neděle 30. prosince 2018

Auta a ženy




Mustang


  Sešli jsme se takhle po svátcích s kamarády abychom spláchli tu vánoční honičku a ukázali si naše nové košile a fusekle, co nám kolektivní standardizovaný Ježíšek nadělil. 

  Já byl vyjímka, tedy poloviční. Nové fusky a trencle již pochopitelně zdobí mé tělo, ale namísto košile jsem tentokráte obdržel hezkou zimní bundu a tak jsem samozřejmě frajeřil a zářil jako sluníčko. 
Na druhou stránku Roman byl pořád zařezaný jako špalek. Ani slovo. Pořád jen pocucával pivo, kroutil u toho hlavou a brblal.

"Copak? Dostal jsi silonový trenky v barvě lososa?" dotíral na něj Jirka, který už měl třetí Plzeň  a teprve se zahříval.

"No, to ne. Ale jako hele, na příští svátky jí prdím. Ta mě zase dojala."

"No a co bylo?"

"Koupil jsem jí Forda Mustanga v kabriu, hele třílitr v šestiválci, koní plnou stodolu a ještě v automatu. Specialní nízkoprofilové gumy a zesílené brzdy. Nehorázná mašina."

"Tak to je luxus, hele a co teda? Skočila na tebe a slezla až ráno, co?"  a všichni jsme se rozesmáli.

"To je právě to. Podívala se na to fáro a řekla: Jé, hezké auto. Děkuju. Strčila klíče na polici dala mi pusu, vybalila si novou Maskaru se šesti štětinami a pak zavolala kámošce a půl hodiny jí za to děkovala." 

"Auto? Ford Mustang? No, dobrý."

"Hele buď v klidu, dokud neuvidí, kolik to stálo, tak neví, o co jde. Ví prd, jestli dostala Trabanta nebo Mercedes, protože to nezná."

"To je možný, ale když jí ukážu, kolik to stálo, tak mě zabije. Jak může neznat Ford Mustang?"

   Pánové vymysleli pro automobily značky, druhy, třídy a také kubatury,  ale většina žen toto absolutně nerespektuje. Nikde na světě. 

  Modrý dvoulitrový Nissan Pathfinder je prostě "sousedovo pěkné modré auto", červené třílitrové BMW X7 je "šéfovo červené fáro" a jedna a ta samá bílá šestnácti-stovka Honda Civic může být "vůz naší dcery" nebo také "manželovo šunka", to podle okolností.

"Takže vlastně hodnocení typu: "Hezké auto." je ženský ekvivalent mužského: "Ty kráso, to je boží, naprosto nadupaný fáro v plný výbavě, s narvaným motorem, sekvenční převodovkou, ledkama, ejsíčkem a v kůži." 

A pak že toho ženské namluví víc než chlapi . . . 



Tak krásný Nový Rok plný úspěchů a pohody!


neděle 23. prosince 2018



 Vánoční přání.


  Láska a Vánoce patří odjakživa k sobě. A tak mi dovolte moji drazí čtenáři, abych Vám poděkoval za vaši přízeň, podporu a všechnu tu pozitivní energii, kterou jste v tomto roce do mě "přímo nalili" a za odměnu jsem pro Vás připravil malý dárek. 

  Je to Vánoční povídka, kterou jsem napsal ve svém stylu a tentokráte jsem ji pro Vás dokonce i osobně namluvil a zpracoval. Jmenuje se "Vánoce v paneláku" a je celá kompletně vymyšlená a není na ní zrnko pravdy (moje tchyně je ve skutečnosti super a její podoba v povídce je čistě náhodná!)

  Jak jsem již řekl, láska a Vánoce patří k sobě a tak mi dovolte, abych Vám popřál v tomto čase Vánočním lásku, lásku a zase lásku. Protože láska, víra a opravdové přátelství Vám pomůžou překonat všechny neduhy, které Vás mohou na životní pouti potkat. A pokud k tomu všemu ještě přidáte špetku humoru a třeba i kapku svařáku, pak máte zaručený recept nejen na krásné a pohodové Vánoce, ale i na celou zimu a možná i na celý zbytek života.












V e s e l é    V á n o c e !



neděle 16. prosince 2018

Tekutý sýr




Salsa con queso.
Petr Krest
Chicago 16.12. 2018


Znáte ten pocit, když se vám zdá, že vás někdo špehuje? A navíc ho nemůžete najít?

Sedím takhle v obchoďáku na lavičce u východu, hladový a dojíždím zbytek sýrové salsy con queso. Je to taková sýrová omáčka zhruba ve stejně hloupé sklenici jako je Nutella. Problém je v tom, že hrdlo skleničky je tak úzké, že dovnitř prostrčí ruku jen dítě nebo možná japonská modelka, ale určitě ne český chlap, to ani omylem. Jenže český chlap nenechává zbytky, to by byl hřích, kór když je to drahé jako čert a je tam toho jak koze na ocas.

Vložil jsem tedy sklenici mezi kolena, zalomil jsem prsty do oblouku a druhou rukou jsem prohnul a stlačil kůstky k sobě co to šlo a začal bejčit. Už už jsem cítil, jak se dotýkám zlatého sýru a najednou jsem pocítil, že se na mě někdo dívá.

Provedl jsem nejdříve rychle zběžnou kontrolu na domácím hřišti, ale vše hrálo jak mělo. Pusa čistá, tričko nepobryndané a poklopec zapnutý. Všechno v cajku, kluk jako lusk. Tak o co jde?

Pomalu jsem zvedl hlavu a rozhlédl jsem se. Nic. Nikde nikdo podezřelý, asi jen hloupý pocit. A tak jsem se zase pomalu zabral do výlovu zbytků ve sklenici.

Tentokráte jsem si navíc olízl hřbet ruky, aby to tak nedrhlo a valil jsem to tam pod tlakem. A pak ještě pod větším tlakem, až se mi to povedlo. Ruka vlétla dovnitř a zastavila se až o palec, který jsem si div nevyvrátil. Vyhrkla mi slza.
Ale vzhledem k výsledku, by se dala nazvat i slzou radosti a tak jsem to nesl s hrdostí.

Nabral jsem zkušeně na prsty zbytky tekutého mexického sýra a vytáhl jsem ruku ven. Tedy to byl alespoň plán. Jenže ruka plánovala jinak a zůstala zaseklá uvnitř. Musel bych narovnat prsty, abych ji vytáhl. Jenže to bych přišel o sýr, který by stekl zpět na dno. Co teď? A tak si tam tak medituji a najednou zase ten pocit. Nezaváhal jsem ani sekundu a rychle zvedl hlavu. No jistě, mám tě! Paní prodavačka v oddělení masa zajela pod pult tak rychle, že si dala cestou dolů ťafku do čela, chudinka jedna! Hahahaha...
Asi po vteřince ticha se ozval z celé masny hurónský smích, který ukončila po chvilce starší paní vedoucí se slovy: "Která koroptev si tady zase cvrkla, co? Kdo to bude po vás vytírat ženský praštěný? Hybaj do práce, než přijde šéf."

Tím jsem považoval akci za vyřízenou a začal tahat ruku zpět na svobodou. Jenže paní vedoucí byla tak hodná, že mi přinesla novou plastovou lžičku ještě zabalenou v celofánu a začala se zajímat, jestli jsem v pořádku.

Velmi vlídně, jak jen hladovej a lehce podrážděnej lev dokáže, jsem poděkoval a odvětil, že vše je v pohodě.

Paní vedoucí se tedy otočila a odkráčela někam do pryč.

Raději jsem se zvedl a šel jsem na parkoviště k autu. Pochopitelně, že klíče byly v levé kapse mých riflí. A nemusím ani psát, že v uplých riflích, protože rifle planďáky se snad ani nedělají. A tak jsem začal tahat pravačkou klíče z levé kapsy.
Vypadal jsem jako čert s kopytem na ruce, tancující sekanej plužák sám se sebou.

Ale nakonec se povedlo. Sedl jsem si do auta, zaklínil sklénku mezi volant a zabral. A pak znovu. A znovu.
Jenže ruka už lehce opuchlá, takže to vypadalo, že to vezmu rovnou do garáže pro kladívko a rozbiji tu potvoru. Ale škoda sýra. Dalo by se to sice možná ještě nějak vymyslet, ale škoda práce.

Dal jsem tomu ještě poslední pokus. A šel jsem do plnejch.
Patřičně jsem olízl hřbet ruky, přidal na pomoc kolena a zakousl jsem se do bezpečnostního pásu.

Byl to boj a ne jedna slza ukápla. Ale nakonec jsem zvítězil a dojedl lžičkou těch pár posledních kapek na dně.

Ruka ovšem bolela tak, že mi bylo jasný, že sýr ve skleničce už nechci na pár měsíců ani vidět.

Konečně se mi podařilo dorazit domů a hned na chodbě jsem se srazil s manželkou.

"Jé, ty už jsi doma? Hele zlato, babička ti poslala Nutellu za ten vyčištěný odpad v kuchyni. Ale ne tu malou, tu velkou, ve sklenici!" . . . .

No ještě že nám stvořitel nadělil dvě ruce, když už nám dal jen jeden mozek, že?














pondělí 3. prosince 2018

Autobus


   Sedím v autobuse, čtu si něco hezkého a najednou mě napadla hrozná věc. Zjistil jsem totiž, že vše co za něco stojí, už bylo asi pravděpodobně napsáno. Že už asi vlastně nic nového nevymyslím. No jo, ale co teď? Tak to je na věšák. A to je teprve pondělí. 

  Je to nespravedlivé, asi si budu stěžovat. No jo, ale kde? Doma ne, tam by manželka okamžitě našla nějaké řešení a ještě bych musel s košem. A do hospody v pondělí ráno, to také nebude asi ono. Otočil jsem tedy zrak téměř v sloup a pohlédl nenápadně nahoru. 

  Ó pane můj, zašeptal jsem v duchu, odpusť mi prosím, že se dovolávám jména tvého, ale potřebuji radu a paní má nemá teď čas, neboť pomáhá na Facebookovém fóru sousedce zazimovat zahradu a po takové fušce bude jistě velmi unavená. A také mi prosím promiň, že jsem včera hledal inspiraci na psaní až do pěti do rána a žádnou nenašel, ale to musela být chyba asi někde jinde. Možná to víno nebylo z Moravy, nebo už neumím pít, nevím.

Ale k věci, když dovolíš. 

  Zjistil jsem totiž, že vše co má nějaký smysl, poselství nebo sdělení bylo  již pravděpodobně napsáno a něco z toho i víckrát a tak jsem dospěl k názoru, že jsem tu již nepotřebný. A myslím, že to je nespravedlivé. Mohl bys mi s tím nějak pomoci?

Odmlčel jsem se a očekával nějakou odpověd. Jenže odpověď nepřicházela, ale zato nový cestující ano. Nastupovali jeden za druhým a za chvilku bylo téměř plno. 

  A pak jsem ji zahlédl. Stála napravo ode mne a usínala ve stoje. Byla to ještě taková docela mladá kočena, možná čtyřicet. 

  Mezi mnou a pasažérem u okénka bylo ještě volné místo, ale ten velký pán spal a roztahoval se. Rozhodl jsem se tedy přesunout na tu  sedačku a probudit ho, aby se narovnal. Uvolněné místo jsem pak nabídl té mladé paní.

  Pousmála se trošku, ale zaváhala. Jako by si myslela, že si snad dělám legraci. Ale nakonec poděkovala a sedla si. 

  Něco mi na ní malinko nehrálo. I když byla očividně čisťounká a voňavá, tak byla taková jak by trochu pomačkaná. Nikoliv ovšem na šatech, nýbrž spíše na těle. To osud se na ní asi podepsal. 
Já znám ten tlak. Tlak těžkého životního břemene, který rozdrtí všechno a všechny, protože je přímo podporován zákonem gravitace. Ne nadarmo je gravitace nejsilnější síla v celém vesmíru.

  I když vrásky kolem jejích očí se pořád ještě točily více směrem nahoru a působily tak veselým dojmem, 
byly hodně hluboké a velmi ostře řezané. Takové jsou jen vrásky lidí, kteří pečují, soucítí, rozdávají lásku a zároveň berou bolest druhých na sebe. Takové vrásky si zaslouží respekt a pusinky. A hodně. A já se vsadím, že tyhle vrásky nedostaly tu správnou pusinku už pěkně dlouho, protože paní vypadala velmi smutně a unaveně. 

  Přesto se však ke mně pootočila a velmi příjemným hlasem se zeptala kam jedu. Odpověděl jsem, že do práce. Normálně jezdím autem, ale dnes jsem ho dal do servisu, tak jedu autobusem. 
Pousmála se. Tak proto vás neznám. Jezdím tu každé ráno z nemocnice již skoro deset let, ale nikdy jsem vás tu neviděla. A taky mě nikdy ještě nikdo neudělal schválně místo, abych si mohla sednout. Asi už musím vypadat hodně staře, viďte? Ale nevadí i tak vám děkuju, víte jak potěšit. Hned mám veselejší den.

  Chtěl jsem něco odpovědět, ale autobus zrovna skočil na díře a já se leknutím probudil. A akorát včas. Porozhlédl jsem se po poloprázdném autobuse a zjistil, že jsem při čekání na boží odpověď usnul jako špalek.

Vystoupil jsem tedy a šel pomalu na konec ulice. 

  No, to jsem si mohl myslet. Člověk se obrátí o pomoc k vyšší instanci a prd z toho. 

Nebo že by přece jenom něco? 

  No uvidíme časem, jestli to byl jen sen nebo nějaké znamení. Každopádně vám všem přeji krásné prndělí a koukejte nezaspat do práce!


neděle 25. listopadu 2018




P M A
Petr Krest
Chicago 11. listopad 2018

  PMA není žádná nadávka ani zkratka pro Pondělní Mentální Averzi (i když...), nýbrž zkratka pro anglické "Positive Mental Attitude".  

  Ano, doslova přeloženo, pozitivní mentální přístup. Ale já mám raději tu druhou povzbudivou verzi, tu s tím hnojem. Jak neznáte, ale znáte. No přece ta o hvězdách a hnoji. Pořád nic? Dobrá. Tady je:
"Je lepší mířit ke hvězdám a minout, nežli mířit na kopu hnoje a trefit se!" 
Pravda!

  A na to je právě nejlepší pondělí. To totiž nikdo nebude očekávat žádnou aktivitu a tak máte velkou šanci uspět. 
Naplánujte si rychle nějakou pořádnou bejkárnu a s chutí se do ní pusťte, dokud je ještě pondělí. Zasadíte tím třídnímu nepříteli drtivý úder a vaše nálada okamžitě vzroste o šedesát sedm procent. Dokonce stačí si to jen v hlavě naplánovat a pak si v duchu představovat, že to klaplo a vaše pondělí bude okamžitě nad vodou. To je vlastně takový vzdálený prekurzor Silvovy metody, který zaručeně funguje. 

  Štve vás ten napudrovaný šéfíček v práci? Tak ho neposílejte do tmavého ohybu mezi půlkami, ale pošlete ho pěkně na Hawaii. Ano, čtete správně. Na Hawaii. Je přeci jedno, kde bude, hlavně když nebude prudit v práci. Tím totiž budete šířit tu pozitivní energii kolem sebe, která se vám potom vrátí. Nesmíte být negativní, není třeba. Navíc je to ošetřené i jinak. Na Hawaii zase bouchla sopka, takže ta dovolená bude stejně o ničem a šéfíček s toho bude na ohrabky, zatím co vy budete v práci všichni krásně odpočatí. A tomu se říká pozitivní mentální přístup.

  A nejlepší na tom je to, že dnes je právě pondělí, no není to paráda? Já vám takhle jednou popřál jednomu svému nekamarádovi výlet kánoí po řece. A co čert nechtěl, najednou vám byla povodeň a spláchla ho až do oceánu. 
Dva měsíce byl od něj pokoj od neřáda jednoho. Jenže pak se vrátil a od toho pádlování mu narostly takové tlapy, že Arnold vedle něj vypadal jako slušný maratonec a hned mi to všechno vrátil. Pak jsem měl pro změnu já dva měsíce hlavu jak pytel od banánů. 

  Ale dnes je nové krásné pondělí a já už vidím na obě oči, takže je na čase přestat mířit na kompost a vyzkoušet něco pořádného.

Tak co přátelé a kam zamíříte vy? 

Přeji krásné prndělí a dejte vědět, jak jste dopadli!







neděle 18. listopadu 2018

Co se stane když...




Banán
Petr Krest
Chicago 15. listopadu 2018


   Už jste to také četli? Takovou tu senzační novinku, co se s vámi stane když.... ? Tak kupříkladu, co se stane, když sníte banán. Ale to je ještě nic, když totiž kliknete dále, dozvíte se, co stane, když dnes sníte pět banánů. Zlepší se vám minimálně krevní oběh i stolice a díky tomu uvidíte až za roh. Ale pozor, když kliknete ještě dále, (protože ono už by se to sem na tuhle stránku asi nevlezlo, že) a dáte se na banánovou dietu, to budete teprve hledět, co se stane! A já to vím úplně přesně co se stane.
Ano, zelinář který napsal ten článek si koupí nové auto a z vás bude cvičená opice...

  Mám kolem sebe mraky krásných a šikovných žen a občas i některá z nich na něco naletí. Pak přijdu já (jakožto sebe-zvaný hrdina) a pokusím se opatrně vysvětlit, že to možná nebude až tak to pravé ořechové, ale běda. Dostanu takový ten pohled typu "Ó ty svatá prostoto" a následuje půlhodinová osvěta o tom, že teď momentálně  je kopr  vlastně nejdůležitější bylinka pod sluncem, která vyléčí vše a ještě sníží rozvodovost v celé východní Evropě. 

  Ano, nejsem žádný duševní gigant, vynálezce, inženýr, doktor ba ani zelinář nejsem. Ale jedna a jedna jsou dvě. 
A pokud vám někdo tvrdí, že jedna a jedna jsou pět, pak je jasné, že ty tři co tam chybí dodáte z vlastní kapsy, dva vám z toho hned sebere zelinář a ten třetí co jste doložili, bude později váš reklamovaný profit, ze kterého po rozdělení s partnerem zaplatíte ještě daně.

  Kopr, čili-že celým jménem Kopr vonný, nechal král Karel pěstovat povinně  na svých pozemcích, protože jednak Karel byl hlava pomazaná a tak si to mohl dovolit a jednak také věděl, že kopr léčí. 
Ano, kopr utišuje bolesti břicha, pomáhá čistit ledviny, ale také podporuje tvorbu mléka u kojících maminek. Jenže kopr se sám nezasadí, nevypleje, nesklidí, neusuší, nenadrtí a na čaj nespaří a ještě chutná divně. 
Ale banán je jiná muzika. Chutná jako hudba z ráje, není drahý, dá se koupit i organická verze a určitě brzy vynaleznou i 
bez-slupkovou verzi, co se nebude muset loupat. Prostě vlezete sedmnáctého prosince nemocní k zelináři, koupíte si sedm kilo banánů a jdete se léčit. A dvacátého druhého prosince je po nemoci. No není to paráda?

 Ano, je. Dvacátého třetího prosince pomíjí psychosomatický efekt banánového placeba a nám je snad ještě hůř nežli předtím. Ano, banány určitě zabraly, to je tutovka, ale musel jsem asi chytnout ještě někde něco jiného. No, snad teda ten kopr pomůže. 

  A tak spěcháte zpět k zelináři, jenže ten už odletěl na svátky na Cejlon, protože nikoliv banány, ale zelený a šedý čaj budou tou nejzdravější bylinkou pro leden a únor nového roku. A pokud k takovému čaji budete pravidelně přikusovat zdravou organickou sojovou klobásku, tak ... (ano, teď musíte kliknout na další stránku, abyste se dozvěděli co se stane když...)
... tak když budete přikusovat zdravou organickou sojovou klobásku, tak to budete teprve hledět, co se stane! 
A já to vím úplně přesně co se stane.
Ano, zelinář, který se spojil s řezníkem a napsali tento článek, si koupí krásnou dovolenou a z vás bude nyní cvičená organická opice...

  A tak nám ten život plyne krásně pořád do kolečka a nakonec se stejně  všichni jednou sejdeme ve frontě na banány. Otázkou pouze zůstane, kdo bude opičkou a kdo zelinářem.
 

Krásný den Vám přeji!





Banánový Joe.











neděle 11. listopadu 2018

4 druhy ticha




T i c h o 
Petr Krest.

Chicago 11/11/2018 


Začal jsem studovat ticho.
Ne, nebojte, nedal jsem se na rybaření, ale na zvukové inženýrství. 
Stavím si základní domácí studio, abych mohl své povídky a i jiné projekty nahrávat ve zvukotěsné komoře. A čím více jsem na stavbě, tím více mě to baví a tím více o tom vím. Ale čím větší rambajz na stavbě, tím větší ticho doma. Hmm, přes týden v práci a o víkendu pryč. Zatím co zvukotěsnou kabinu nemohu kvalitně odizolovat ani omylem, tak doma vládne hrobové ticho.

  A tak jsem začal to domácí ticho důkladně analyzovat a zjistil jsem, že za to ticho může má manželka. Je totiž zticha. Zvláštní je, že když si v takové tiché domácnosti pustíte rádio, tak ho stejně neslyšíte. Rádio na plný kule, čudlík zaseklý úplně vpravo, skleničky skáčou na poličce, ale doma je ticho. Když mi ale ve studiu upadl na koberec papír, tak mi to málem urvalo uši. 

  Čili-že, není ticho jako ticho. A tak jsem tedy začal to domácí ticho velmi důkladně analyzovat a zjistil jsem, že žena má v základní verzi 4 druhy ticha.

Krátké upozorňující.
Střední výhružné.
Delší trestající.
Dlouhé smrtelné.

  Ano, v základní verzi. Hlubší rozbor už není ani potřeba. Respektive neznám ani žádnou autorizovanou kapacitu, která by se do toho dobrovolně pustila. Možná tak NASA za deset let, to už na to snad budou dobré počítače, ale dnes by to nevychytal ani Karpov s Kasparovem dohromady a to jsou ňáký hlavy.

  Krátké upozorňovací je velice jednoduché. Je to taková ta dramatická pauza za větou.
"No jo, zase jsi byl v hospodě, co?" ....pauza....
Na rozdíl od středního ticha:
"TY jsi zase byl v hospodě!" ......pauza...... při které probíhá poklepávání prsty do prázdného stolu, kde byla až do deseti večer nachystaná večeře, která už zmizela.
Trestající ticho je to, při němž si berete večer deku  a odcházíte vyhodit z gauče psa, který pak spinká s paničkou místo vás.

  A to dlouhé ticho, pánové, tak to je na dlouho. Ale já mám teď praxi, takže vám to přeložím do řeči našeho kmene a zkrátím. 
To dlouhé se stručně jmenuje smrtelné ticho a znamená to přesně to, co název říká. Jednoduše jste mrtvý, otázka je jen kdy. Většinou se jedná o velmi pomalou a bolestivou smrt, kdy budete proklínat den, kdy jste se narodil a den, kdy jste udělal svou chybu, které si stejně nejste pravděpodobně do teď vědom. Bohužel, neznalost zákona ticha vás neomlouvá, takže rozsudek nabude právní moci okamžitě, bez možnosti dalšího odvolání. 

Indikace: Období krátkého a středního ticha jsou nedílnou součástí našeho každodenního soužití a tak trochu i kořením života.  Delší ticho nemusí hned znamenat konec světa a navíc sem tam připomene vaší partnerce, že nejste zase tak úplný podpantoflák. Aspoň zatím. Ale nic se nemá přehánět a tak bych nedoporučoval období delšího ticha praktikovat častěji než jednou za půl roku, aby se zamezilo případným nežádoucím a vedlejším účinkům. 

Kontraindikace: Termín vedlejší účinky se nepřekrývá automaticky s účinky nežádoucími. Vedlejší účinky mohou za jistých okolností znamenat i přínos, ovšem nikoliv pro nás, pánové.

Kritická opatření: Naopak dlouhé ticho zcela jistě znamená konec světa. Doomsday. Hotovo. Proto pokud ticho trvá déle než je zvykem a nepřichází žádné tresty, výčitky ani hádky, tak je zle. 
Doporučuji okamžité spuštění protokolu kritických opatření. Za prvé, nesnažím se vykecat, situace je daná. Za druhé, květiny. Okamžitě a hodně. Za třetí, jakákoliv pozitivní snaha o udobření musí vycházet od nás i kdybychom měli padnout na kolena nebo v nejhorším případě jet na víkend navštívit s rodinou tchyni. Ano, je to krajní řešení, ale kritická doba si žádá kritická opatření! 

Doporučení: Žijte život v rovnováze. Příliš i toho nejlepšího může uškodit. (To se vztahuje na lidi, ne na pivo.)
Proto jsem se i já  rozhodl, že budu trávit tuto neděli doma s rodinou. A víte co? Už se vlastně i docela těším. Děti zase něco určitě provedou a tak se ten tlak malinko rozptýlí mezi nás všechny
a já budu za chvilku z obliga. 

  A vám přeji krásné pondělí a úspěšný týden. A pokud zrovna máte doma náhodou tichou domácnost, tak prosím o trochu shovívavosti. Vždyť vám přeci není s námi pořád jen smutno, určitě jsou i veselé chvilky. A pro ty přece stojí žít. 

Tak krásné a pohodové prndělí! 





neděle 4. listopadu 2018

Karma?







Karma nebo Karma?
Petr Krest
Chicago 4. listopadu 2018

  Většinou rád píši takové ty veselé příběhy ze života, nebo vymyšlené pohádkové příběhy nejen pro děti, ale někdy se mi stane, že na mne sedne taková ta cynicky-sarkastická nálada, kterou se snažím i tak přebít něčím pozitivním a pak to na papíře vypadá jak na Bílé hoře posvátného roku 1620.  Ale to už je snad pryč a tak se pojďme podívat dále.

 Je hezké, že nejenom já posílám své příspěvky vám, ale také někteří z vás občas posílají veselé příspěvky zpět na mou adresu. 
Tomu se říká karma, neboli zákon morálního dopadu. Já na vás hezky a vy nakonec nemáte snad ani jinou volbu, než mi to zase hezky vrátit... No není to krásné?

A tak jsem si v pátek večer jeden takový vtipný článek otevřel a zpestřil si tak život. 

  Bylo to takové hezké povídání o tom, jak my pánové stojíme vlastně úplně za kulové s přehazovačkou. Pochopitelně nechybělo zvedání prkénka na záchodě, neschopnost zalévání květin, nádobí samo létá do dřezu, že si myslíme, že toaletní papír sám roste v držáku, čůráme na podlahu místo do mísy, máme zakrněný mozek, protože si nepamatujeme, kdy má manželka narozeniny a spousta jiných vtipných narážek.

  Dočetl jsem a zastyděl jsem se. Musím uznat, že článek napsal někdo, kdo se opravdu vyzná.
Nemá cenu zapírat. Ano, občas zapomenu na prkénko a konvičku na zalévání znám pouze z encyklopedie a mozek? No jistě, žádná sláva. Můžu být vlastně rád, že nezakrněl natolik, že pořád ještě rozpozná mou vlastní ženu, bez které bych byl opět zcela určitě ztracen.

  Jenže to není zdaleka vše! Nejenom že trpíme hrubými nedostatky, ale jsme za ně také patřičně potrestáni. Říká se tomu prý také karma a funguje to skvěle.

  Tak kupříkladu pokud v pátek večer zapomenete na záchodové prkénko, v sobotu ráno před odchodem na tenisový kurt přijde manželka a zdělí vám, že musíte okamžitě spravit zaseklý vysavač, protože omylem vysál (vysavač samozřejmě, nikoliv manželka)  vidličku. Soused tvrdí, že už tahal i dětskou hokejku.

 Pokud ovšem vaší zásluhou uhynula v domácnosti květina, pak vám manželka s neotřesitelnou jistotou sdělí, že dnes bude auto řídit celý den ona.

 No a pravděpodobně nejtvrdší podání karmické jurisdikce vás očekává, pokud propásnete narozeniny. Ne, nikoliv vaše, ale její. Nebudu vás strašit čím vším si projdete, ale až si vše vyslechnete a vytrpíte od manželky, tak až poté se ozve karma a jako třešinku na dortu vám přinese  onu osudovou větu:

„A zítra si beru do práce a na nákup tvoje auto.“

  Pak nemají mít muži několikanásobně vyšší infarktovou úmrtnost nežli ženy. Věřte mi, že po první hospitalizaci, si budete pamatovat nejen manželčiny narozeniny, ale také výročí svatby, datum narození vašich dětí a adresu tchyně a budete také již rozumět tomu, proč váš tchán zemřel minulý rok před vchodem do garáže.

  Inu, je opravdu těžké být dobrým manželem, jak jsem pochopil z onoho článku, ale i na Bílé hoře naděje umírá poslední. A tak doufám, že mi manželka večer vrátí mé auto v pořádku...







sobota 27. října 2018

Mercedes





Divoký medvěd
Petr Krest
Chicago 23 října 2018


  Vracím se  na podvečer zpátky do Chicaga z jednoho takového malého hezkého městečka v Iowě a zrovna když jsem se chystal přejet jeden veliký most přes řeku, tak ho zavřeli. 
Rutinní údržba. No a ty se z toho třeba zvencni, že?

  Tak jsem to vzal podél vody pěkně na jih a hledal, kdy bude zase most, abych přejel na druhou stranu. A jak tak civím do dáli tak najednou frnk a předjel mne stříbrný sršeň. Tedy respektive to byl Mercedes, ale motal se jak vítr v bedně. A fuk to přede mne a pác na brzdu, čuně jedno nezbedný. Chyběly mi asi dva centimetry a zakousl bych se svým úsměvem do volantu a nejspíš ho snědl i s tou trubkou co vede někam k motoru a tam točí kolama. 
A Mercedes pác na plyn, zamotal se na asfaltu, zakouřil gumama a vzal roha.

  Pomalu jsem to rozdýchával. Bral jsem to vysloveně jakožto akt trýzně, neboť nikdo jiný na vozovce nebyl a zamračil jsem se.

  "To je ale kůň!" ulevil jsem si nahlas a přimáčkl roztřepaná kolena zpět k sedačce, protože se mi od toho chvění začalo třepat i všechno ostatní, hlavně teda zuby a podbradek, takže jsem asi zrovna vypadal jako zubatej krocan v říji. Jo. Děsná sranda.

  A jak jsem se tak už konečně dal zase do pucu a ujel další dvě míle, tak koukám, že místo mostu vidím před sebou onoho stříbrnýho sršáně. Tep se mi zrychlil a s ním úměrně i ručička tachometru. Jenže kam tam na medvěda. Pác na plyn, hrabačka a roura a zase je pryč. Jenže ouvej, co to? Najednou se zaprášilo od krajnice a meďour lehce podklouzl.

  Zacukal mi pravý koutek a lehce se povyzvedl směrem k líčku.

"Ale no tak, přece bys mu to nepřál," ozvalo se svědomí.

  A zajisté se také ovšem probudilo i  mé ego a přišlo se podívat co se děje. V tom meďák podklouzl podruhé a začal se šinout na krajnici. Ego se rozesmálo a poplácalo mne i sebe vesele po rameni.

  Jenže medvěd se na krajnici nezastavil a šněroval si to dál do zmole, kde se konečně zapíchl čumákem do stráně. Žádná velká rána, ale stačilo to. Nárazník, mřížka, jedno světlo, trochu kapota a chladič. Taková lehká pusa asi za dva tisíce dolarů.

Přibrzdil jsem a chystal se zastavit.

"Co děláš?" vyvalilo oči ego, "jdeš se podívat, co to je za rouru, viď?"

"Ne, jdu se podívat, jestli ten řidič nedostal z radosti infarkt."


Ego zalapalo po dechu a nechápavě se zeptalo: "Nechceš mu náhodou pomoct za to že ti málem vyrazil zuby a hlavně, že urazil mne, tvé jediné oblíbené ego? To bys u mne nepochodil, srazil bych ti za to body, náladu i libido. Nebudeš mít chuť na sex do konce měsíce, slyšíš?!?"

"Jsem ženatej a navíc je osmadvacátého, tak nepruď. A  stejně musím zastavit, je to zákon. Jo a jsem zvědavej, to taky! No a? Nikdy nevíš, kde najdeš kamaráda," dodal jsem tak trochu lehce ironicky a zastavil jsem.

  Rozjetému vozu trvalo asi čtvrt kilometru než bezpečně zastavil, ale tady to ničemu nevadilo. Nikdo a nic tu nebylo. Byli jsme totiž někde přesně uprostřed ničeho, kde snad nebyla ani ta liška, co by vám olízla čumák na dobrou noc. Zapnul jsem blikačky a vylez ven.

 Přišel jsem skoro až k autu, ze kterého se lehce kouřilo, neboť nárazem praskl chladič a horká kapalina vytékala na motor a se sykotem se odpařovala, ale  nic se nedělo. Zaklepal jsem tedy na zatemněné okénko luxusního médi, ale žádná odezva neproběhla. Vztáhl jsem tedy ruku po klice. že otevřu dveře, ale v tom okénko přeci jen sjelo dolů a z něj na mě náhle vykoukla dlouhá hlaveň lovecké pušky. Ale ne, fuj jsem se lekl. Nebyla to hlaveň, ale důchodcovská hůl. A pořádná. A na jejím druhém konci seděla v kožené sedačce mladší babča důchodkyně v černém koženém oblečku.

"Jedeš pryč neřáde jeden, nebo tě píchnu! Nic nemám, jsem chudá a děti mi všechno rozkradly. Navíc, co jsem ještě měla, jsem prohrála včera v kasínu. Jdi pryč," a vytáhla zase okénko nahoru.

"Ale jistě, jen jsem se chtěl podívat, jestli se vám něco nestalo, to je celý," zavolal jsem nahlas, aby babka slyšela.

Okénko sjelo podruhé dolů, ale tentokráte jen asi tak do čtvrtky.

"No to je mi jasné jak bys mi pomohl. Obral bys mě, znásilnil, zbil a navíc pak ještě ujel. Já jsem atraktivní žena, cvičím a mám osobního trenéra. Chlapi mi nedají pokoj. Jsem v pořádku, můžeš klidně vypadnout. Zavolám si odtahovku, neměj péči," a zase okénko zavřela.

  No, to byl pěkný výcvik. Je viditelně v pořádku, tak asi fakt radši půjdu, než mě natře tou ebenovou holí.
A šel jsem.

  Babka mezitím vytáhla telefon a volá na odtahovku.

"Halo, je tam někdo? Haló, slyšíte mě? Tak haló!" ale nikdo se neozýval. Babka zkontrolovala vytáčené číslo: "No ano, je to to správné číslo," a v tom jí vylezly oči z důlků. "A kruci, není signál."
Rychle stáhla okénko a začala volat. "Haló pane řidič, počkejte prosím vás chvilku, já nemám signál!" 

  Ale já byl už daleko, předaleko a chudinku babičku jsem už neslyšel. Nebo slyšel? Ne, kdepak, to byl asi v poli vítr jen. 

  Začalo se smrákat. Nastoupil jsem a nastartoval. V duchu jsem slyšel, jak se někde uvnitř mé ego tetelí blahem a bláznivě křepčí v křeči vlastního sebeukojení a mně osobně bylo najednou taky nějak lépe. Jí dám signál, až jí bude kozlík malej.

"Ách!" vydechl jsem nahlas, usmál jsem se a zařadil  rychlost. 
Jo jo, Boží mlýny to mají dneska vychytaný. Ještě jeden letmý pohled do zpětného zrcátka na krásné zátiší zapadajícího sluníčka a nabouraného medvídka a jede se spokojeně dál . . . .

.. 


"No dobře, to ale takhle nemůžeš skončit," ozvala se pojednou manželka, která se mi potají vplížila do pokoje a četla mi za zády co píši.

"No a proč ne?" zeptal jsem se udiveně.

"Protože to nejsi ty, víš? Já tě znám a toto není v pořádku!"

"Ale je. Má to pozitivní konec, pointu a vůbec všechno. Je to dobré. Copak musím pokaždé všechno schytat já, aby to bylo dobré? Nemusím. Teď to schytala bábuška a dobře jí tak!"

"Ale no tak. To víš že je to dobré, ale nejsi to TY. Vždyť tě znám. Kdyby to byl chlap, tak možná, ale ženu nechat na holičkách? Ty? Nevěřím. Bys tam nenechal ani svou minulou tchýni, natož babku. Do deseti minut bys jí vykecal díru do hlavy a ještě by tě pak pozvala k sobě na buchtu a kafe."

Musel jsem se pousmát.

"Tak proč čteš povídku, když ještě není dopsaná?"

"Není?" zeptala se nevěřícně.

"Ne není."

"Takže ten konec přepíšeš?" 

"V žádném případě, dostala co si zasloužila a ještě dostane přidáno, neboj!"

"Tak teď už ti ale vůbec nerozumím. Tak přeci nejsi český Tarantino, neblázni."

"Jsem. A už běž, ať to můžu dopsat. Trháš mi nit."

A tak se žena pomalu váhavě zvedla a odkráčela.

"A nezapomeň, že jsem měl zavřené ..."

"Prásk!" 

"Dveře, ano dveře miláčku." 

  Na chvilku to domem zadunělo a bylo opět ticho. Bylo také již na čase. Jak jako že to nejsem já, tsss. Člověk se přece vyvíjí. A spisovatel jakbysmet. Ano, jsem spisovatel ve vývinu a proto experimentuji. Jenže úder dveřmi  znamená v řeči manželské něco jako důtka s výstrahou. Ještě jeden chybný krok a jdu dnes spát bez večeře. No a co. Pro umění se musí obětovat. Ano, jinak to nejde. Musím se umělecky najít a je mi jedno jak to dopadne, je to hlas srdce. Ano, "Jak lvové bijem o mříže, jak lvové v kleci jatí..."

  Leč domem začalo z nenadání něco vonět. A safra, svíčková. Hm, oběť se posouvá, stejně nikdo nic neví, houby zle. Hlas podrážděného žaludku přeřval tenký hlas srdce a já sklopil hlavu a pokračoval v psaní.

.. 

  Po pár mílích jízdy jsem konečně vstřebal celý zážitek a představoval si v klidu a s úsměvem na rtu babku, jak lamentuje a nadává. Jenže co s ní? Drzá byla až běda a protivná jak podebraná pata. Vozí si zadek v merglu, nosí luxusní kožený obleček a vsadím se, že i ta hůl byla minimálně vyřezávaná od Stradiváriho. Už abych byl taky důchodce. 

  Zkontroloval jsem telefon, ale pořád ještě nebyl signál. Najednou se za zatáčkou vyloupla malá benzínka a za ní most zpět přes řeku.

Nápis ohlašoval: "Vítejte u mámy a táty." (Welcome to mom and pops)

  No, tak to zní jako z hororu. Tady zastavím, vylezu, oni zhasnou lampy a sežerou mě. Ale zastavil jsem.
Vstoupil jsem dovnitř a pozdravil. Hrobové ticho v místnosti bylo teď ještě hrobovější a najednou někde pomalu zašustily noviny. Otočil jsem hlavu po směru zvuku novin a spatřil sedícího muže. Byl to určitě Táta.
Teda spíše děda, nebo ještě raději praděda. Sundal si brýle, také pozdravil a spustil:

"Děkuji za pozdravení a dobrý den i vám, mladý muži, mohu vám nějak pomoci?" otázal se velmi zdvořile.

Vzal jsem si z regálu jedny brambůrky a malou čokoládovou tyčinku. 

"To bude za šest dolarů a šedesát centů. A co takhle něco k pití, nechcete něco?" zeptal se.

"Ne, děkuji. To je vše. A ještě se chci zeptat, je zde telefon? Potřeboval bych zavolat na policii, že asi dvacet mil na západ sjela jedna žena s Mercedesem ze silnice, ale nemám signál na mém telefonu."

"Tady nikdo nemá signál. Tady ani nemá kdo mít signál. Tady nikdo nebydlí. A ten Mercedes, jaká barva? Stříbrný?"

"Ano, stříbrný. Jak víte, někdo zdejší?"

"A ta žena, nafintěná opálená blondýnka v kožených hadrech?"

"Ano!"

"Hm, tak to je moje Nathalie."

"Ó, promiňte, snažil jsem se jí pomoci, ale vyhodila mě. Byla na mě trochu hrubá, možná se bála, nevím."

"Jo, to ona pořád držkuje. Chlap jak hora, vytáhnout jsi ji měl za prdítko a naložit."

"Vaši paní?" zeptal jsem se nevěřícně.

"Jakou moji paní, ta už je nebožka dvacet let! Vnučku moji! Je v naší rodině nejmladší a taky se podle toho chová, trdlo jedno. Jen ji tam nechte, já stejně za hodinku zavírám, tak tam zajedu."

  Stál jsem tam chvilku taky jako trdlo, zaplatil jsem a odjel. No, být v šedesáti nejmladší člen rodiny, to asi taky stojí za to!

  






































sobota 20. října 2018

Babičky ...




Tři Korejské babičky
Petr Krest

Chicago 10. října 2018 

  Mak Chu, Pik Chu a Nefa Chu. Ano, Makču, Pikču a Nefachču. Tak jsem dnes pojmenoval tyto podivné babičky. Ale abych nepředbíhal...

 Dnes jsem se rovnou z posilovny vypravil do blízkého obchodního domu Meijer. Nevím zda-li je tento řetězec obchodních domů i v Česku, ale pokud ne, tak jste o nic nepřišli. Prostě další obchodák, kde mají všechno. Takový zlatý standard. 

 Jel jsem rovnou z posilovny, kde jsem dnes cvičil ramena a ruce a to víte, ono to chvilku trvá, než vám to zase všechno splaskne a žíly zalezou zpět pod kůži. No prostě jsem vylezl z auta ještě jako panáček Michelin a odpochodoval jsem do obchodu. Vzal jsem si košík, otočil se a v tom jsem je zahlédl. Stály tam jako tři sudičky. Tři malé, trochu šikmooké, dost podsušené figurky s řídkými vlasy, ještě řidšími zuby a o stolici se  raději nebudu ani bavit.  
Stály tam a nenápadně mě pozorovaly tak intenzivně, až se mi zdálo, že se jim narovnali oči. Jedna musela dokonce zavřít i pusu, aby jí nevypadl poslední horní zub. Prostě modelky pokročilého věku.

 Jsem zvyklý, že se na mně občas lidi dívají, protože jsem trochu nestandardní, ale ne zase tak moc, aby to bylo do očí už z dálky. Tedy mezi korejčíkama asi ano, ale tady v Chicagu jsem normální řadový panáček, žádná extra liga. Ale tyhle tři sudičky vypadaly, že jestli je oslovím, tak se roztetelí  a zemřou duševní smrtí Bongo-Bongo. Zase by bylo dobré, že by se asi vlezly všechny tři do jedné sanitky. Rád myslím ekonomicky, je to úsporné.

  Neoslovil jsem je, to by mi pán Bůh (jehož jméno si nikdy neberu nadarmo do úst, naopak)  nikdy neodpustil a ani manželka ne a vydal se na trasu po obchodním domě. Ovesné vločky, kotletky, rybu, mandarinky, brambory, cibuli a salát. Hotovo. Ale něco tu nehrálo.
Pět regálů jsem obešel a šestkrát zahlídl to korejské gestapo.

  Začal jsem v duchu přemýšlet, co jsem kde provedl, ale nic co by babky mohly vědět mně nenapadlo. Štípnul jsem v práci v ledničce někomu rýžový jogurt. Dvakrát. Ale to nemohlo souviset. Leda že by karma... Nah, kdepak. Prostě jsem neměl nejmenšího tušáka a tak jsem hrál jako nevšímáka.

  Zalezl jsem za roh a začal špízlovat. Babky měli suprově vychytanej systém. Ta nejvyšší, Mak Chu, fungovala jako letecký radar. Točila se na místě a hledala. Ta nejmenší, Pik Chu, byla radar pozemní. Šmírovala při zemi a pípala morzeovkou zpět na Mak Chu. Ta poslední, ta se ani nehla. Čekal jsem co bude, jenže když máte metr osmdesát a sto pět kilo, tak je vaše pozice špiona silně slabá. Přišla ke mně jedna paní prodavačka, prohlédla si mně přísně od hlavy až ke kolenům, dál už neviděla, protože měla asi šestnáct dioptrií a slušně mně upozornila, že pánský záchod je na druhé straně obchodu. 

  Zapnul jsem turbo a odpálil ke kase.  Vyložil jsem zboží na pás a usmál se na paní prodavačku.

„Dobrý den, jak se máte,“ otázala se paní za pokladnou.

„Mám všechno co jsem potřeboval a vcelku dost rychle, takže dneska paráda,“  odpověděl jsem.

„ A kupon na slevu máte?“

„Ne, já kupony nevedu,“ odpověděl jsem ještě zdvořileji a dělal jsem, že hodně spěchám, což byla konec konců pravda.

„No, tento týden je zde akce. "Týden Korejské kultury." Kdo má kupon, má slevu  25% na všechny potraviny!“

„Jé, tak to je mi líto, že nemám...“ ale větu jsem nedořekl.
Babičky sudičky mně doběhly a stouply si do řady přímo za mně. Ta nejstarší svraštila čelo, vztyčila pravici a ukázala na mně třesoucím se prstem. 

„Ty kráso, teď mně uhrane,“ pomyslel jsem si.

Ale babka rozevřela celou dlaň a podala mi kupon.

„Nate, vemte si ho, já mám ještě dva.“

Strach mi nedovolil si ho nevzít. Hezky jsem poděkoval, zaplatil ze slevou a odpálil domů.

Doma jsem pak předal nákup manželce a šel si po svých.

„Počkej, máš všechno? Jsi platil nějak málo, ne? “ začal výslech.

„Ale zlato, je přece tento týden velká akce a tak jsem si vyhmát kupon a ušetřil pětadvacet procent, víš? Hele, sis nevzala žádný šmáčko, víš? “

Manželka nehla ani brvou a začala něco smolit do telefonu.
Pak se ozvalo "cink" a přišla mi zpráva.

„Poslala jsem ti miláčku nákup i pro nás, ne jen vločky a masíčko pro tebe, ale také jídlo pro kluky a něco pro mně. A taky pití. A nezapomeň si zařídit kupon, nejsi přeci žádný šmáčko, to bych si nikdy nevzala, no né?“ usmála se a odkráčela.

No, jen doufám, že ty milé hodné babičky ještě stihnu....






























neděle 14. října 2018



Osmdesátá Léta.


  Vždy když si náhodou někde pustím rádio a hrajou tam "retro" osmdesátky, tak se musím pousmát.
A nejen osmdesátky, ale plus mínus deset let okolo, vše od Sex Pistols ze sedmdesátých let přes A-HA v osmdesátých nebo třeba Nirvanu v devadesátých letech.

  Miluji tu muziku. Sandra, Sabrina, Samantha Fox, CC Catch, Majkl Kvakson, Prince, Queen a spousty dalších. A tak sedím a přemýšlím kdo ještě a najednou mi tam vyskočil ON. Můj tehdy úhlavní nepřítel. Nebyl to zpěvák ani muzikant, ale tenista.

  Měl jsem tenkrát moc hezkou kamarádku a vše šlo hladce, dokonce mě pozvala i k nim domu, když rodiče nebyli doma. Tuze slibná partie, vše bylo na spadnutí (ano, dostal jsem pusu a dvě rande už byla za námi) a najednou ten napudrovanej zrzek vyhrál v osmdesátém pátém Wimbledon a od té doby už byl u ní v pokoji jen on.

  Smířil jsem se s porážkou, ale nedostal to zadarmo. Každé ráno jsem potom totiž stál u zrcadla a děkoval nebesům, že nejsem zrzavej jako vejfuk od Wartburgu.

  No, nebudu jmenovat, ale tenkrát mě Boris dostal. Ještě dnes mi není zrovna dvakrát dobře, když si na něj omylem vzpomenu.

A co vy moji čtenáři, máte také někoho, koho jste opravdu nemuseli?