečně pochopil, že čekám na pivo, tak se mi vysmál. Že prý si mám skočit do sámošky, že tady u něj se pije vínko.
Nakonec jsem se ale přeci jen dočkal a nalezl jsem stánek s pivem, který byl po chvíli v úplném obležení snad všech Českých turistů na Moravě. Bylo nás tu asi patnáct pivních profíků a stánkař byl z nás nešťastný. První bečka padla ještě dříve, než ten vedlejší stánkař z Balatonu prodal první litr vína. Nástup na první poločas se nám tedy vydařil skvěle a zábava začala. Mimo jiné dole pod náměstím začala výstavba pódia pro večerní vystoupení, kde měla také vystoupit i Lúčnica.
Bohužel, pivo došlo asi ve čtyři odpoledne a na tvrdé jsem neměl odvahu ani peníze.
  Postavil jsem se tedy smutně do řady na víno a od té doby se změnil celý můj život.
  Ještě než jsem se dostal na řadu, tak jsem se seznámil snad se všemi lidmi, kteří tam stali a povídali si. A nikdo z nich nemluvil o práci nebo o politice, tak jak v každé druhé České putice. Povídali si, že tam kdosi už spravil desku na cimbálu a že bude konečně pořádná muzika. A také plánovali 90-té narozeniny pro nějakou strařenku v obci a že prý příští měsíc by tu v kulturáku měl být Olympic. Žili vlastním životem na plné obrátky a bylo jim veselo i když zrovna stáli v dlouhé otravné frontě na víno.
To jsem jako Krušnohorec zatím neznal, ale bylo to moc fajn. A pak jsem se zapovídal. Byla vysoká a štíhlá jako jedlička, nejvyšší holka na náměstí. A jak se smála, pro pána Jána, jak ta se smála...
Byla to snad nejkrásnější známost, kterou jsem kdy měl. Znala pomalu celé město a nikde jsme nestáli ve frontě.
“Pojď, seznámím tě s Jirkou.” a šlo se ze zadu ke stánku.
Jirka nám doplnil kelímky a šlo se k Frantovi. Franta také doplnil a poslal nás k Vencovi s dvěma litry červeného, že máme přinést zpátky klobásky. Venca dal klobásky, dolil ochotně kelímky a šlo se nazpět. Všude byla naprostá pohoda, klídek a za celý den jsem snad nepotkal jediného prudiče. Byl jsem jako Alánek v říši pohádek. Morava si mě adoptovala hned na první pokus a já okamžitě propadl jejímu kouzlu.

  Lúčnice jsem se ovšem už nedočkal i když jsem se držel, seč jsem mohl. Usadili jsme se pohodlně na studený trávník kousek od pódia, dopili vínko z plastových pohárků, chvilku si ještě povídali a pak jsem tam spokojeně usnul v obětí těch nejdelších a nejštíhlejších paží na celé širé Moravě.
  Krutý bolehlav už dávno odezněl i tvář dívky se již vytratila z mé paměti, ale krásná vzpomínka na Moravu zůstala. Sice dodnes vínko moc nemusím, ale o tom to stejně vůbec není...




Žádné komentáře:

Okomentovat