neděle 14. října 2018



Osmdesátá Léta.


  Vždy když si náhodou někde pustím rádio a hrajou tam "retro" osmdesátky, tak se musím pousmát.
A nejen osmdesátky, ale plus mínus deset let okolo, vše od Sex Pistols ze sedmdesátých let přes A-HA v osmdesátých nebo třeba Nirvanu v devadesátých letech.

  Miluji tu muziku. Sandra, Sabrina, Samantha Fox, CC Catch, Majkl Kvakson, Prince, Queen a spousty dalších. A tak sedím a přemýšlím kdo ještě a najednou mi tam vyskočil ON. Můj tehdy úhlavní nepřítel. Nebyl to zpěvák ani muzikant, ale tenista.

  Měl jsem tenkrát moc hezkou kamarádku a vše šlo hladce, dokonce mě pozvala i k nim domu, když rodiče nebyli doma. Tuze slibná partie, vše bylo na spadnutí (ano, dostal jsem pusu a dvě rande už byla za námi) a najednou ten napudrovanej zrzek vyhrál v osmdesátém pátém Wimbledon a od té doby už byl u ní v pokoji jen on.

  Smířil jsem se s porážkou, ale nedostal to zadarmo. Každé ráno jsem potom totiž stál u zrcadla a děkoval nebesům, že nejsem zrzavej jako vejfuk od Wartburgu.

  No, nebudu jmenovat, ale tenkrát mě Boris dostal. Ještě dnes mi není zrovna dvakrát dobře, když si na něj omylem vzpomenu.

A co vy moji čtenáři, máte také někoho, koho jste opravdu nemuseli?

neděle 7. října 2018

Relax II


     Návrat na mýtinu (díl druhý)
 - Petr Krest - 

Chicago, 27. září 2018





  Péťa už měl po problému. Zoubek mu vypadl a tak se těšil, co mu za něj zoubková víla přinese. Jenže mu teď vrtalo v hlavě, co se asi chystá za velkou slávu na lesní mýtině a také jestli tam bude princezna Lada nebo alespoň Šípková Růženka. A tak si ještě jednou v koupelně pro jistotu vypláchl pusu, aby byl čistý a nový zoubek tak mohl nerušeně a hlavně rychle vyrůst místo toho starého a pak si přišel sednout zpět ke mně na klín.

„Tati, co se chystá za oslavu na palouku?zeptal se nenápadně a prstem si při tom začal lehce píchat do tváře přesně tam, kde mu vypadl zoubek. To asi abych viděl, že má bolístku a neposlal ho hrát si do pokoje.

„Dobře, řeknu ti to,  usmál jsem se,  Ale pak si půjdeš ještě jednou vypláchnout pusu a pomažeš do pelechu, protože už je čas jít spát, ano?“ 

„Ano tati, slibuji, fakt, doopravdy!

„FAKT se neříká!opravil jsem ho.

„Aha, tak jo. A co teda bylo?“  

 Udělal jsem si tedy v křesle pohodlí, přehodil si malého Péťu na druhou nohu a začal jsem vyprávět.

  U uhlířů se chystá velká sláva, jejich Aničce se narodila holčička a tak budou křtiny. Sjedou se hosté z blízka i daleka, na koních i pěšky a dokonce přijede na lanovce sám hlavní výpravčí z Petřínské rozhledny. Když na chvilku zavřeš oči, tak ho uvidíš. Právě teď sjíždí dolů do lesa zadní dráhou a kabinku lanovky má plnou hostů a dárků pro miminko, Aničku i pro jejího uhlíře Jíru.

„A jak se miminko jmenuje?“  zeptal se zvědavě Péťa.

„Tak to zatím nikdo neví, ale víme, že kmotrou bude sama labutí královna a ta na začátku slavnostně oznámí jméno malé holčičky.“ 

„Ale já chci vědět, jak se bude jmenovat!“  zaškemral Péťa.

„Tak to nám asi nezbude nic jiného, než se tam vypravit, co ty na to?

„Ano! Ale potřebuju chviličku, hned budu zpátky!seskočil z klína dolů a někam odběhl.
A opravdu, za moment nebo možná malinko později byl zpět a v ruce držel hezky zabalenou krabičku.

„Co to máš?“ zeptal jsem se udiveně.

„Přece dárek pro miminko!vyhrkl, sedl si rychle zpět do mého klína, zavrtěl se a pokračoval.

„Nemůžeme přece přijít bez dárku, to se nedělá. A také bychom nedostali dort! A já musím dostat dort od labutí královny, je to ta nejhodnější královna co znám. A je krásná. Je určitě stejně tak krásná, jako moje maminka, akorát tolik nehubuje.“  řekl Péťa a líčka mu při tom trochu zčervenala.

  Bylo tedy rozhodnuto a tak jsme vyrazili. Neměli jsme moc času a tak jsem se rozhodl, že požádám o pomoc jednoho svého dobrého známého, jinak bychom nestihli přijít včas na slavnostní oznámení a možná ani na dort. Hned jak jsme přišli na kraj kouzelného lesa, zašel jsem do první budky a zvedl sluchátko. 

„Haló, přejete si?ozvalo se ze sluchátka.

„Mohl bych prosím mluvit s hloupým Honzou?zeptal jsem se a koukal trochu nevěřícně na přestřiženou šňůru od onoho sluchátka. 
Aha, asi už také mají bezdrátové spojení,“  napadlo mě. 

„Ale zajisté,“  odpovědělo kouzelné sluchátko, „moment prosím.“   

 Po chvilce čekání sluchátko zachrastilo a ozvalo se: „Haló, tady Honza, přejete si prosím?“  

„Ahoj Honzo, to jsem já, tatínek malého Péti. Měl bych na tebe velikou prosbu. Potřeboval bych rychle poslat na kraj lesa nejrychlejšího draka, kterého znáš, aby nás rychle dopravil na mýtinu k uhlířům, jinak nestihneme přijít včas na oslavu a na dort!“  

„Ale zajisté,“  řekl Honza, „nejrychlejší je Čárlí, lítá rychle, spolehlivě a hlavně ekologicky. Je dvousedadlový a má spotřebu jen jeden a půl princezny na sto kilometrů!“ 

„No to je hezké, ale my nemáme žádnou princeznu, ani celou, ani půlku. Co budeme tedy dělat?“  zeptal jsem se.

„To je jednoduché,zasmál se Honza, „stačí když mu ji namalujete do písku, on ji schramstne a má natankováno. Ale musí být hezká, jinak bude Čárlí prskat a nedoletí!“ 

 Hezky jsem tedy Honzovi poděkoval a namaloval jsem klackem do písku krásnou princeznu, takovou hezky baculatou s velkým popředím i pozadím, aby si měl drak na čem pochutnat.

 A než jsem jí stihl domalovat druhý střevíček, byl tu drak. A hned spustil:
„Tsssss... ten střevíček ji ani nedodělávej, zbytečně by mě tlačil v břichu. Tsss... nejlepší princezny jsou v plavkách, víš? To ji slupneš jedna dva, jak je namazaná tím olejem tak ti tam sklouzne sama a pak si s tou nitkou co měla na sobě ještě vyčistíš zuby, víš? Tsss... “   zabořil pak tlamu do písku a milou princeznu celou schramstl na jeden hlt. 
Péťa, když to uviděl, couvl dva kroky zpět a už se mu nasednout na draka moc nechtělo.

 „Copak? Už nechceš dort?zeptal jsem se ho.

„Chci,“ řekl trochu nejistě Péťa, ale bylo vidět, že chuť na dort je přeci jen větší, než strach z draka.

„Tak letíme?“  zeptal se nejistě a držel se mě při tom za kalhoty.

„Letíme,“  přitakal jsem.

 Čárlí si lehl na zem a my jsme vyšplhali na jeho záda. Pak se rozběhl s hrozným dusotem směrem od telefonní budky k lesu a vznesl se s námi do oblak. Byl to krásný let. Sice trochu foukalo, ale dráček hřál jako kamínka, takže nám zima nebyla. 

  Vznesli jsme se vysoko nad les a najednou vše utichlo. Jen šumění větru a máchání obrovských křídel proráželo bariéru ticha, která nás obklopovala. Nikdy jsem netušil, jak je pohádková říše obrovská. Nebylo vidět z jednoho konce na druhý a to jsme letěli jen nad pohádkovou říší pro děti. 

  V dálce bylo vidět říši obrů, podle jejich obrysů jsem hádal, že byli tak velcí jako středně vysoký strom v lese. A za nimi byla říše ještě větších pohádkových bytostí. 

Ukázal jsem rukou do dálky a zeptal se Péťi: 
„Podívej támhle, víš kdo to je?
„Brachiosaurus! Je pravý?“ zeptal se vykulený Péťa
„A támhle je ještě větší dinosaurus, to musí být Alamosaurus nebo dokonce Argentinosaurus, ten je ze všech největší. Má až 40 metrů! Obr má jen šest až deset, to je slabá konkurence. Co myslíš tati, kdo by vyhrál?" 

No to byla otázka, jen co je pravda. Musel jsem se zamyslet.

„No, Argentinosaurus váží až 80 tun, což je asi jako velká lokomotiva a dospělý člověk mu je asi po kolena, takže obr mu bude asi tak po hřbet. Takže to bude podobná situace asi jako mezi člověkem a pořádně velkým koněm. Takže jeden obr nemá šanci!

Letěli jsme dál a zatočili jsme vlevo.
To jsme asi oblétali pohádkovou říši pro dospělé, tam je nebezpečná letová zóna. 
Je sice menší rozlohou, protože dospěláci už nemají tolik fantazie jako děti, ale to neznamená, že namají žádnou. Mají, ale jinou, dospěláckou. Mimo draků tam u nich lítají také rakety, Ufóni a kdo ví co ještě. Třeba i lítací kleště.

Najednou se Čárlí naklonil hlavou dolů a šli jsme pomalu na přistání. V dálce jsem zahlédl světlou skvrnu v lese, která se pomalu začala zvětšovat. Byla to uhlířská mýtina a náš let se pomalu blížil ke konci. 

Cítil jsem, že nás tu čeká další krásné dobrodružství, ale o tom vám povím až zase někdy jindy...










čtvrtek 20. září 2018

USB.



USBíčko
Petr Krest

                                                                                      Chicago, 14 února 2018


  Správný muž si ze všeho dělá srandu a jen tak ho nic nerozhodí. Toliko alespoň teorie.
No a když rozhodí, tak se to snaží kompenzovat.
Mám na to svůj recept, který osvědčeně funguje. 

  Život totiž nehraje fér, to všichni víme. Dokonce ani karma, jak jsem nedávno zjistil, nefunguje zcela spolehlivě. Překážky, nesnáze a trable se vyskytují ve všemožných podobách úplně všude a proto i já si dělám srandu úplně ze všeho, včetně sebe sama. A to především, protože já to sice dobře maskuji, ale jinak jsem hrozný tele...  😂

  Rovnováha je základ a tak na každou trampotu by měla být i špetka humoru, pokud je to alespoň trochu možné. 

  Tak třeba takový USB port.
Totální nezajímavá kravina, pokud nejste IT. Prostě hloupá zástrčka, většinou schovaná vzadu za počítačem, no a počítač je schovaný vzadu pod stolem a vy potřebujete zastrčit další kablík …

  No zajisté, tak hezky na kolena, pod stůl a ruku vytrčit do neznáma, zlomit do pravého úhlu a hmatat do nenahmatelna. Pokud se nám podařilo nahmatat dírku (čti: port), kabel stejně nejde zastrčit, protože jej tam cpeme obráceně. Jistě, já ho tam narval i obráceně, neboť “JÁ” mám talent, ale i tak to bylo kupodivu k ničemu...  😊 Takže znovu a lépe. 

  No a jak tak šmátráte pod tím stolem, a snažíte se jako pako, tak se otevřou dveře od studia, vejde manželka a suše zahlásí: 

 Vedu ti zpěvačku na tu zvukovku.
  
  Jistě že jsem ještě furt pod stolem i když už mám být připravený na nahrávání a pochopitelně jediné co mám zrovna dnes na sobě jsou mé oblíbené trenky do zvonu s volnou gumou... 

Vždyť měla přijít v deset! zařval jsem a zvedl se.

BUM” stůl se zvedl také a monitor se pomalu převrátil.

Je půl jedenácté, tak co mám dělat, stojí za mnou”

Udělej ji kafe, jó a přines mi náplast, kalhoty, tričko, nůžky a ibuprofen, dík......

No co vám budu povídat, začali jsme v klidu a v pohodě ve čtvrt na dvanáct a zpěvačka mi povídá:

Jé, to je fajn, ale to jsi nemusel, já si přinesla svůj bezdrátový mikrofón, je to OK?

Aha, tak ty takhle...!“ pomyslel jsem si a začal tušit, že bude veselo. Ona ještě neví, ale pochopí. Brzy pochopí...

No a umíš to zapojit?“ zeptal jsem se jí.

No jasan! Mikrofon nic nepotřebuje, jen baterku a tady ten bezdrátový čudlíček je vysílač. Žádný kabel, vidíš? chlubila se.

„Baterku zastrčíme do mikrofonu a je to hotové“ poučovala dále.

„Ano, to je hezké. A dál?“ zeptal jsem se natěšeně.

„No hotovo, už jen tenhle malinkatý čudlíček se zastrčí do…  pomalu ztichla a větu již nedokončila.

No do USBíčka“ doplnil jsem nedokončenou větu a pak už jsem se jen díval, jak kotě zakleklo, pěkně se prohlo a začalo lovit v neznámu. Lehce jsem přidržel monitor a kochal jsem se chvilku pohledem bohů.

Jo, ať žije USB. Příště vám prozradím, jak jsem setapoval wifinu.




čtvrtek 13. září 2018

Relax.




    Pohádkový les  (díl první)
 - Petr Krest - 

Chicago, 12. září 2018


  Dnes to byl takový zvláštně zvláštní den.
Ani nemastný, ani neslaný, táhnul se jak linecké těsto a nakonec nestál ani za zlámanou grešli, šilink, haléř či cent, to podle toho, kde to zrovna stojí za nic. 

  A pak jsem přišel domů, jen abych zjistil, že našeho malého Péťu trápí zoubek, který ne a ne vypadnout. Kýval se na všechny světové strany a Péťa s ním. Chudáček byl z toho celý mrzutý a tak  se sešli dva mrzouti v jednom pokoji .

  A proto jsem si řekl, že nám trochu zpravím náladu a  vezmu nás do krásného lesa.  Že co? Aha, vy byste také chtěli jít? A to jsem Vám ještě ani neřekl, že jdeme do kouzelného lesa! No? Kdo chce jít? Všichni? Samozřejmě že všichni, kdo by nechtěl jít do kouzelného lesa. Bude to společná výprava pro děti i dospěláky, tak šup šup, balíme a padáme.

  Ale pozor, já znám tajný vchod, takže nepůjdeme hlavním vchodem, nýbrž pěkně z boku a rovnou do "zálesí".

  A jak tak sleduji, tak většina z vás se již chystá s námi na výlet. Já vás totiž vidím. Ano, kouknu a vidím. Do monitoru, webová stránka tisíc dvacet sedm, osmý řádek vlevo. Mrknu a vidím. A vidím, že většina z vás si už bere tenisky, čepičku a hele, tamta malá slečna si na tajňačku vzala i Tatranku do kapsy. Ta asi neví, že půjdeme kolem perníkové chaloupky, je to při cestě.

  No tak, ruku na srdce, kdo z vás by se nechtěl alespoň trochu projít v pohádkovém lese? Komáři tu neštípají, pavoučci si dělají pavučinky jen vysoko v korunách stromů a klíšťata tu číhají jen na sádrové trpaslíky.

  To zmiji na louce sice potkat můžete, ale jen se v klidu zeptá kolik je hodin, poprosssí vás jestli byste jí rozbalili žvýkačku a zase v klidu zmizí pod keřem.  Ssss.  Jinak úplná pohoda. 

  A víte co? Vydáme se rovnou do středu lesa, na mýtinu mezi uhlíře. Občas tam zavítá i princezna Lada, když má doma dlouhou chvilku a také Šípková Růženka, když zrovna nespí. Ani se jim nedivím.  Je tam moc krásně a uhlířovic Anička tam peče buchty tak dobré jak asi nikdo. To pak člověk ani neví, co tam voní víc. Jestli palouk nebo její pastouška. 

  A víte, že tam mají na louce i draka? Ano, pomáhá tam každé ráno podpalovat milíře, než letí do práce unášet princezny. A když nějakou princeznu náhodou doopravdy unese, protože tam zrovna nebyl žádný udatný rytíř, co by ji zachránil, tak s ní přiletí sem. Tady pak princezna dostane pořádný oběd, potvrzení o získání pilotního průkazu na draka a v noci ji opět Měsíčník nepozorovaně pod rouškou tmy přenese na stříbrných paprscích zpět do jejího královského lože.

  Ale než tam dojdeme, musíme projít půl lesa. To  ovšem nevadí, pořád je se na co dívat a cesta rychle ubíhá. 

  No podívejte, třeba zrovna támhle na paloučku  červená Karkulka zase dolévá babičce víno vodičkou ze studánky, asi jí dělá vinný střik. Má babičku určitě moc ráda a nechce, aby ji bolela hlavička ze silného vína. Hodné to děvče.

  A támhle je Xenie! Koukněte, čeká schovaná u tajného vstupu u skály na Fantomase, aby omrkla jaký je vstupní kód na balvanu a pak mu tajně vnikla do jeskyně i do života. 
Také chytré děvče.

  Opatrně ji obejdeme, aby nás nezahlédla a vezmeme to stezkou v mechu kolem domečku Sněhurky a sedmi trpaslíků. 
Ti se mají se vskutku královsky. Šmudla chodí  do práce a zbytek pobírá na zemském pracovním úřadu tučné sociální dávky. Sněhurka pěstuje na zahrádce bylinky a přivydělává si prodejem na tržnici. Každou zimu pak všichni berou dovolenou odlétají na měsíc do Karibiku, jen Šmudla zůstává, protože vydělal nejméně penízků a tak hlídá domeček a odklízí sníh na chodníku.

  Nebudeme se tu raději moc zdržovat, ať náhodou nedostaneme nějakou práci a půjdeme dál. Cesta se klikatí svahem dolů podél potoka na jehož březích kvetou nádherné keře plné pestrobarevných květů a omamná letní vůně se line začínajícím podvečerem na všechny strany. 

  Je spousta času a tak se na chvilku položíme do voňavé letní louky a sledujeme malé, velké i obrovské motýly, jak poletují kolem nás. I ta tráva je nádherně měkoučká, voňavá a plná mateřídoušky, jako by tu už na nás čekala.  
Není kam spěchat, je zde tak krásně, že i čas se zde schválně zdržuje a plyne co nejpomaleji, jen aby tu mohl být co nejdéle. Honí tu vlnky v potoce a občas tu vyvádí i psí kusy. Třeba mění pulce v žáby nebo housenky rovnou v motýly.
Je tu moc príma a i když zde strávíme celý den, tak nám na ručičkách hodinek přibyde jen pár minut.

  A slyšíte to ticho? Tak hluboké ticho, že najednou slyšíte zpívat i skřivánka, který je nad vámi vysoko, převysoko na obloze. A víte, že skřivánek je vlastně malý andílek? Ano ano, byl to jeden z prvních poslů, které vyslal bůh na Zemi, aby svým zpěvem inspiroval hudebníky a pěvce a svět začal být od té doby mnohem veselejší. Proto zpěv skřivánka zní jako opravdový Boží chorál.

  Jen tak tu ležet a na chvilku zavřít oči. Poslouchat tu letní symfonii, kterou z dáli doplňuje bublající potůček a nechat se opájet nádhernou vůní divotvorných lučních květů. Ách.... hned je mi lépe. A i když skřivánek již odletěl, jeho zpěv utkvěl v mém srdíčku na dlouhou dobu, možná i na věky. Každý z nás by měl mít v srdíčku jednoho takového andílka, hned by nám bylo všem veseleji.  

  Ale musím uznat, že pobyt na čerstvém vzduchu mi už začíná pomáhat. Budeme se teď brodit potokem na druhou stranu. Voda je krásně chladná, ale nikoliv ledová a dosahuje akorát tak po kolena. Sundal jsem si boty a zabořil nohy do dna. Jemný písek se mi pomalu protlačoval mezi prsty. Trošku to šimralo a bylo cítit i větší kamínky, jak se snaží rozevřít štěrbinky mezi prsty a proniknout na druhou stranu. Větší oblázky pak zůstaly na dně a posloužily jako prvotřídní masírovací podložka. Pomalu jsem přešel na druhou stranu, lehce, krok po kroku, abych nevířil vodu.
Bylo vidět sem tam malé rybičky a dokonce i ráčka jsem zahlédl.

  Péťa se zapoměl u břehu. Dlouhým klackem se rýpal ve stráni a něco hledal.

Co hledáš? zeptal jsem se ho.

Viděl jsem gumovou žížalu, jahodovou. Ale schovala se.“

To nevadí, pojď na druhou stranu. Roste tady gumítkovník. Natrháš si gumové medvídky, to jste neviděli, jak ten klacek rychle zahodil a přeběhl potok tak rychle, že musel určitě běžet po hladině jako vodoměrka.

  Za pár minut jsme již všichni obléhali gumítkovník a závodili, kdo sní posledního medvídka. Ale kdeže s takovou na gumítkovník. Medvídci dorůstali přímo před očima a navíc přibývalo nových chutí, tvarů i velikostí. Dokonce i kouzelné příchutě se objevily! Třeba elektrická, po které svítil nos, burbonová, po které svítila očička a také ománková, ta bude milé děti svítit později. 

  Pomalu se s funěním balíme a zahýbáme na rozcestí vpravo kolem červeného domečku Áji a Maxipsa Fíka, obejdeme chaloupku v mechu a kapradí a konečně jsme na paloučku. A jdeme právě v čas.
Dnes se totiž chystá u uhlířů velká sláva. 

  Ale o tom si povíme zase až příště, milí čtenáři. Musíme si přece něco nechat v zásobě, kdyby na nás zase někdy skočil takový ten nemastný a neslaný a vůbec všelijaký den.

  Malý Péťa mi seskočil z klína, podíval se na mne a říká: „Nějak mi z těch gumových medvídků vytrávilo, půjdu si do kuchyně pro párek a pak můžeme pokračovat, ano?“ a odběhl.

  Za necelou minutu se z kuchyně ozvalo volání:
Mám ho, tatííí, mám ho! a zoubek byl venku.

  Z malého mrzouta se stal opět veselý rošťák a z velkého mrzouta spokojený táta a tak to má být.

 Tak zase někdy na shledanou!


❤ Přeji krásný den! ❤



 Instagram:      Petr.Krest - Instagram


 Facebook:       Petr Krest - Facebook

neděle 9. září 2018

Kino.





Chceš jít do kina?
Petr Krest.
Chicago,  9. září 2018


  Tento týden jsem byl v práci i v sobotu. Jo jo, to je výhoda ženatýho chlapa. Můžete totiž pracovat i když nechcete, hlavně když doma máte tři malý kluky, kteří stihnou vyprázdnit ledničku dřív, než ji manželka stihne naplnit. Občas si myslím, že máme doma termity. Kubík jednou snědl i samolepku z ledničky a Péťa spořádal nedávno banán i se šlupkou. Zelenej! Ještě že jsem nebyl doma, když se to potom přebalovalo...

    Dorazil jsem po práci  domů a těšil se, jak si lehnu na gauč a zapnu telku. Sundal jsem si boty v předsíni a rychle je hermeticky uzavřel do botníku. S fuskama to bylo horší, ale nakonec jsem je odlepil, sroloval a zasunul do kapsy. 
V tom přišla manželka.

"Miláčku, nechceš jít dnes do kina?"

"A co dávají?"


"Nový Mission Impossible s Cruisem."


"A co ještě dávají?"


"Dali do toho 178 milionů dolarů, tak to by mohlo stát za to, co myslíš?"  


  Začaly mne už v předsíni pomalu studit nohy od ledové podlahy a fusky v kapse se začaly pro změnu nebezpečně zahřívat. Musel jsem si pohnout, než začnou doutnat, ale moje malinká žena obsadila šikovně celá futra, takže jsem nemohl bez propustky projít. Začalo mne pálit stehno.

"Ale ano, určitě by to mohlo stát za to. A co je tam dál?" odpověděl jsem mírně nabručeně.

"Hele, bude to o Plutoniu, teroristech, spousty střílení a šílený honičky, auta, motorky, no prostě super film."


"Jo. Hm.  Bude tam Tomíček, viď? A co ještě dávají?"


"Nic"  řekla s takovým zvláštním tónem v hlasu a já jako kdybych slyšel:  "Celý týden jsem byla zavřená v tomhle cvokhauzu, tak mě vem prosím tě ven a neřeš to."

"To jako dávají jen jeden film, jo?" ověřil jsem si svou teorii.

"Jo."


  Bylo to tak a bylo na čase covnout, jinak jsem riskoval uplakanou sobotu.

"Aha. A co je k večeři?"

"Chtěl bys párek s hořčicí?"


"Chtěla bys jít do kina?"


  Usmála se a udělala místo ve dveřích, abych mohl projít.

"Vyděrači jeden. Chceš teda stejka a nové brambory?"

"No, proč ne?"


"A pak půjdeme do kina?"


"No, ale jistě zlatíčko."


"Na Cruise?"


"No však nic jiného nedávají, ne?"


"A jo vlastně, vždyť vím, ne. Hele, jdi se vykoupat, já jdu vařit."


"Už pádím."

"No počkej a pusa je kde, vrať se, slyšíš?"

  Ale já už byl v trapu. Když bude chtít, tak si přijde do koupelny a tam to schytá. Vytáhl jsem fusky, zahrabal je hluboko do koše se špinavým  prádlem, zatěsnil  to kalhotama a naložil se do vany.

  Bylo tedy rozhodnuto co se sobotním večerem. Slupnul jsem výbornou baštu, zalil to nachystanou dvanáctkou a šlo se. Před kinem jsme se náhodou potkali s Jarkou a Karlem. A holky se hned spolu potichu zakecaly.

"Ahoj, tak co, vyšlo to se stejkem?"

"No jistě, zbouchal ho i se starýma bramborama ..."


"Ha ha a co,  dal si pivo?"


"Jistě."


"Takže jdeme potom do toho baru?"


"Tutovka, bude tam ten pěknej barman, zase bude hledět a lítat okolo jak mlsnej kocourek,"  a obě se začaly tiše chichotat.

"Zdar Kájo, tak co, jaká?" začal jsem chlapskou debatu, abychom tam nestáli jak dva sloupy v plotě.

"Ale jo, vytáh jsem starou do kina. Bude to bomba film. Vrazili do toho balík, spousta efektů, střílení, honičky, mašiny a tak. Už se těším."


"Aha, tak to jo. To byl tvůj nápad jít do kina, že?"


"Jasný. Vybral jsem tohle, nic jinýho dobrýho tam stejně není."


  A šli jsme. 
No přesně podle předpokladů, přeháňka za přeháňkou, letadla padala, hezké baby se rojily jak mouchy nad hnojem a hezoun Tomáš opět zvítězil. 
Ještě že nás teď ta Kájova násoska vytáhne "náhodou" do baru. Aspoň zaleju toho stejka i Cruise jedním vrzem... 

  Super film, vřele doporučuji. Hele, vrazili do toho balík, je tam  spousta efektů, střílení, honičky, mašiny a Tom Cruise. Prostě nádhera, užijte si to!  :-)


- Konec.




❤ Přeji krásný den! ❤




 Instagram:      Petr.Krest - Instagram


 Facebook:       Petr Krest - Facebook