čtvrtek 16. května 2019

Kocourek


Host do domu, bůh do domu.
-Petr Krest-



Dnes jsem měnil u nás na domku přízemní okna. Bylo hezky a tak jsem nechal vchodové dveře dokořán, protože jsem neustále chodil dovnitř a ven a otvírání zdržovalo.

Když jsem konečně provizorně usadil do otvoru největší okno, přišla nečekaná návštěva. Do dveří vstoupil cizí černobílý kocourek. Teda vlastně kocour. A pořádný. Nejdříve si mě změřil váhavě zkoumavým pohledem a poté v klidu vstoupil do domu. Šel pomalu a důstojně. Hlavu měl vztyčenou, uši v pozoru a svaly na něm za chůze pěkně hrály. Už jen hříva mu chyběla a byl by to hotový král.

Nevadil mi nikterak, ale potřeboval jsem vyrovnat to okno a zaklínkovat ho, aby mi nevypadlo. Vzal jsem tedy do ruky kladivo a začal jsem zaklepávat zlehka první klínek. Kocour si to mezitím namířil do rohu pokoje, kde byla ve zdi malá díra od starého televizního kabele, který jsem vyhodil. Začal ji sofistikovaně očichávat a hmouřil u toho znalecky své uhrančivé oči. Asi kontroloval, jestli to je či není myší díra. Hm, ještě ho neznám a už se mi líbí. Pašák je to.

Ale jak jsem začal poklepávat na klínek, kocour zvedl hlavu od díry, zaprskal a ohlédl se na mě škaredým pohledem. Normálně mě na férovku sjel.
Hm, asi pěknej tvrďák, pomyslel jsem si.
A tak jsem schválně na chvilku přestal a pobaveně jsem čekal, co bude dál. Odložil jsem kladivo, rukou přidržoval veliké okno aby nevypadlo a sledoval jsem, jak se kocour velmi pomalu a obezřetně přesunul do druhého rohu, kde byla ve zdi již nachystaná nová díra na nový kabel. Tlapky se mu při chůzi krásně bořily do hlubokého peršanu a ten mazel si to pěkně vychutnával.

Chytrý je a šikovný. A krasavec. Škoda že je má žena alergická na chlupatce, jinak bych si asi taky nějakého pořídil.

Kocourek došel elegantně ke druhé díře, znovu se ohl, jenže tentokrát trochu jinak než prvně a z nenadání u toho zatlačil.

No on se mi tam vysral!

Z hrdla se mi z nenadání vydral neidentifikovatelný děsivý baritón, který zatřásl domem.

Impozantní lev se najednou změnil v mrštného leoparda a ještě než jsem stačil sáhnout pro kladivo, tak kilem vystřelil z pokoje na chodbu a ven na schody. Tam byla ovšem zatáčka, kterou nevybral, protože mu to podklouzlo na hladkých schodech. Frajer se v ten moment natáhl jak pružina od dveří. Zadní nohy mu najednou předběhly ty přední a lvíček dostal takového šmejra, že ho to otočilo o sto osmdesát stupňů a zbytek schodů sjel po zadku dolů.

Aby si zadřel třísku, šmejd jeden. A dubovou.

No co jsem mohl dělat. Zaklepal jsem pořádně klínek a šel TO uklidit. A pak jsem pro jistotu zavřel dveře, které jsem ovšem opět po dvaceti vteřinách sám znova dobrovolně a rád otevřel.

No co, kocourka už si asi nepořídím, protože jsem právě na něj také dostal alergickou reakci...

----------------------

Dovětek pod čarou:
Moc se omlouvám za ono použité jazykové výrazivo, ale prostě sem nic jiného slušného dát nejde, nebylo by to pravdivé....

  A abych se přiznal, ten začátek jsem měl ve vší nevinnosti napsaný trochu jinak, ale pak jsem zjistil, že to asi nebude tak úplně ono...

  "Dnes jsem měnil na baráku přízemní okna. Bylo hezky a tak jsem nechal dveře dokořán, protože jsem pořád chodil dovnitř a ven a dovnitř a ven a zase a pořád no přesně jako to, no, jako když jste sám a měníte okna v přízemí, že jo. Ještě že nezačalo pršet, to bych byl mokrý...."



sobota 11. května 2019



Maminkám
Petr Krest


  Nalil jsem si whiskey a kolu, trochu ledu, hodně whiskey, pustil si Šumáky a jejich Rytmy z ráje a posadil jsem se na schody z domu na zahradu. Konečně se oteplilo i u nás v Chicagu. Přiletěla včelka, přistála si na zábradlí vedle mě a zvědavě si mě prohlížela. Byla malinká, asi čerstvě vylíhnutá a už  hledala, kudy by prorazila cestu životem. To je to krásné mládí. V tom se mihl vzduchem ptáček a sezobl včelku. Jojo, jaro je tady.  

  Seděl jsem, relaxoval a přemýšlel o životě. Není toho mnoho, na co bych si mohl opravdu stěžovat. Není ani příliš mnoho věcí, které bych chtěl a neměl, nebo si je nemohl dovolit. Prostě docela v pohodě. Ale pokud bych si mohl přát něco, co mi opravdu chybí, tak by to bylo posezení s mojí maminkou v její kuchyni. 

  I když jsem se postupem času odstěhoval do svého bydlení, hrozně rád jsem se vracel domů, když to šlo. Někdy nahlášeně a někdy na tajňačku. Tenkrát mobily nebyly, takže prakticky nikdo nevěděl, kdy se kdo objeví. 

   Nahlášená návštěva měla své obrovské výhody. Jmenovitě svíčkovou a domácí knedlík kynutý, ale ani hustá domácí polévka a kompot nebo salát nechyběly. No a pak jsme s plnou pusou klábosili o tom, jak jde život a co zase kde která sousedka v paneláku natropila. Mezitím proběhla kávička a za chvilku byl večer.

  Ale také jsem domu přišel párkrát potají, na překvápko. No, bylo mi dvacet, ve všem jsem viděl srandu a naštěstí to také pokaždé srandou skončilo. 

  To jsem se zul venku na chodbě v paneláku, potom potichu odemkl a po špičkách šel na jistotu do kuchyně. Maminka vždy seděla zády ke dveřím a tak nebylo těžké ji překvapit. Přišel jsem potichu až k židli na níž seděla, přidřepl jsem si, objal jsem ji nečekaně zezadu a položil jí hlavu na rameno.

  Jenže maminka nebyla ani hluchá ani slepá a navíc moje ponožky s čerstvě vyzutých bot určitě přišly do kuchyně ještě tak o pět minut dřív, než já. 

  A tak se místo leknutí ozvalo pouze jen takové "No kde se pořád flákáš, ty pacholku jeden?" a k tomu mi přiletěl jeden takový malý pohlavek, to asi abych věděl, že jsem doma. A pak jsem dostal vyhubováno, protože pochopitelně doma nebylo "NIC" k jídlu a tak jsem dostal pouze obloženou mísu asi z pěti druhů salámů, dvou sýrů, klobásy, uzeného a k tomu flašku okurek. A zase jsme klábosili, pili kávu a na večer jsme si zahráli žolíky.

  No a právě o tom to bylo. Za jeden takový večer bych dnes klidně platil zlatem, kdyby to šlo.
Bohužel je to již dávno, co mamince posílám každoročně kytičku andělskou službou až tam nahoru a jediné co mi zbylo jsou vzpomínky a snad i trocha úcty a slušného vychování, co mi bylo do hlavy vštěpováno. A nejen vlastně to, ale také ještě jedna velmi důležitá věc, co mě maminka naučila.
Naučila mě vědět, co chce každá žena nejvíc ze všeho. Je to velmi prosté a jednoduché. Chce jen to, co sama dává. 

Lásku.

  A proto mi dovolte drahé maminky, abych Vám všem popřál k dnešnímu svátku matek. Ať vás pohoda provází celým dnešním dnem a láska ať vás neopouští nikdy na celé vaší životní pouti.
Krásný den, maminky a děkuji! 



středa 17. dubna 2019

Po mamince...

Genetika.

No co vám budu povídat, prohrál jsem.

  Ono je to totiž asi takhle: Dítko není podobné tomu, komu je podobné, ale tomu, kdo má momentálně více příznivců v rodině. A to i kdyby se Švédce narodil černoušek. To tchyně jen pronese něco ve stylu, že to je celý dědek Olaf co dobýval za Vikingských válek Afriku a zbytek je celá Erika. Vyřízeno.

  Náš nejmladší Kubíček je tedy také po mamince. Jistě. Sice už čůrá ve stoje, ale jinak pořád celá maminka, že.

  A tak jsme jeli do stavebnin nakoupit nějaký materiál, Kuba naložil světla, já okna a okenice, ještě pár drobností a jeli jsme zaplatit.

  Paní pokladní to namarkovávala nahlas  do pokladny a Kubíček poslouchal.
Dvě balení světel, jedna sada zámků, čtyři okna, karton vypínačů, tři okenice, násada na ...

"Čtyři okenice!" ozval se Kuba. "Čtyři okna a čtyři okenice!" a bylo to.

No jo, on je opravdu po mamince!!!









úterý 9. dubna 2019

Guma


  Tak dnes jsou tomu přesně dva roky co mi život zase jednou napsal hezký příběh do mé knížky života....

  Byla krásná sobota a já měl na plánu vyzvednout od kamaráda velikou vyřazenou pneumatiku od traktoru, takovou tu co se s ní trénuje na "strongmana" abych si měl s čím budovat další svalovou hmotu (čti… zvedat si ego). Kamarád sice bydlí až ve Waterman, což je přes 60mil (kolem 100km) ale jelikož byla gumka za dáču a já měl pomocníka na naložení, tak vše vypadalo na další perfektní den v životě perfektního chlapa…. 

  Hned z rána někde kolem půl jedenácté jsem dostal dokonce SMSku od samotného Sluníčka, že dnes bude pěkně svítit do tvářiček i do dušiček a že mi přeje krásný víkend. Luxus. Jasný povel k akci….

  Od snídaně jsem zavolal nejstaršímu synovi aby se připravil, že za chvilku vyrazíme. Vzal to. Chvilku tupě poslouchal a pak mi velmi slušně řekl, že mi nic neslíbil a v duchu mě poslal do temnot svých útrob a znova usnul. Slušný hoch. Co teď?

  Odhadovaná váha 160cm gumy je někde kolem 500lb až 600lb. (225kg až 272kg) 500 poundů naložím sám, ale 600 už asi ne. Byl to risk, ale svítilo sluníčko. Spoléhal jsem na to, že v nejhorším případě se mi někdo vyleze vysmát a až se nabaží mojí debility, tak mi pomůže….

  Nastartoval jsem tedy svůj zelený pickup Dodge RAM, zakoupil po cestě Monstra a vyrazil na jihozápad. GPS našlo perfektní cestu a jak jsem vjel do lesa tak jsem hned ztratil signál. I sluníčko na mě hodilo bobek a zalezlo. Dík.

  Ušetřím vás podrobností, ale za dvě a něco hodiny jsem našel svoji gumu. Nedala se přehlídnout a ani objet. Určitě byla vidět i ze satelitu a borci z NASA teď začali uzavírat sázky, co si polámu a kolik lidí bude ze mě tu gumu sundavát….

  Jenže, hele, ve zkratce, jsem prostě dobrej. Na potřetí a za pomoci provazu, ale sám. První kolo byla jen testovačka, abych se utvrdil, že jsem opravdu pako. Ve dvojce jsem to vzal silou a otočil si palec na pravačce a zvedl si své osobní hodnocení z "PAKO" na "IMBECIL". 
Do trojky jsem nastoupil bez palce, ale zapojil jsem mozek. Můj mozek mě ještě nikdy nenechal ve štychu a i teď nahodil parádičku. 

“Když nevíš, zavolej manželce a zbytečně se nevysiluj. Chce abys byl do večera doma, tak ať poradí. Cháchá, aspoň bude legrace a budu moct přijet legálně pozdě a tím pádem nebudu muset hlídat! Jsem já ale hlava....”

Aha!
A už jsem to žhavil. Pochopitelně jsem nejdříve obdržel  další povýšení mého osobního hodnocení a poté i pěti bodovou instrukci, jak naložit  něco, co nemůžu nikdy v životě unést.  V tomto bodě je moje žena expert, protože se sama prohne i pod tíhou banánu, takže si musí umět poradit….

  Guma vyletěla na korbu div ne sama a zvládnul jsem to jen ve třech bodech. Na co pět, když se to dá udělat lépe ve třech. Ty poslední dva už jsem si stejně nepamatoval. Na co taky.

  Vyrazil jsem na cestu a za dvě minuty jsem dostal SMS od ženy:
"A nezapomeň: Bod č4: pořádně to přivaž a zavři korbu. Č.5: Jeď opatrně a po cestě domů kup mléko prosím! Love you!!!"

  Zastavil jsem tedy a přivázal jsem gumu. Né že by to potřebovala, ale já nepotřeboval žádné zbytečné průpovídky, kdyby se náhodou přece jen něco stalo a bylo to potřeba.

  Fakt jsem jel domů úplně opatrně, pomalu a bezpečně, abych nemusel moc brzdit, ale ta perla přede mnou v tom Mercedesu to nevěděla a skočila na brzdu asi oběma nohama, protože najednou prostě stála. Hele, já mám nohu jako kůň, jó, tak jsem přimlask ten brzdovej pedál na podlahu tak prudce až to zasyčelo, tsssss……. a pedál se najednou propadl tak,  jak když šlápneš třeba do teplého másla, tssss…. Brzdy selhaly.

  Takže Mergl stál a já jel dál a za mnou byl krásný čůrek brzdové kapaliny na asfaltu! Sice jsem zpomaloval, ale i tak jsem to musel stáhnout na krajnici, abych bábovce nezarazil horký výfuk do zadku (tzv. GGS German Gurmán style nebo-li tailgating).

  Podjel jsem ji a zastavil jsem s bídou asi metr před ní, vyskočil ven a hbitě dělal, že jen jako kontroluju ty provazy na gumě. Jsem věděl, na co jsem je tam dal, ne?
Sežrala to i s navijákem a nafuněně odfuněla.

  Ale já zůstal. A dlouho.....
Našel jsem prasklou brzdovou trubičku. V sobotu odpoledne.
Naštěstí štěstí přeje připraveným a tak jsem šel vytáhnout vercajk a odpojit jeden brzdový okruh abych OPATRNĚ dojel jen na 3 brzdy.
Našel jsem plochý šroubovák, tupé nůžky a šroubek. Vercajk jak sviňa.
Tak jako dobrej jsem, jo…. ale technický prodigy jako zase né, to už jsme někde jinde. 

  Zůstaly mi tedy dvě možnosti. Zkusit někomu zavolat a poprosit o nářadí a nebo zavolat velkou odtahovku a zaplatit hodně moc.

  Byl jsem v DeKalb. No a v Cortlandu přece bydlí Vojta s rodinou, to se musí zkusit. Vojtu jsem viděl už asi 3x v životě, takže jsme už prakticky kamaradi. Snad. Doufejme. Nemám sice jeho číslo, ale zkusím zavolat přes FB. 

  Zázraky se dějí a Vojta mě poznal a dokonce ochotně přijel. V sobotu odpoledne. Zlatej kluk, děkuju Vojto! 
Ve dvou a s vercajkem to byla pohoda a za chvilku brzdy fungovaly. Rozloučili jsme se a vyrazili. Akorát že já neodvzdušnil ty brzdy, že. 
Ale už jsem ani já neměl to srdce znovu obtěžovat a tak jsem doskákal zbylých 50mil SAKRA OPATRNĚ domů. Nakonec to vše dopadlo náramně dobře, nikomu se nic nestalo a oprava nebude stát víc než 25 dolarů, protože to zvládnu sám. 

   Ale vůbec nejhezčí pocit mám z toho, že jsem opravdu někomu stál za to, aby mi přijel pomoci. A to je pecka!
Děkuju.

PS... Jasně že mléko jsem nepřivezl a manželka ráno otevřela netrpělivě ledničku, aby si dala čerstvé mléko do kávy....


neděle 24. března 2019

V kuchyni...


Domácí Bonton.
-Petr Krest

  Obecně vzato, každá žena má své silné a slabé stránky. Ovšem konkrétně vzato, pokud se jedná o vaši ženu, pak hovoříme jen o silných stránkách a jedná li se o tchyni, hovoříme pouze v superlativech, používáme výkřiky údivu a citoslovce nadšení, či ještě lépe, nehovoříme vůbec. Tolik nám praví společenský bonton.

  No, tchyně je asi sedm tisíc kilometrů daleko, takže ji srdečně zdravím, posílám pár nadšených citoslovců a jdem se fofrem mrknout dále, než se tu něco domrví. 

  Pokud má tedy vaše žena náhodou nějakou slabší stránku, nesmíte s tím na veřejnost, to se nedělá. Třeba moje žena neumí moc vařit. To ovšem neznamená, že nevaří. Naopak vaří a bohužel často!
Ale když už se stane, že se někdy nenajím, tak se zaručeně pobavím. Moje žena totiž v kuchyni vyvádí ještě větší psí kusy nežli Jiřinka Bohdalová před kamerou a to já už nikoho lepšího v tomto směru neznám.

  Víte, některé věci se dají jen velmi obtížně popsat tak, aby byly správně pochopeny. A moje žena v kuchyni se po lehkém boji trvale usídlila na nejhornějším žebříčku této kategorii nepopsatelných záhad a suverénně zde kraluje již po mnoho mnoho let. Prostě asi něco podobného jako kdysi býval Karel Gott a Český Slavík.

  Už jste někdy skládali nábytek z Ikei? Ano, víte jak pořád hledíte na papír a poté na desku a zpět na papír a na desku, pak otočíte desku a zjistíte že to není C-éčko ale nedotištěné O-čko a to vše jen proto, abyste otočili i návod a přišli na to, že tam asi nemá být O-čko ale 0-nula? Znáte? Já ano. A to skládate jen obyčejný stolek Grimsoll.  

  Teď si ovšem představte, že skládáte finskou ložnici Wartfullehandooxer.  Tak a to už se blížíte pomalu k systému vaření mé ženy. Urputný pohled do bublajícího hrnce se střídá s analýzou babiččiny kuchařky a konfrontací se sousedkou a Googlem. Míchačky, vařečky a žbrdlačky jsou setříděné vzorně podle velikosti vedle sporáku a zrovna tak jsou i nudle v hrnci. Pořádek musí být, to je základ. 
Po chvilce soustředění proběhne v kuchyni malá námořní bitva, pak se to ještě zahustí a nastane hrobové ticho. Manželka najednou stojí sama uprostřed osiřelé kuchyně se vzorkem jídla na lžíci a pátrá pronikavým pohledem poštolky po dobrovolníkovi. Marně. Dobrovolníci došli, zeptejte se příští týden! 

No, osudovou větu tipu: "Tak na co jsem se s tím vařila vy bando jedna!" známe dozajista všichni a víme, že někdo tu pusu holt otevřít musí. Manželka mi sice tvrdí, že mám jít příkladem, ale já si myslím, že se jen bojí otrávit naše děti. No a psa nemáme, takže ten organický bio-kukuřičný guláš musím testnout já. 

  Není ovšem nad to vidět radostný pohled mé ženy a tak tu pusu holt otevřu. Pokaždé se pousměje  a opatrně dodá:

 "Možná se to bude muset trošku dosolit, nevím, ještě jsem to nechutnala miláčku" 

a s těmito slovy mi zarazí lžičku asi  deset centimetrů pod mandle, tam ji otočí o sto osmdesát stupňů a vytáhne ven.  

  Manželka úspěšně přeprala a vykrmila na své kuchyni všechny naše kluky a nyní aplikuje svou lžičkovou metodu i na mně. V životě se mi nestalo, aby mi takto něco ukáplo.  No, jak by také mohlo, že.

  Ale  jak jsem zde již zdůraznil, pokud má vaše žena náhodou nějakou slabší stránku, nemá se to tahat na veřejnost a tak raději jíme všichni doma.

Mějte se krásně a dbejte na bonton!

- Petr Krest.