čtvrtek 31. května 2018

Kačenka



Kačenka

Petr Krest

  Ráno vstanu rychle první a jdu mrknout do ledničky, jestli ještě zbyla kachnička od včera a abych věděl, jaký bude dnes plán dne. Byla tam!
Jedno pivo, zbytek kachny, máslo, kvasnice a ananas. Hmm. Raní úvahy nejsou sice moje silná stránka, jakožto úvahy celkově, ale i tak jsem pochopil, že něco nesedí.
Aha, jen jedno pivo! Tak to je problém, lahváč měl být k snídani a kachnička s pivíčkem ke druhé snídani. Ale pivo je jen jedno a to je dilema.

Kachna totiž bez piva neleze a jako první chod se k snídani také nehodí, to je obžerství. Leda bych šel do obchodu a to nehrozí protože bych přišel o kačenku.
Klídek, nestresuj chlape.
To fakt miluju, když vám miláček večer švihne z ledničky pivko a s úsměvem zahlásí: “Plznička, jo? Ty si ale žiješ. Jsem slyšela, že prý je výborná na pleť.” a zdrhne. Tak mě vám píchlo u srdce, že jsem hned chtěl jít do baru na terapii.
Ale do výplaty daleko a do baru taky.
Tak Plzeň je prý dobrá na pleť. To je divný. Já ji piji od čtrnácti a od té doby jsem samý beďar.
Teď mi chybí jedno pivo a jestli to rychle nevyřeším, tak mi za chvilku bude chybět i jedna kačenka, protože děti budou za chvíli vstávat.
  Oloupal jsem tedy v rychlosti ananas a snědl dva kousky na snídani, pak jsem si přihřál zbytek kačenky, přidal kousek chleba a lahodně jsem to spustil dutinou ústní přes jazyk, hltan a jícen až do žaludku. “Žbluňk” a kačenka zase plavala. Ale měla málo vody, tak jsem prostě to pivko musel otevřít a dolít tekutinu. Co já bych pro zvířátka neudělal.
  Najednou se otevřely dveře a kupodivu vešla tchyně, která byla u nás na návštěvě.
“Dobré ránko maminko, dáte si kafíčko?” otázal jsem se slastně a hladil si kačenku.
“Ještě ne, až po snídani Péťo. Včera mi nebylo dobře, měla jsem zácpu, víš? A tak jsem si nakapala na maso ty projímací kapky, ale nakonec mě chytnul zub, takže jsem si dala jen brambory a kačku jsem si nechala v lednici na ráno.”
  Přestal jsem hladit kačenku a málem jsem omdlel. Začal jsem v duchu počítat skóre.
Takže, sežral jsem tchýni snídani pokapanou projímadlem a nic jiného už doma není.
To je slušný. To bude dabl pucuňk a bez vycházek. A zrovna v sobotu.
  “Aha, tak to možná bylo to, proč byl v lednici smrad. Šel jsem si ráno pro ananas a v lednici něco smrdělo. Tak jsem čuchal a bylo to to maso na pekáči, tak jsem ještě z toho obral kousky pro psa a zbytek vyhodil. Chudák malej, ten se teď z toho asi posere.”
Jen jsem to dořekl, tak se mi kačenka v bříšku zavrtěla a popojela o patro níž.
Opatrně jsem si poposedl.
“Horší je, maminko, že jsem pak vyjedl zbytek toho sádla z pekáče s chlebem a mám takový pocit, že v něm asi taky nějaká ta kapka byla.”
“Ale to je škoda. No co naděláme. Ale pro tebe tady něco mám. To jsou stavěcí kapky. Dám ti patnáct kapek na lžíci a to ti uleví.”
Polknul jsem medicínu a vystřelil z kuchyně.
  Po chvíli přišla manželka za tchýní a začali si povídat.
“Tak co maminko, už je ti lépe?”
“To si piš a bude mi ještě líp, však počkej.”
“Jak to myslíš?”
“Tvůj miláček mi snědl snídani. Viděla jsem ho, když jsem šla na záchod. Tak jsem si vymyslela, že jsem měla to maso pokapané projímadlem.”
“No a co on?”
“Snažil se, ale hele, na nás je krátkej. Řekl že to vyhodil a že dojedl sádlo z pekáče a že v něm asi taky něco bylo. Tak jsem mu to odpustila a dala jsem mu na to kapky.”
“Ty jsi mu odpustila, ty jsi hodná! A co jsi mu dala za kapky?”
“No ty projímací přece!”


Další fotky najdete na Insta:      Petr.Krest - Instagram

A také jsem na FB:  Petr Krest - Facebook




Zvěrokruh a pokrok.


Zvěrokruh a pokrok. 

Autor: Petr Krest.



Zodiak je krásná věc a co je na něm to nejzajímavější je to, že docela funguje. Pochopitelně má rezervy, ale určitě funguje lépe, nežli předpověď počasí na příští týden. 

Ale mně docela vyhovuje náš klasický zvěrokruh. Akorát je docela škoda, že něm nemáme medvěda. Kdejaká kravinka, to ano, ale z medvěda ani chlup. No a já musel nafasovat do vínku Lva. Upřímně řečeno, mohlo to dopadnout ještě mnohem hůře, ale nerad bych se někoho dotkl. No a co? Já jsem si svého egoistického, uřvaného Lva také nevybral sám, ale následky si nést musím. Však sami víte, jak to se Lvem je. Lvi jsou často arogantní i když to tak vůbec nemyslí a neberou příliš ohledy, ale také je sami nevyžadují.
Když už se vám ovšem jednou povede zavrtat se mu do hřívy, tak to stojí jó za to. Lví přízeň umí být nekonečná. Kdybych si ale já sám mohl vybrat své znamení, tak bych chtěl Medvěda. A úplně nejraději Pandu. To je prostě fantazie úplně nejvíc. Panda je kozel mazel. Nemusel bych být žádná hrana, ale byl bych pěkně kulatý, papal bych celý den, smál se a metal kotrmelce z kopce dolů. Také bych se mazlil s ostaníma pandama a pak bych jim snědl na tajnačku jejich bambus   
  Asi si načerno vymyslím svůj vlastní zodiak. Budou tam jen samá suprácká znamení a také volek. Ten musí být, to je jasné a všichni víme proč. On totiž udržuje rovnováhu a stmeluje nás ostatní v boji proti, ... proti.... no jak to jen hezky napsat, proti volovinám...?
  Tradice je ovšem tradice, ale pokrok nezastavíš. Jsem zvědavý, kdy nám někdo představí zodiak pro jednadvacáté století. To přijde, nebojte. Naše děti se tak budou rodit třeba ve znamení Wi-fi, Bluetooth a WiMax, které boudou ve znamení spojení, a nahradí tak třeba znamení větru.... No potěš klobás, to bude něco. Lva, střelce a berana ve znamení ohně nám nahradí Hard Drive, Processor a Memory ve znamení terabajtů. A dál už ani nechci myslet. Zajímavé ovšem bude, jak se pak budou kupříkladu tvořit partnerské horoskopy. 
  Pokud se tedy Váš syn narodí ve znamení Bluetooth, neměl by si brát za ženu Wifinu, protože každý pracuje na jiné frekvenci a jejich společný produkt nebude kompatibilní....  Naopak, pokud je dívka narozená ve znamení USB, je velice kompatibilní a může se tedy pohodlně zpárovat s čímkoliv, co se dá do USB zastrčit. A hard drive? To je komplikované. Něco jako blíženec....
Možná bych raději tolik nespěchal a zůstal u klasiky, co Vy na to? 




Další fotky najdete na Insta:      Petr.Krest - Instagram

A také jsem na FB:  Petr Krest - Facebook

Květnový prolog

Image may contain: 1 person, motorcycle and outdoor

Květnový prolog
Petr Krest


  Je neděle. Náhodou jsem letmo zavadil pohledem o kalendář a koukám, koukám a něco mi tam nesedí. Jako bych cítil něco ve vzduchu. Otočím list a prásk mezi oči. Už vím!
Pánové pozor, mám důležité technické upozornění!
Dámy nás zde můžou se čtením klidně opustit, dnes tu opravdu nic zajímavého nebude, jen samé informativní rady pro pány. Opravdu. No vážně, klíďo můžete jít spokojeně někam na procházku, třeba do butiku nebo do obuvi. Jaro je tu a nějaké to místečko na novou halenku se ještě ve skříni najde, no ne? A boty? Pchá.... Zbytečná otázka, že? 
  Tak a teď pro nás pány.
Chlapi, já vím že víte ale jen pro jistou... pokud nechcete dopadnout jako já loni, tak za týden je tu První Máj. Pokud nemáte manželku ani přítelkyni, pak jste z obliga. Ale zbytek z nás už vzpomíná, co že to je zase za tradici? Stavění májky nebo tak něco? To také, ale hlavně První Máj je lásky čas. A loni, to byl tady u nás první, trochu teplejší den. A tak jsem pochopitelně hned po práci vytáhl z garáže mašinu, narazil jsem umělohmotnou imitaci carské armádní ušanky a palba ven. Kochal jsem se jako snad nikdy, první opravdu spanilá jízda roku. Dojel jsem zmrzlý jak ruský nanuk až do Wisconsin a kousek pod Milwaukee jsem to otočil, otřepal námrazu z obočí a jel zase okrskama nazpět k Chicagu. Stihnul jsem to přesně před setměním. Zaparkoval jsem a byla tma. Vytáhl jsem v garáži pivko z ledničky a pochrochtával si nad krásně prožitým dnem. Také jsem poděkoval pánu Bohu, že uživím rodinu a ještě mi zbylo na pořádnou mašinu. A teď na podzim si koupím Jeep, abych měl slušný povoz do posilovny. No a jak si tak povídám u pivka se svým Pánem, přišla do garáže manželka.
“Ahoj, kdepak jsi byl dneska zlatíčko?” zeptala se.
“Byl jsem protáhnout Krakena, už to potřeboval jako sůl.”
“Aha. Máš nové klíče koukám.”
“Jo jo, nechal jsem si nainstalovat super zámek, německá mechanika. To neotevře ani jejich servisák. Super klasa.” pochválil jsem nový zámek na motorce.
Žena si vzala klíče do ruky, aby si je prohlédla “Hezké jsou. Takové jsem ještě neviděla.”
Pak si vzala taky jedno pivko, dvakrát si lokla, nechala mi zbytek a šla domů.
Ve dveřích se jen otočila a poznamenala: “No, aspoň ti Kraken neuschne.” a odešla.
Nepochopil jsem. Ale co, nejsem jasnovidec, nebo jsem se přeslechl, kdo ví. A pivko ještě bylo, takže houby zle.
  Druhý den jsem se vrátil domů a šup do garáže. Kruci, kde jsou ty klíče, když tak spěchám. Ale nebyly.

  No nebudu Vás tu napínat, odnesla je žena a přivázala je na třešeň, ale neřekla mi za trest na kterou! Já slítal za hodinu všechny parky a do sadu jsem vjel autem a koukal ze střešního okénka, kde můžou být. Tolik facek od větví jsem nedostal za celý život, co zde za deset minut. Domu jsem dojel bez klíčů. Trvalo mi to týden, než jsem je našel a to byly na druhé nejbližší třešni. 

  Od té doby znám všechny třešně v okruhu pěti mil a rozpoznám je na dálku už i podle druhu a barvy plodu a také už vím, kde udělal soudruh z Krušných Hor chybu.
  Pánové, každá žena si přeje být políbena na První Máj a nejen tehdy. A nejlépe pod rozkvetlou třešní, jak velí tradice.
A nejhorší výmluva je, že u vás není nikde třešeň. To ani nezkoušejte, budete za hňupa. Když není třešeň, cokoliv co kvete vám pomůže. I tulipán v květináči v práci za oknem může zachránit situaci a navíc je to i trochu originální... Dokazuje to, že si víte v životě rady a to děvčata dokáží ocenit! 

  Takže pánové, jak jsem řekl. Vím, že víte, ale jistota je kulomet!!!
(A dámy si pamatují, že článek pro pány nečetly...)



Další fotky najdete na Insta:      Petr.Krest - Instagram

A také jsem na FB:  Petr Krest - Facebook

Můj první 1. Máj na Moravě

Můj první 1. Máj na Moravě

 Petr Krest


 Pokud by hned ze startu někoho zajímalo jak to dopadlo, tak dobře. Na Moravě to snad ani jinak nejde. Bylo mi tehdy asi devatenáct a nejbližší co jsem jako severočech znal z Moravy byla Moravská Třebová, která je navíc ještě k tomu v Čechách. Ačkoliv Třebová je hezké pomezní město, na pravou Moravu je pořád ještě daleko.
Bylo tedy konečně na čase dostat svou první pořádnou lekci o děvčatech, vínu a životě na krásné Moravě.
  Sobotní, ještě docela čerstvé ráno, ale já už se zvědavě žvondal po Židlochovickém náměstí a hledal první otevřený stánek s pivem. Ano žvondal. Na Břeclavsku se totiž nepoflakuje, nelelkuje ani nechodí od ničeho k ničemu nýbrž žvondá. A tak jsem si to tam tak profesionálně žvondal, abych zapadl do klubu. Žvondám žvondám, až jsem vyžvondal první náznak otevírajícího se stánku. Vyloupnul jsem tedy z kapsy svůj skopčácký krígl a čekal, až pán vztyčí pípu. Ale pán byl tak pomalý, že jsem si začínal myslet, že to pivo teprve veze jeho žena odněkud z Balatonu. Čím více totiž jedete na jih, tím pomalejší je lid.
Pomáhal jsem jednou na okurkové brigádě a můj kamarád ze Znojma stál uprostřed pole asi čtyřicet minut a rozhodoval se, jestli tu okurku už utrhnout, nebo ještě ne. Nakonec ji po dalších deseti minutách se slovy “už dorostla” přeci jen utrhl.
Kamarád tedy nakonec jen okurek získal, ale já pivo ještě ne.
Když stánkař, ta hlava dubová, konečně pochopil, že čekám na pivo, tak se mi vysmál. Že prý si mám skočit do sámošky, že tady u něj se pije vínko.
Nakonec jsem se ale přeci jen dočkal a nalezl jsem stánek s pivem, který byl po chvíli v úplném obležení snad všech Českých turistů na Moravě. Bylo nás tu asi patnáct pivních profíků a stánkař byl z nás nešťastný. První bečka padla ještě dříve, než ten vedlejší stánkař z Balatonu prodal první litr vína. Nástup na první poločas se nám tedy vydařil skvěle a zábava začala. Mimo jiné dole pod náměstím začala výstavba pódia pro večerní vystoupení, kde měla také vystoupit i Lúčnica.
Bohužel, pivo došlo asi ve čtyři odpoledne a na tvrdé jsem neměl odvahu ani peníze.
  Postavil jsem se tedy smutně do řady na víno a od té doby se změnil celý můj život.
  Ještě než jsem se dostal na řadu, tak jsem se seznámil snad se všemi lidmi, kteří tam stali a povídali si. A nikdo z nich nemluvil o práci nebo o politice, tak jak v každé druhé České putice. Povídali si, že tam kdosi už spravil desku na cimbálu a že bude konečně pořádná muzika. A také plánovali 90-té narozeniny pro nějakou strařenku v obci a že prý příští měsíc by tu v kulturáku měl být Olympic. Žili vlastním životem na plné obrátky a bylo jim veselo i když zrovna stáli v dlouhé otravné frontě na víno.
To jsem jako Krušnohorec zatím neznal, ale bylo to moc fajn. A pak jsem se zapovídal. Byla vysoká a štíhlá jako jedlička, nejvyšší holka na náměstí. A jak se smála, pro pána Jána, jak ta se smála...
Byla to snad nejkrásnější známost, kterou jsem kdy měl. Znala pomalu celé město a nikde jsme nestáli ve frontě.
“Pojď, seznámím tě s Jirkou.” a šlo se ze zadu ke stánku.
Jirka nám doplnil kelímky a šlo se k Frantovi. Franta také doplnil a poslal nás k Vencovi s dvěma litry červeného, že máme přinést zpátky klobásky. Venca dal klobásky, dolil ochotně kelímky a šlo se nazpět. Všude byla naprostá pohoda, klídek a za celý den jsem snad nepotkal jediného prudiče. Byl jsem jako Alánek v říši pohádek. Morava si mě adoptovala hned na první pokus a já okamžitě propadl jejímu kouzlu.

  Lúčnice jsem se ovšem už nedočkal i když jsem se držel, seč jsem mohl. Usadili jsme se pohodlně na studený trávník kousek od pódia, dopili vínko z plastových pohárků, chvilku si ještě povídali a pak jsem tam spokojeně usnul v obětí těch nejdelších a nejštíhlejších paží na celé širé Moravě.
  Krutý bolehlav už dávno odezněl i tvář dívky se již vytratila z mé paměti, ale krásná vzpomínka na Moravu zůstala. Sice dodnes vínko moc nemusím, ale o tom to stejně vůbec není...




Kdo vymyslel párty

Kdo vymyslel párty

Petr Krest



  Říkala mi o víkendu žena, že občas není na škodu mít doma chlapa a hned mi také vysvětlila, že jí nefunguje pravý blinkr. Chopil jsem se okamžitě příležitosti, protože jsem potřeboval na večer vycházky. U kámoše bude super párty, nerad bych chyběl.
  Ale i tak musím hned z kraje začít brblat, abych nebyl podezřelý.
“No, na tom tvém autě je za trest něco dělat.” začal jsem.
“Pivo máš v ledničce zlatíčko.” prohodila nevině.
“Hm.... Ani nevím jestli na to mám nářadí.” zkoušel jsem dál.
“Vezmu si tvůj vůz a zajedu pro nějakou príma baštu a hned vedle je ta nová speciálka, tak když tak napiš co potřebuješ, já ti to tam vezmu.”
“Moje auto? V klidu zapomeň.” procedil jsem drsně.
“Ano. No samy se ty klobásy k nám nedoplazí, soused by je po cestě sežral, to je tutovka, nebo ne?”
“Klobásy?” opáčil jsem poněkud méně drsně.
“No jasan a taky vezmu kousek krkovičky a tenké párečky na zítra na snídani.”
“Dobře, ale neber děti, ať mi to tam nezaprasí” nasadil jsem opět drsný tón.
“Vezmu je a vysadím je u hlídací tety ať máme volno, abych mohla jít večer s tebou kocourku.”
“COŽE? Jak víš, že.....” nestihl jsem ani doříct větu....
“No, ani jsi se nezeptal, kolik piv je v lednici a nebo jestli vezmu taky kabanos a makrelu na rošt. Taky zmizely z prádla čisté rifle. A navíc, od kdypak se koblížku holíš v sobotu po obědě, co? No, tak to rychle vyměň, já zajedu pro baštu, odvezu děti, udělám pěknou mísu a vezmu si ty sexy šatičky od tebe, co jsi mi dal k narozeninám a budu se chlubit, jakého mám doma kance. Jo a budeš potřebovat asi 11ku nestandardní klíč, tak mrkni jestli ho máš, jinak ti ho vezmu. Tak pa, my jedeme. Jo, náhradní žárovky jsou v druhé poličce v malé skříňce v garáži. ”
“Hele, když jsi tak dobrá, tak proč si to nevyměníš sama kotě? Já skočím pro buřty.”
“Tsss.... Normálně bych tě neobtěžovala, ale mám dneska čerstvě udělané nehty, abych se líbila na párty. Tak pa.”
“Jo a nezašpiň si to tričko, vem si pracovní a nezapomeň, večer jedeme na párty miláčku...”
“No to snad teď už nezapomenu....” a vyvrátil jsem oči v sloup jako Hurvínek.
“No né, to já jen ať nejedeme špinavým autem, víš? Tak papa... Mlask!”
Nakonec přeci jen odjela, já jednou rukou vyměnil žárovku a hadící opláchnul auto.
Pak jsem zavolal Karlovi.
“Tak co, klaplo to?”
“Si piš, přijedeme kolem sedmé.”
“Počkej, jak jako PŘIJEDEME? Ty bereš ženu?”
“Ne, ona bere mě, blbne mi auto a navíc už dlouho nikde nebyla, tak jsem se zeptal, jestli by náhodou nechtěla mě odvézt a na chvilku se taky stavit. Nejdřív dělala, že ne, ale nakonec byla ráda, pusinka moje.”
“Aha, super. Tak já taky řeknu Marušce, že děláme párty a že přijedou hosti. Přepadávačku necháme na jindy.”
“Super Kájo, jsi nejlepší. Tak zatím čau.”
  “Kájo, kdo volal?”
“Ale to byl Petr. Dával mi echo, že ta jeho vymyslela, že nás přijedou dnes přepadnout, tak ať o tom víme. Hodnej kluk to je.”
“Ale jo, jen ať přijedou, už jsem je dlouho neviděla. Taky možná dojede Radka a Iveta. Obě vezly děti k hlídací tetičce, takže mám podezření, že dojedou.”
“OK, tak já jdu vyčistit gril a vyndám pár extra židliček.”
  Mezitím se u hlídací tetičky potkaly Radka, Iveta, Simča a moje žena.
“Ahoj holky, tak všechno podle plánu?”
“Jo, volala Maruška, že Karel oficiálně povolil veřejnou akci, takže to klaplo.”
“A máme vzít i Janu s tím jejím novým bubeníkem, prý je to ještě pořád tajný.”
  Dojeli jsme v osm patnáct a nebylo kde zaparkovat.
Karel se smál.
“Hele v klidu, ještě nejste poslední. Jirka jede sám, tak to tu zase nemůže najít a Martina si nevzala telefon, takže ta už se asi ztratila nadobro.
Peťo, tuhle akci jsme vymysleli suprově.
Tak na nás!”

Další fotky najdete na Insta:      Petr.Krest - Instagram

A také jsem na FB:  Petr Krest - Facebook

K svátku matek

K svátku matek

Petr Krest

 Drahé, milé maminky,
rád bych Vám dnes popřál k svátku vše nejlepší, hodně lásky a pohody a spousty děti, které Vám budou přinášet jen samé radosti. A protože máte dnes svátek, tak si tuplem zasloužíte pořádnou pohodu!
 A to mi připomíná, jak si moje maminka dělala pohodu. Zalila kafíčko, k němu vytáhla nějakou tu mňamku z ledničky, špajzky, kredence a bůh ví odkud ještě, otevřela si Průboj a začala luštit křížovku. Co nedoluštila jsem rád zkoušel doluštit já a maminka pak měla radost, když se mi to povedlo. Byl jsem vyhlášen géniem rodiny a dostal jsem za odměnu polárku. Pak si maminka vzala Vlastu, zdrbla nahlas každou herečku a zpěvačku kterou znala i neznala a bylo dobře. I televizní program na celý týden dopředu jsme projeli, zakroužkovali asi dva jediné dobré filmy a nakonec jsme se shodli, že dávají zase a opět kulový s přehazovačkou stejně jako minule a předminule a pořád.
 Ale to bylo “dávno”. Tenkrát totiž ještě nebyl internet a mobilní telefon byl velký jako stolní mixer a stál tolik, co ojeté západní auto od nejhoršího veksláka z Teplic. A tak jsme mohli v klidu a nerušeně sedět v kuchyni u kávy, povídat si a k tomu si i zahrát žolíky nebo kanastu.
Ale to vlastně ani nemusel být žádný svátek. Stačilo, když jsme se sešli všichni v kuchyni a bylo to. A když se nás sešlo více, maminka udělala nějaké fofr chlebíčky a už se nepila jen káva, ale také vínko nebo někdy dokonce i vodka. A bylo veselo. Jo jo, akce v kuchyni, kdo by je neznal...
 Bohužel, moje maminka již dlouho není mezi námi, ale v mém srdíčku je pořád se mnou, usměvavá a celá krásná, tak jak si ji pamatuji nejvíce.
Mamince tedy posílám pusu a kytičku k branám nebeským
a Vám všem ostatním maminkám posílám také pomyslnou kytičku. Tedy spíše kytici. Velkou. Představte si mé obrovské paže roztažené do široka a v nich celý lán krásného voňavého lučního kvítí. Tu a tam vykukuje vlčí mák, tady to modré to je chrpa a také čekanka, nalevo černýš a hořčík, také hvozdík, jazýček a jestřábník a nechybí ani prstnatec, rudohlávek a rdesno. A jelikož je to pravý pomyslný pugét, tak si mohu dovolit doložit také koniklec a modrovku. No a kosatec nakonec.
 Pozor, není to ale jen tak obyčejná kytice. Je totiž kouzelná! A také nikdy neuvadne.
Vždy, když se na ni podíváte a vzpomenete si na mě, tak bude tato kytička pro Vás krásně voňavá jako louka v létě, bude zářit a hřát barvami a vyčaruje Vám hezký ÚSMĚV na tváři....
 A já Vám drahé milované maminky se srdce přeji co nejvíce krásných úsměvů ve Vašem životě. Ať Vás láska provází na každém kroku a sluníčko nechť vám rychle vysuší každou slzičku, která Vám tu a tam po té životní štrece ukápne.
Jelikož také sám už vím, jaké to je být bez maminky, dokážu se vžít do situace, kdy je i maminka sama a nemá nikoho, kdo by ji potěšil.
Bohužel stává se.
 A proto mi dovolte, abych zde využil své “pravomoci” spisovatele a speciálně popřál také všem maminkám, které nemají nikoho, kdo by popřál jim. Každá maminka si zaslouží pohlazení a kytičku za svůj obdivuhodný výkon v našem uspěchaném životě. Každá, bez výjimky.
 A tak vy, maminky, jenž nemá dnes kdo potěšit, nezoufejte. Pro vás mám ke kouzelné kytici, kterou dnes rozdávám, také extra speciální překvapení. Krásný obrovský voňavý květ vanilky, který Vám založím do vlasů.
To proto, abyste dnes byly ty nejkrásnější maminky v celém širém okolí!


Krásný svátek!

Špíčkové trampoty

Špíčkové trampoty

Petr Krest

Říká se, že každá trampota má svou mez. Ovšem to naše hřejivé, vlnivé ba přímo polštářkové sádélko si o tom myslí své. Má nás rádo a nechápe, proč by nás mělo opustit. Tak pracně jsme si ho přece vybudovali, tolik peněz investovali, buňku po buňce jsme si ho odnosili, od malé buňečky až po kvalitní tukovou buňku vypiplali a teď bychom se ho chtěli vzdát? Proč?
Čím více se ho snažíme vypudit, tím více nás miluje. A proto si já svůj špíček patřičně hýčkám. Dávám mu tolik lásky, až z toho chudáček zčervená, samým blahem se rozpustí a je fuč.....
Jo, na to mi tak skočíte, já vím. A s rozběhem, že jo???
Popravdě řečeno, já jsem jako kombajn. Jím a sním vše a nejlépe hodně. A kdybych nebyl líný si kleknout, tak snad zhobluju i pampelišky v parku.
No jo no, sádlo je lump. Já s ním také čas od času bojuju, většinou tak od začátku ledna do půlky prosince, ale pak už ne. Tělo si taky občas potřebuje odpočinout a nabrat sílu.
A proto také chodím do posilovny, když mám čas. Tam se nabírají ty správné kilogramy. Co kilogramy. I deset deka je dost. Ono se to nezdá, ale deset deka sem, deset deka tam a za chvilku ruku jako Arnold mám.
Ovšem na druhou stránku rozumím tomu, že na pláž se nikomu s kotlíkem na břichu nechce. A proto se trápíme dietou. Když se dnes zeptáte třeba i malých holek ve školce, co je dieta, tak už i ta nejmenší se vás zeptá: “A jakou strejdo myslíš? Keto dietu, zónovou dietu, bodovku, jednodruhovou dietu nebo něco nového?”
No, dobrý, ale když se jí zeptáte jestli nepotřebuje na záchod, tak si přinese nočník...
Za svůj život jsem už slyšel tolik zaručených diet, že už bych správně měl být průhledný a chodit po oblacích. Místo toho jsem ovšem prošlápnul patou tenisky, mám nové rifle a v košili nesmím dýchat. Ale nakonec jsem objevil jednu prý skutečně účinnou a navíc plně “naturální” metodu. Prozradila mi ji jedna anorektička, která na ni nedá dopustit. Ale pozor, je to dieta z kategorie “Hard Core - extreme” (pro extrémní tvrďáky)
a jmenuje se příhodně “Lose it or die” (zhubni nebo zemři). V žádném případě tuto dietu nikomu nedoporučuji, já bych do toho taky nikdy nešel. Ale když vám 39kilová bloncka tvrdí, že to je fakt hustý a že ona to dala, ale já teda nemusím, když se necítím.....
Byla to taková malinkatá kulička v barvě a konsistenci roztaveného tekutého olova,
ale byla studená.
No jasně, byla to rtuť. Malinké množství vás vyšlemuje tak, že když se pak kouknete na pupík, tak uvidíte páteř. Ale když jen malinko přeberete, tak se otrávíte a zhubnete tak akorát do rakve.
Nabrala ji opatrně na plastovou lžičku a řekla: ”Je to deset kilo za 14 dní, ale vyžaduje to oběti. Budeš mít křeče a na záchodě budeš víc než doma. A nezapomeň, že musíš pít. A hodně, jinak skončíš na kapačce. Tak co, mám ji dát zpátky?”
Lepilo mi a fest. Chtěl jsem jeste jednou zvážit všechna pro a proti, ale v hlavě bylo pusto až milo.
Mužně jsem se tedy nadechl a vyřkl odpověď, která mě samotného překvapila. Ani jsem nevěděl, jak jsem dobrej.
“Jo, dej to zpátky.”
“Cože?” vyhrkla překvapeně a vyboulila na mě oči tak, že jsem se lekl, že je snad i bulimička, nebo co. “A proč jako?”
“No protože si myslím, že to je možná blbost.”
“Bojíš se, viď?”
“Mám blbý pocit, ale ne strach. Prostě na to prdím. Ale jo, možná mám i trochu strach, jestli to pomůže.”
Hleděla na mě chvilku jako tele na vrata a pak řekla:
“Tak od tebe bych to nečekala.”
“No vidíš, asi nejsem takovej borec.”
“Ne počkej, já jsem chtěla říct, že od tebe bych nečekala, že řekneš ne a že přiznáš, že máš strach.”
“No tak jsem strašpytel, není každý hrdina...”
“Naopak. Když klidně přiznáš že máš strach, tak jsi frajer. Já čekala, že to vezmeš a spolkneš jako beránek a ještě u toho budeš honit machry a ty takhle na mě jo?” hezky se usmála, zabalila si nádobíčko zase zpět do kabelky, řekla “tak čau” a byla fuč.
V ten moment mi bylo jedno, že mám pupík, protože moje nafouklá hruď byla teď tak velká, že ten pupík ani nebyl vidět. Na cestě ven jsem málem vyvrátil futra ramenama, nasedl jsem ze široka do auta a odfrčel vesele k domovu. Frajer, hmmm.... A doma když řeknu, že mám strach, tak dostanu akorát pohlavek za špatný příklad dětem. Chjoo...

Mějte se krásně!




Další fotky najdete na Insta:      Petr.Krest - Instagram

A také jsem na FB:  Petr Krest - Facebook

Entomolog a klobása

Entomolog a klobása.

Petr Krest


Ahoj čtenáři, čtenářkyně a čtenářčata,
brázdím si to takhle státem Ohio mezi loukami, poslouchám Mládka, pozoruji a také sbírám krásné motýly. Tu a tam přiletí ptáček a zobne mi motýlka před nosem. To je holt koloběh života. Ale já se nedám a jedu dál jako o život. Sbírám malé i velké motýly, barevné i bělásky, některé tak parádní, že až oči přechází z té nádhery. Někteří hýří barvami natolik, že to až vypadá, jako by se před vámi rozprskla na oblohu sama duha. Dokonce i pár vzácných jsem již chytil na gril svého rozjetého kamionu. To víte, čtyřicet tun váhy na 18 ti pneumatikách, to by nerozdejchal ani brundibár v kožené bundě a s helmou od Fittipaldiho. A to jsou elitní letci. Ale i to je koloběh života.
No dovedete si představit, že si tak letíte nad loukou, levá, pravá, vrrrnn vrrrrnnn, puf puf a najednou mlask a mezi tykadlama máte zaseklej kamion? To musí být ukrutný dělo!!! To je asi jako kdybych já dostal do nosu kosmickou raketou i s Remkem a Gubarevem dohromady.
Jednou jsem vám vylezl ven z kabiny, kouknu dopředu na gril a nechápu. Dvě deseti centimetrové tykadla trčí z chladiče. Normálně odebírám vzorky pinzetou, ale teď jsem si vzal kleště na klobásy. To bude zápis do Guinnessovy knihy, chachá!
Ale prd. Byly to jen uši z králíka. No jo no, uši mi tam nechal a zdrhnul dacan.
Nevadí, zajedu si na benzínku a dám si pravý americký hot dog. Nedávno se mi takhle povedl parádní kousek.
Bylo to v Texasu v českém usedlickém městečku West. Je tam u dálnice taková středně velká čerpací stanice Shell, kde prodávají české “Kolache a Klobasy.”
Neodolal jsem a zastavil. Výběr pečiva a zákusků byl více než slušný, ale uzeniny byly poslabší. Ovšem můj libový frňák zavětřil uzenou klobásku. Nechal jsem se dovést nosem až do rohu, kde byl pultík s hotovkama.
Ozvalo se: ”Qué pasa, mi amigo, how can I help you?” (Co novýho kámo, co pro tebe můžu udělat?)
Hmmm, nikoho jsem neviděl, ani reproduktor tam nebyl.
“No sé qué pasa, mi amigo, pero estás actuando algo extraño, mi friend. Where are you?” (nevím, ale jsi ňákej divnej kámo, kde jsi?) zeptal jsem se jak nejlépe jsem uměl.
“Aquí abajo amigo!” (tady dole kámo)
A jo, byl tam, dole za pultem. Malej mexickej klučina s veselýma očima.
“Dej mi prosím tě tu klobásu, co tu tak voní.”
“To je polská klobása seňor.”
“Vy máte polskou klobasu?”
“Si seňor!”
“Dávej a s celým cirkusem.”
“Opravdovej Big Texas hot dog?”
“Jo. A zapíchni mi do něj českou vlajku.”
“Seňor je Čech?”
“Ano.”
“Uno momento. Jannet, nedávej tam ty papričky všechny, pán je čech, shořel by mu výfuk! A zavolej paní Eva. ”
Přišla paní Eva, usmála se a vynadala mi, že parkuju kamion na místě pro osobáky, že zabírám místo pro zákazníky a odešla.
Prodavač tak na mě kouknul a říká.
“Ona občas má blbou náladu. To víš, nemá chlapa. Ale raději odjeď než jí prdne v kouli úplně. Ten Hot Dog máš na mě amigo, šťastnou cestu!”
Takže v Texasu dostanete americkej Hot Dog v Českém obchodě s polskou klobásou, kysaným zelím, feferonkama, kečupem a hořčicí od Mexičana.
Dobrou Chuť!



Další fotky najdete na Insta:      Petr.Krest - Instagram

A také jsem na FB:  Petr Krest - Facebook







pátek 18. května 2018

Marcipán v čokoládě



Marcipán v čokoládě

                                                                                     Autor: Petr Krest
 
 Koupil jsem si v Aldi marcipánové kostičky v čokoládě a abych se nemusel dělit, tak jsem je “zapomněl” v autě. Hele, v klidu jo, nejsem škrťa. Děti dostaly plno jiných dobrot, žena dostala svůj oblíbený naplátkovaný bůček bez pečiva a tohle byla odměna pro řidiče, nákupčího, sponzora a hlavu rodiny za jeho výkon. O tom bych měl také někdy napsat román “Chlap na nákupu…”
Ale zpět k marcipánu než se mi v autě rozteče. Teda, už se tak trochu stalo, ale nevšiml jsem si toho. Já si tak celkově moc nevšímám, hlavně když je jídlo v dosahu. V tu chvíli mám pozorovací schopnost hrocha pod vodou.


   No a jak jsem si nevšiml, tak jsem vybíravě třemi prsty zaměřil na jednu luxusně vypadající kostičku, která se vysloveně tetelila v krabičce na sedačce. Bohužel se tetelila doopravdy, nikoliv však blahem že mě vidí, ale vedrem na černé kožené sedačce.
A víte jak to je, když se rozteče, tak klouže jako… no hodně. Ale to je normální, to známe všichni. Jenže někteří z nás to po dlouhé studené zimě zapomněli. I já už zapomněl. 
A tak jsem ji uchopil delikátně mezi prsty a lehce stiskl. 
Ano, klouzala hned ze startu. Pustil jsem ji tedy a olízl si prsty. Mňam. 
Letmo jsem mrknul na kostičku co se děje a protože jsem už řídil a měl jsem na ni chuť, tak jsem se nenechal odbýt prvním nezdarem.


   Stiskl jsem ji podruhé. Tentokrát ovšem pevněji a s větší jistotou a srazil jsem prsty skoro až k sobě a trošičku jimi žmoulnul, to jak to klouzlo..
Držela jak prvnička, ani nemekla. A tak jsem ji pomalu zvedal od krabičky k ústům, že se do ní pustím, ale jen se dotkla jazyka, tak teprve začal pořádný mazec. 
Auto totiž nečekaně skočilo na díře a zuby cvakly.
Ta potvora mi opět vyklouzla, ale prsty to už nestihly. Ani jsem neheknul, s prsty na mandlích to stejně nešlo. Ale textil mi zvlhnul instantně, to ano a i slza ukápla. A pak další, když jsem viděl jak se marcipán roluje po košili a po riflích do rozkroku a na sedačku.

 
   Vytáhl jsem prsty z krku a skočil do další, naštěstí menší díry. Lehce jsem povyskočil na sedačce a rozblemclá kostička zajela pěkně přímo pode mě a já jen bezmocně dosedl. Přesně…...
Říká se, že když umíráte, tak se vám promítne celý váš život během tří vteřin a šlus. Já během první vteřiny prolítl celý svůj život od začátku až do místa kde mě manželka zabila kombinovaným úderem litinovou pánví, protože si sedla do auta ve žlutých šatech ještě dříve než jsem ho stihl vyčistit, protože jsem spěchal na fotbal v televizi, ve druhé vteřině jsem si nachystal výmluvy pro velebného pána na kompletně prohřešené desatero a ve třetí vteřině jsem opět vlít do díry. 


   Už jsem ani nezastavoval, nebylo proč. Jel jsem přímo domů a šup rovnou do garáže. Vytočenej nejvíc, hluchej, slepej a červenej až na zadku jsem vystřelil z auta. První co letělo byly rifle a triko. Nádherný oblouček na druhou stranu garáže, přímo do prázdné krabice. Góóól... To byla úleva.
Vydechl jsem si zhluboka a otočil se. Stál jsem uprostřed garážových vrat v trenkách se lvíčkem v sobotu navečer a díval se na tenisky. Vypadaly že jsou bez čokolády. Trenky taky v pohodě, jen jsem je trošku porovnal a vyšponoval lvíčka a narovnal jsem se. A tak najednou koukám, že se koukám asi na dvacetičlennou párty u souseda, která se kouká na mě.
Usmál jsem se, zvedl ruku a stáhnul vrata dolů.


   Myslím že dnes už nechci probírat celý svůj život ještě jednou od začátku. 
Teď už to za mě udělají vedle a nestihnou to ani do rána. 
Když se daří, tak se daří. Ale už jsem doma, za chvilku vana, telka, véča a vše v klidu. 
Otevřel jsem lahváč a přečetl si zprávu na mobilu, která tam už hodinu seděla. 
“Miláčku, jsem u sousedů na párty. Je tu i tvůj šéf s manželkou, tak se pak na chvilku zastav, ať si trošku šplhneš, ju?






  Konec.


Další fotky najdete na Insta:      Petr.Krest - Instagram

A také jsem na FB:  Petr Krest - Facebook

















Belmondo za dvanáct


Belmondo za dvanáct.
Petr Krest


  Zrovna jsem poslouchal rádio a jedna tuze chytrá paní moderátorka radila, že nejlepší na stres je nějak se zaměstnat. Nevím jak to děvče myslelo, ale vyznělo to tak, jako bych jsem se měl jít po práci odreagovat prací.
Otevřel jsem si pivo a bylo po stresu. Tak a teď si zajdu posekat zahradu a pěkně se u toho opálím. To zase bude moje kotě doma prskat, že to není spravedlivé, že už jsem zase jako cikán a ona jak jogurt bez příchuti. 

  Konečně vylezlo sluníčko i u nás a tak jsem si sundal triko, nakopnul sekačku a drtil trávník co to šlo. Krása. Za půl hoďky posekáno a záda se už začaly parádně barvit. Super načasování. Uklidil jsem sekačku a akorát přijela žena z nákupu.
“Ty jsi šikula, zato jsem ti něco koupila.”
“Pivo?”
“Ne zlatíčko, krém na opalování, aby ses mi tu nespálil.”
“Aha. To fakt? Víš že to nepoužívám, je to karcinogenní a lepí se na to tráva, housenky i sousedka.”
“Tak pojď sem, ty můj karcinogene, namažu tě.” řekla s úsměvem.
“Nechci, už jsem hotový. Teď jdu do garáže uklízet, tam se nespálím.”
“Ale kdepak, zrovna jsem ti chtěla říct, že jsem byla v zahradnictví omrknout tu novou velkou sekačku, co jsi o ní tak básnil. Ta naše stará je ještě dobrá, nebo ji chceš vyhodit?”
“Ne, ta je dobrá, jen nemá takový výkon a záběr, víš. Ta nová je silná, budu mít posekáno o deset minut rychleji a soused bude slintat jako doga, haha už ho vidím v barvách.”
“No, ale chtěl jsi taky ten nový holicí strojek od Brauna za sedmičku, co jsi říkal, že po něm budeš mít pusinku jako Belmondo....”
“Jo, Belmondo to je klasa, ale to nespěchá. Teď mám našetřeno přesně dvanáct na tu sekačku a začíná sezona.”
“A víš co zlatíčko, já jsem se rozhodla, že ti udělám radost a koupila jsem ti toho Brauna. Byl v akci za šest tisíc. Máš mě rád?”
..... ticho..... 
“Copak prdelko? Pořád se jen honíš, tak ať máš taky radost.”
“No, to jo. Já jen že jsem se honil, abych měl na tu sekačku.”
“Hele, na podzim budou ve výprodeji levnější, ušetříš dvakrát.”
“Jo a navíc jsem náhodou objevila v tom zahradnictví krásný houpačky pro kluky, celý velký set. Loňský model na mimořádné slevě. Kluci tě za to sní láskou, až jim to postavíš zlatíčko.”
“Houpačky jo? A za kolik?”
“Hele, to bys nevěřil, kolik to stálo loni. Dvanáct tisíc.” řekla natěšeně.
“Cože? To je na tři patra i s tobogánem nebo co?”
“Ne, ale můžeš to jít vyndat, je to v autě. A máš tam i pivo.” dodala.

  Šel jsem se tedy hrozně vesele mrknout do auta a málem mě ranilo. Že já vůl jí kupoval tak velký auto. Ani centimetr volného místa. Asi nechtěla, aby se mi rozbilo pivo, tak ho pěkně obložila... ☺️😊
   Vytahal jsem to všechno na zahradu a zaslechl kluky, jak se baví se ženou.
“Myslíš, že to sám složí mami?” ptal se nejstarší.
“To nedá” prohodil prostřední a oba se začali křenit.
Dobře že ten nejmenší neumí ještě mluvit, ten by to určitě zazdil a já bych to fakt asi nedal. Ale co, mám doma Brauna, tak postavím houpačky.
  Hele, celé odpoledne jsem šrouboval.
Mám praxi ve skládání nábytku z IKEA. Jsem borec ledoborec. Ale skládání houpaček od soudruhů z Číny je už fakt vyšší level. Lepší už jsou pak jen ti borci, co rýpají v zemi, hledají kostičky, zoubečky a jiné voloviny co zbyly z tehdejšího masokombinátu a pak z nich za pět let složí v garáži mamuta.
Vlastní skládání bude téma na další povídku, to je jasná věc. Ale teď to musím dodělat.
Rubik by to skládal dva dny, já to měl do večera hotové a ještě mi zbyl jeden šroubek.
Pak fofr do vany a nové luxusní holeníčko od pánů z Německého Kronbergru. 
Paráda. Hned jsem mlasknul selfíka jak se holím s německou vlajkovou lodí a přidal odkaz na nějakou webovku, kde ho prodávají za osm a půl a loupnul to FB se slovy... “Páteční dárek od miláčka...” 😂😂

  Vylezl jsem z koupelny, slupnul jsem véču a zamířil na gauč. Děti už byly uložené v postelích a žena koukala na seriál. Sedl jsem si k ní a přitulil se.
“Děkuju” poděkoval jsem zdvořile.
“Ty jsi stejně príma chlap,” řekla a dodala “Mohl jsi mít hogo fogo sekačku a místo toho jsi se uskromnil a s námi podělil.”
“Aha..... no a jak to jako myslíš?” zeptal jsem se.
“No za tvých dvanáct tisíc máme teď každý něco. Ty máš strojek a děti parádní skluzavku s houpačkami. A nejlépe jsem na tom já, protože teď mám doma svého Belmonda a to žádná jiná nemá!” a dala mi krásnou pusu a ňufla mi do ouška.
  Seděl jsem a z hluboka dýchal.
Tvl. Belmondo za dvanáct, no to mám radost. A pak se nepoděl... 😂😂



 Konec.




 Přeji krásný den! 



 Instagram:      Petr.Krest - Instagram

 Facebook:       Petr Krest - Facebook