Kocourek 1.5

Malá válka.

Petr Krest.

  Planeta Země je dnes a denně plná nebezpečí. Všude se vedou nějaké války. Rusko tlačí na jednu stranu, Ukrajina na druhou, Korea vymýšlí ponorku do mraků, Čína zablokovala Internet a Amerika válčí s každým, kdo se blbě podívá. Já válčím se sousedovic kocourem.

  Né, pozor! To není legrace. Tento kocour totiž není normální kocour, nýbrž kocouří SuperMan. Jenže Superman pomáhal a chránil (a byl zadarmo, na rozdíl od policie), ale kocour ta svíčka lojová, naopak škodí a nechrání se ani při styku. Už nám mňaučí půlka ulice.

  Není tomu až tak dávno, co k nám zavítal "na skok" do obýváku a tento týden se u nás  zjevil podruhé.

  Věřte mi, já se nevytahoval. To on si začal a já mu na to naletěl´´´´´´
Ale co a jak se vlastně tentokráte stalo, to se dozvíte, až vychladnu.

PS... Toto bude poslední díl o kocouřím frajerovi, protože si jdu koupit psa.
Kanadskou čivavu. Je to "královská" verze čivavy a v kohoutku je až o jeden a půl centimetru vyšší než standardní plemeno! A navíc každý druhořadý kulturista by prý měl mít právě čivavu, neboť v její přítomnosti si bude připadat ještě větší!
Pokud si ovšem myslíte, že Pišta Hufnágel (tak jsem pojmenoval kocoura) přemůže mojí kanadskou borůvku, tak to se pletete. A pokud by přece jen ano, tak Pištu odchytím a nafasuje obojek on. Stejně vypadá lépe než čivava z Toronta.

iq

Dnes čtení pro pány!

"Miláčku, kolik máš vlastně IQ?"

  Tak pozor pánové, toto je velmi rafinovaná otázka. Správná odpověď totiž neleží v tabulkách, jak by se jeden mohl marně domnívat, ale ve vašem vztahu!

  Jaké je tedy "ideální" IQ pro muže?

  Nezadaný kluk či chlap může mít IQ podle libosti a schopnosti, protože na jízdu na motorce nebo na otevření piva to bude stačit vždycky. Pokud ne, není to vinou IQ, ale piva.  Poprosíte tedy kamaráda a ve dvou už to pivo otevřete.

  Pokud již ovšem máte milenku, potřebujete mít tak o patnáct bodů více, nežli má ona, protože to ženám milenkám to imponuje.


  Máte-li již parterku, potřebujete mít přibližně stejně bodů, jako má ona, protože jí chcete ukázat, že s partnerkou jste si rovni.

  Ovšem pokud se jedná o tázající manželku,  pak je lepší si dobrovolně a za hlasitého sakrování nahlásit těsně o pár bodíků méně. No nebojte pánové, jsou to jen čísla a navíc pak kolikrát v realitě zjistíte, že jste si i tak ještě deset bodů přidali....

Teď ale otázka za sto bodů:
Jak zjistit, kolik má vlastně IQ manželka?
No, je z pravidla jasné, že pokud se přímo zeptáte, tak vám to nepoví, abyste nemohl podvádět. (to protože vám věří a proto si vás vzala, ehm...)

Ale dobrá finta je zahlásit nějaké přehnaně vysoké číslo. Podle Termana se průměrná lidská inteligence nachází zhruba v rozmezí 90 až 109 bodů.
110 až 119 je nadprůměrná inteligence
120 až 140 je vysoce nadprůměrná inteligence
a nad 140 bodů je genialita.
Ovšem pozor, nad 150 bodů, nebo po deseti pivech, jste již tak vysoko, že ztrácíte schopnost standartní komunikace se zbytkem civilizace.

Takže kupříkladu vaše žena je lékařka. Dá se tedy předpokládat že rámec jejího IQ bude odhadem v rozmezí 115 až cca 135. Na její dotaz "Ty Franto, kolik máš IQ?"  tedy značně sebevědomě odpovíme:
"Přesně sto třicet šest! Proč, miláčku?"

  A pozor, teď to přijde!

"To není možné, vždyť já mám 127! (a to si dva přidala)" A už víme.

  No a  nyní přichází naše vítězná chvilka. Pomalu, s rozvahou a nadhledem jí vrátíme dech a zasloužíme si pusu a kvalitní oběd....

"Kdepak miláčku, já jen žertoval, to víš že ne. Já mám jen 110!" A je to.

  Ani jsme nemuseli dělat onen složitý a zdlouhavý test a máme kvalitních 110 bodů, které nám pro tentokrát manželka ráda uvěří a situace je opět pod kontrolou.

  A je to. Tak vám pánové přeji hodně štěstí a příjemný týden!

Geolog

  Dnes jsme byli s klukama na procházce kolem rybníka. Jeden si sbíral kamínky, druhý cpal do kapes žížaly a třetí je kopal do zadku, když se ohli pro jedno nebo druhé.

Udělali jsme si jedno romantické kolečko a mazali jsme domu, protože i  v Americe u rybníka žerou komáři a já měl rozdělané malování.

  Chyběla mi poslední stěna a bylo hotovo. Už i ten slavný kočičák od toho elegantního kocourka co k nám přišel na "návštěvu" vyčáchl a už tedy stačilo jen domalovat, přitáhnout gauč a zapojit TELEVIZOR.

  Nová šedesáti palcová inteligentní televize od soudruhů z Japonska už čekala za dveřmi obýváku na své místo. Ovladač bych ovšem nejradši vyhodil oknem. 67 knoflíků, já ovšem "nepotřebuji" ani jeden, protože ovladač už nosí manželka pro jistotu v kapse.

  Přišli jsme konečně domů, já se trochu posilnil v kuchyni a vyrazil jsem do akce. Než jsem se ale dostal z kuchyně ven, přiběhl malý Péťa se slzičkami v očích.

"Copak se stalo? Kopnul tě zase brácha?" zeptal jsem se.

"Né, ztratil jsem ten nejhezčí kamínek, ten co vypadal jako ježek. Bylo to malinké uskupení krystalů, někde jsem ho ztratil!"

"Neboj, to najdeme," řekla manželka, "tatínek půjde malovat a my se půjdeme podívat, kde může být, ano?" A šli.

  Štípnul jsem po cestě ještě jeden řízeček z kastrolu a mazal rychle do obýváku. Za dvě hoďky bude telka na zdi, já na gauči a pohoda nejvíc.

  Hnán tou vidinou, otevřel jsem plechovku s barvou, zvedl ji a máchajíc při tom cvičně štětcem pádil jsem ke stěně. Plachtu roztahovat už nebudu, tři stěny jsem zmákl bez jediného ukápnutí, ta poslední je nejmenší, to půjde samo.

   A jak se tak vidím na tom gauči s řízkem v ruce, tak mi najednou někdo vypnul obraz i zvuk a na vteřinku se mi vše zatemnilo. A pak přišlo procitnutí. Rozsvítilo se mi takovým způsobem, že jsem myslel, že najednou sedím holým zadkem přímo na slunci a mé zmužnění se snad právě dotklo samotného povrchu rozžhavené planety.

Tak a je vymalováno.

  Jenže nebylo. Právě jsem totiž vyhrál soutěž o nejlepšího hledače a našel jsem malý kamínek ve tvaru ježka. Brečel jsem nadšením. Mých sto pět kilo se sice pokusilo v ten moment nadzvednout, ale kotník nevydřel a trochu se podlomil. To stačilo na to, aby ucho plechovky vyklouzlo z mastného řízkového sevření mé levačky a plechovka se dle zákona gravitačního vydala směrem dolů. Ale ne, nebojte, nedopadla na koberec!
Dopadla totiž hranou na můj palec, čímž přitlačila nohu zpět na ten zatracenej ježkův šutrák a poté se teprve celá vylila na koberec. (Murphyho zákon + gravitační zákon = zákon padajícího .....)

 Zůstal jsem tam stát na jedné noze jak volavka v rybníku a přes mokré oči jsem neviděl, jak přiběhl Péťa, radostně sebral ten nesmysl ze země, objal mě kolem mé jedné nohy a utekl pryč.

No co, ten kočičák z minula stejně ještě pořádně nevyčáchl, tak proč nedat rovnou nový koberec.
Ale jestli se mi tu ten kocour ještě jednou objeví...

Klape to.

 

  Je radost žít, když vám všechno klape.
Můj šéf v práci je maximálně vyladěnej boreček a jsme spolu hodně za dobře.  Kolikrát mě už i založil, když jsem potřeboval koupit nové auto, nebo když jsem přestřelil rozpočet.

  No a doma?

  Rodina mě miluje a s manželkou jsme už tak sehraní, že mě pozná už i podle dechu. Včera jsem si půjčil od šéfa telefon, protože mi došla baterka a potřeboval jsem zavolat domů. Ještě než jsem se stačil ozvat, ozvalo se:

"Ano, miláčku, co pro tebe mohu udělat?"

No vidíte, není to pak radost žít?

Maminka "Hrdina"

Správná výchova

Petr Krest

  Onehdy si mi manželka stěžovala, že kluci doma ztrácejí respekt, že bych se měl taky malinko více zapojit do výchovy, ale kladla mi u toho na srdce, že si nepřeje žádné fyzické tresty. 

  No, podle mě, pohlavek není trest, ale odměna za to, že nedostal na zadek. Ale budiž. Vzpomněl jsem si na jeden ryze americký, velmi známý příběh s vysokým morálním dopadem (něco jako sovětský pilot Alexej Petrovič Meresjev, ale v podání Hollywoodu) a vytvořil jsem si plán.

  Svolal jsem tedy rodinnou radu a vykázal na hodinku manželku z domu. Ta zaječela radostí, vzala si mé auto, mou peněženku, svých osm makro-bio-ekologických nákupních tašek a ve třech vteřinách zmizela. 

  Posadil jsem se pomalu na gauč a nechal nastoupit kluky do lajny, tak půl metru přede mě, aby byli na dostřel a spustil jsem.

"Kluci, co blbnete? Pročpak si zahráváte s maminkou?"

  Koukali na mě, jako že jsem asi na nějaké jiné vlně. Nick se šťoural v zubech, Péťa se koukal do kalendáře, jestli už náhodou nejsou Vánoce, že by byl tedy na chvilku hodný, když by to něco hodilo a malý Kubík si narval do pusy dvě kostky lega a dělal ropuchu.

 "Dobře, něco vám prozradím, abyste věděli do čeho jdete. Naše maminka je totiž legenda. Pravý válečný hrdina. Můžete si to pak najít na internetu, píše se tam o ní, akorát tam není její jméno, protože to se u pravých válečných hrdinů pochopitelně neuvádí. To by nám tady pořád někdo klepal na dveře."

"A co udělala mamí, že je hrdina?" zeptal se nevěřícně Péťa.

"To je právě to, co vám chci říct!" zvolal jsem.

"Těsně než jsem maminku poznal, byla u armády jako pilot, nasazena v akci "Desert Storm". Bohužel byla sestřelena nad nepřátelským územím a musela se katapultovat. Zachránila se, ale zůstala jí jen pistole, nůž a láhev s nějakým alkoholem. Tu vypila po cestě dolů, aby se láhev nerozbila a pak dopadla přímo mezi celou četu nepřátelských bojovníků."

"Wow," vykřikl Nicky, "A dál?"

Kuba se mezitím pokoušel narvat do čumáku ještě jednu kostku, ale zatím mu to nešlo.

"Maminka se nedala. Zastřelila patnáct vojáků pistolí, než ji došly náboje. Pak čtyři přemohla a usmrtila nožem, než o něj přišla a nakonec doběhla i toho posledního a vzala mu život holýma rukama!"

Rozprostřelo se hrobové ticho. Kuba začal žgryndat a Nick hledal na netu.

"Takže kluci, pokud vám můžu radit, mějte se na pozoru, hlavně pokud si maminka dá večer víno do skleničky, jasný?"

"Já to našel," vyvalil oči Nick, "A ten alkohol byla pravá Whiskey!"

  Vytáhl jsem Kubíkovi všechny tři kostky ven z pusy, rozpustil jsem jednotku a zapnul telku. Ten den už nikdo nezlobil.

Nazítří mi volá žena do práce.

"Prosím tě, co jsi jim navykládal? Jsou jak vyměnění! Nick dnes dělal snídani a Péťa si sám dobrovolně četl nějakou příručku sebeobrany. A taky ke mně pořád chodí, dávají mi pusinky a čuchají mi pod nos! O co jde?"

 "Ale o nic zlato."

"Dělej!"

"No, jen jsem jim trochu vysvětlil, jak dopadne muž, jenž si zahrává se ženou, která požila alkohol!"