neděle 13. ledna 2019



Čínské štěstí
Petr Krest
Chicago 13.Ledna 2019


   Docvičil jsem a dostal jsem hlad. 
Hned vedle posilovny si nějaký rafinovaný číman Číňan postavil obrovský bufet a tak do půlky ledna je tam vždycky prázdno. To protože půlka světové populace od prvního do čtrnáctého ledna hubne a pak tu ztrátu zase po zbytek roku dohání...

  Rozhodl jsem se, že zajdu raději už dnes, dokud je tam poloprázdno. A navíc je neděle, tak proč si  trošku nedopřát.
Rozrazil jsem velké dvoudílné prosklené dveře a stoletý Číňan, který vypadal, že sem dorazil zároveň s Columbusem se zvedl ze své stoličky, něco zamumlal a zašrouboval levou půlku dveří zpět do podlahy.

  "Vytrhl jste jedny dveře pane, chodí se jen jednou půlkou," špitla velmi uctivě malá mladá dívka s černými vlasy až pod zadek a vlídně se pousmála "ale Wang Xiu to opraví."

  Vytřeštil jsem oči, ale nic jsem raději neříkal. Jistě že ne kvůli dveřím, to se holt někdy stane, ale Wang Xiu? Musel jsem se ještě jednou ohlédnout po starci, ale žádné známky Wanga nebo spíše Wangy jsem neviděl. Wang Xiu je totiž dívčí jméno a velmi hojné.
Pro jistotu jsem se ještě jednou rychle podíval na mladou dívku, ale ta vypadala, že je opravdu dívka a tak jsem se uklidnil a nechal se odvést ke svému stolu. Dívka mi přinesla pití a já vyrazil s prázdným talířem na lov. 

  Dvacet sedm druhů masa a to je jen kuřecí, hovězí a vepřové. Ano, je to divné, že? A navíc je to nakrájené a zmarinádované takovým způsobem, že nemáte absolutně šanci poznat, jestli právě jíte kuřecí hřbet, králičí tlapku nebo myší kotletu. Ale nakonec to je stejně jedno, protože vše je měkounké a chutná to dost dobře, to už mám vyzkoušené. 

 Byl jsem třikrát pro maso a jelikož sushi nemůžu a zákusky jsem si zakázal, tak jsem se docpal mangem, melounem, papayou, vzal jsem si jedno čínské štěstíčko a odkutálel jsem se zaplatit. 

  Čínské štěstíčko je napsané na malém papírku, který je zapečený do pokrouceného kousku sladkého těsta. Ten rozlomíte, papírek vytáhnete a těsto sníte. Pak se dozvíte z papírku, co vás čeká.

  Wang Xiu stála za pokladnou a pořád vypadala jako čínský stařec.
Vytáhl jsem kartu, zaplatil a odkráčel ven. Ještě než jsem došel k východu, Wang Xiu mne předběhla aby mi otevřela dveře. A jak natáhla ruku po klice, vypadl jí z kapsy mobil. A byl RŮŽOVÝ.
No, tak teď už alespoň vím, jak rozeznat Číňana od Číňanky.

No a co to štěstíčko? Jak vidíte na obrázku, budu letos za vodou! :-)


Tak prý budu letos solventní!

neděle 30. prosince 2018

Auta a ženy




Mustang


  Sešli jsme se takhle po svátcích s kamarády abychom spláchli tu vánoční honičku a ukázali si naše nové košile a fusekle, co nám kolektivní standardizovaný Ježíšek nadělil. 

  Já byl vyjímka, tedy poloviční. Nové fusky a trencle již pochopitelně zdobí mé tělo, ale namísto košile jsem tentokráte obdržel hezkou zimní bundu a tak jsem samozřejmě frajeřil a zářil jako sluníčko. 
Na druhou stránku Roman byl pořád zařezaný jako špalek. Ani slovo. Pořád jen pocucával pivo, kroutil u toho hlavou a brblal.

"Copak? Dostal jsi silonový trenky v barvě lososa?" dotíral na něj Jirka, který už měl třetí Plzeň  a teprve se zahříval.

"No, to ne. Ale jako hele, na příští svátky jí prdím. Ta mě zase dojala."

"No a co bylo?"

"Koupil jsem jí Forda Mustanga v kabriu, hele třílitr v šestiválci, koní plnou stodolu a ještě v automatu. Specialní nízkoprofilové gumy a zesílené brzdy. Nehorázná mašina."

"Tak to je luxus, hele a co teda? Skočila na tebe a slezla až ráno, co?"  a všichni jsme se rozesmáli.

"To je právě to. Podívala se na to fáro a řekla: Jé, hezké auto. Děkuju. Strčila klíče na polici dala mi pusu, vybalila si novou Maskaru se šesti štětinami a pak zavolala kámošce a půl hodiny jí za to děkovala." 

"Auto? Ford Mustang? No, dobrý."

"Hele buď v klidu, dokud neuvidí, kolik to stálo, tak neví, o co jde. Ví prd, jestli dostala Trabanta nebo Mercedes, protože to nezná."

"To je možný, ale když jí ukážu, kolik to stálo, tak mě zabije. Jak může neznat Ford Mustang?"

   Pánové vymysleli pro automobily značky, druhy, třídy a také kubatury,  ale většina žen toto absolutně nerespektuje. Nikde na světě. 

  Modrý dvoulitrový Nissan Pathfinder je prostě "sousedovo pěkné modré auto", červené třílitrové BMW X7 je "šéfovo červené fáro" a jedna a ta samá bílá šestnácti-stovka Honda Civic může být "vůz naší dcery" nebo také "manželovo šunka", to podle okolností.

"Takže vlastně hodnocení typu: "Hezké auto." je ženský ekvivalent mužského: "Ty kráso, to je boží, naprosto nadupaný fáro v plný výbavě, s narvaným motorem, sekvenční převodovkou, ledkama, ejsíčkem a v kůži." 

A pak že toho ženské namluví víc než chlapi . . . 



Tak krásný Nový Rok plný úspěchů a pohody!


neděle 23. prosince 2018



 Vánoční přání.


  Láska a Vánoce patří odjakživa k sobě. A tak mi dovolte moji drazí čtenáři, abych Vám poděkoval za vaši přízeň, podporu a všechnu tu pozitivní energii, kterou jste v tomto roce do mě "přímo nalili" a za odměnu jsem pro Vás připravil malý dárek. 

  Je to Vánoční povídka, kterou jsem napsal ve svém stylu a tentokráte jsem ji pro Vás dokonce i osobně namluvil a zpracoval. Jmenuje se "Vánoce v paneláku" a je celá kompletně vymyšlená a není na ní zrnko pravdy (moje tchyně je ve skutečnosti super a její podoba v povídce je čistě náhodná!)

  Jak jsem již řekl, láska a Vánoce patří k sobě a tak mi dovolte, abych Vám popřál v tomto čase Vánočním lásku, lásku a zase lásku. Protože láska, víra a opravdové přátelství Vám pomůžou překonat všechny neduhy, které Vás mohou na životní pouti potkat. A pokud k tomu všemu ještě přidáte špetku humoru a třeba i kapku svařáku, pak máte zaručený recept nejen na krásné a pohodové Vánoce, ale i na celou zimu a možná i na celý zbytek života.












V e s e l é    V á n o c e !



neděle 16. prosince 2018

Tekutý sýr




Salsa con queso.
Petr Krest
Chicago 16.12. 2018


Znáte ten pocit, když se vám zdá, že vás někdo špehuje? A navíc ho nemůžete najít?

Sedím takhle v obchoďáku na lavičce u východu, hladový a dojíždím zbytek sýrové salsy con queso. Je to taková sýrová omáčka zhruba ve stejně hloupé sklenici jako je Nutella. Problém je v tom, že hrdlo skleničky je tak úzké, že dovnitř prostrčí ruku jen dítě nebo možná japonská modelka, ale určitě ne český chlap, to ani omylem. Jenže český chlap nenechává zbytky, to by byl hřích, kór když je to drahé jako čert a je tam toho jak koze na ocas.

Vložil jsem tedy sklenici mezi kolena, zalomil jsem prsty do oblouku a druhou rukou jsem prohnul a stlačil kůstky k sobě co to šlo a začal bejčit. Už už jsem cítil, jak se dotýkám zlatého sýru a najednou jsem pocítil, že se na mě někdo dívá.

Provedl jsem nejdříve rychle zběžnou kontrolu na domácím hřišti, ale vše hrálo jak mělo. Pusa čistá, tričko nepobryndané a poklopec zapnutý. Všechno v cajku, kluk jako lusk. Tak o co jde?

Pomalu jsem zvedl hlavu a rozhlédl jsem se. Nic. Nikde nikdo podezřelý, asi jen hloupý pocit. A tak jsem se zase pomalu zabral do výlovu zbytků ve sklenici.

Tentokráte jsem si navíc olízl hřbet ruky, aby to tak nedrhlo a valil jsem to tam pod tlakem. A pak ještě pod větším tlakem, až se mi to povedlo. Ruka vlétla dovnitř a zastavila se až o palec, který jsem si div nevyvrátil. Vyhrkla mi slza.
Ale vzhledem k výsledku, by se dala nazvat i slzou radosti a tak jsem to nesl s hrdostí.

Nabral jsem zkušeně na prsty zbytky tekutého mexického sýra a vytáhl jsem ruku ven. Tedy to byl alespoň plán. Jenže ruka plánovala jinak a zůstala zaseklá uvnitř. Musel bych narovnat prsty, abych ji vytáhl. Jenže to bych přišel o sýr, který by stekl zpět na dno. Co teď? A tak si tam tak medituji a najednou zase ten pocit. Nezaváhal jsem ani sekundu a rychle zvedl hlavu. No jistě, mám tě! Paní prodavačka v oddělení masa zajela pod pult tak rychle, že si dala cestou dolů ťafku do čela, chudinka jedna! Hahahaha...
Asi po vteřince ticha se ozval z celé masny hurónský smích, který ukončila po chvilce starší paní vedoucí se slovy: "Která koroptev si tady zase cvrkla, co? Kdo to bude po vás vytírat ženský praštěný? Hybaj do práce, než přijde šéf."

Tím jsem považoval akci za vyřízenou a začal tahat ruku zpět na svobodou. Jenže paní vedoucí byla tak hodná, že mi přinesla novou plastovou lžičku ještě zabalenou v celofánu a začala se zajímat, jestli jsem v pořádku.

Velmi vlídně, jak jen hladovej a lehce podrážděnej lev dokáže, jsem poděkoval a odvětil, že vše je v pohodě.

Paní vedoucí se tedy otočila a odkráčela někam do pryč.

Raději jsem se zvedl a šel jsem na parkoviště k autu. Pochopitelně, že klíče byly v levé kapse mých riflí. A nemusím ani psát, že v uplých riflích, protože rifle planďáky se snad ani nedělají. A tak jsem začal tahat pravačkou klíče z levé kapsy.
Vypadal jsem jako čert s kopytem na ruce, tancující sekanej plužák sám se sebou.

Ale nakonec se povedlo. Sedl jsem si do auta, zaklínil sklénku mezi volant a zabral. A pak znovu. A znovu.
Jenže ruka už lehce opuchlá, takže to vypadalo, že to vezmu rovnou do garáže pro kladívko a rozbiji tu potvoru. Ale škoda sýra. Dalo by se to sice možná ještě nějak vymyslet, ale škoda práce.

Dal jsem tomu ještě poslední pokus. A šel jsem do plnejch.
Patřičně jsem olízl hřbet ruky, přidal na pomoc kolena a zakousl jsem se do bezpečnostního pásu.

Byl to boj a ne jedna slza ukápla. Ale nakonec jsem zvítězil a dojedl lžičkou těch pár posledních kapek na dně.

Ruka ovšem bolela tak, že mi bylo jasný, že sýr ve skleničce už nechci na pár měsíců ani vidět.

Konečně se mi podařilo dorazit domů a hned na chodbě jsem se srazil s manželkou.

"Jé, ty už jsi doma? Hele zlato, babička ti poslala Nutellu za ten vyčištěný odpad v kuchyni. Ale ne tu malou, tu velkou, ve sklenici!" . . . .

No ještě že nám stvořitel nadělil dvě ruce, když už nám dal jen jeden mozek, že?














pondělí 3. prosince 2018

Autobus


   Sedím v autobuse, čtu si něco hezkého a najednou mě napadla hrozná věc. Zjistil jsem totiž, že vše co za něco stojí, už bylo asi pravděpodobně napsáno. Že už asi vlastně nic nového nevymyslím. No jo, ale co teď? Tak to je na věšák. A to je teprve pondělí. 

  Je to nespravedlivé, asi si budu stěžovat. No jo, ale kde? Doma ne, tam by manželka okamžitě našla nějaké řešení a ještě bych musel s košem. A do hospody v pondělí ráno, to také nebude asi ono. Otočil jsem tedy zrak téměř v sloup a pohlédl nenápadně nahoru. 

  Ó pane můj, zašeptal jsem v duchu, odpusť mi prosím, že se dovolávám jména tvého, ale potřebuji radu a paní má nemá teď čas, neboť pomáhá na Facebookovém fóru sousedce zazimovat zahradu a po takové fušce bude jistě velmi unavená. A také mi prosím promiň, že jsem včera hledal inspiraci na psaní až do pěti do rána a žádnou nenašel, ale to musela být chyba asi někde jinde. Možná to víno nebylo z Moravy, nebo už neumím pít, nevím.

Ale k věci, když dovolíš. 

  Zjistil jsem totiž, že vše co má nějaký smysl, poselství nebo sdělení bylo  již pravděpodobně napsáno a něco z toho i víckrát a tak jsem dospěl k názoru, že jsem tu již nepotřebný. A myslím, že to je nespravedlivé. Mohl bys mi s tím nějak pomoci?

Odmlčel jsem se a očekával nějakou odpověd. Jenže odpověď nepřicházela, ale zato nový cestující ano. Nastupovali jeden za druhým a za chvilku bylo téměř plno. 

  A pak jsem ji zahlédl. Stála napravo ode mne a usínala ve stoje. Byla to ještě taková docela mladá kočena, možná čtyřicet. 

  Mezi mnou a pasažérem u okénka bylo ještě volné místo, ale ten velký pán spal a roztahoval se. Rozhodl jsem se tedy přesunout na tu  sedačku a probudit ho, aby se narovnal. Uvolněné místo jsem pak nabídl té mladé paní.

  Pousmála se trošku, ale zaváhala. Jako by si myslela, že si snad dělám legraci. Ale nakonec poděkovala a sedla si. 

  Něco mi na ní malinko nehrálo. I když byla očividně čisťounká a voňavá, tak byla taková jak by trochu pomačkaná. Nikoliv ovšem na šatech, nýbrž spíše na těle. To osud se na ní asi podepsal. 
Já znám ten tlak. Tlak těžkého životního břemene, který rozdrtí všechno a všechny, protože je přímo podporován zákonem gravitace. Ne nadarmo je gravitace nejsilnější síla v celém vesmíru.

  I když vrásky kolem jejích očí se pořád ještě točily více směrem nahoru a působily tak veselým dojmem, 
byly hodně hluboké a velmi ostře řezané. Takové jsou jen vrásky lidí, kteří pečují, soucítí, rozdávají lásku a zároveň berou bolest druhých na sebe. Takové vrásky si zaslouží respekt a pusinky. A hodně. A já se vsadím, že tyhle vrásky nedostaly tu správnou pusinku už pěkně dlouho, protože paní vypadala velmi smutně a unaveně. 

  Přesto se však ke mně pootočila a velmi příjemným hlasem se zeptala kam jedu. Odpověděl jsem, že do práce. Normálně jezdím autem, ale dnes jsem ho dal do servisu, tak jedu autobusem. 
Pousmála se. Tak proto vás neznám. Jezdím tu každé ráno z nemocnice již skoro deset let, ale nikdy jsem vás tu neviděla. A taky mě nikdy ještě nikdo neudělal schválně místo, abych si mohla sednout. Asi už musím vypadat hodně staře, viďte? Ale nevadí i tak vám děkuju, víte jak potěšit. Hned mám veselejší den.

  Chtěl jsem něco odpovědět, ale autobus zrovna skočil na díře a já se leknutím probudil. A akorát včas. Porozhlédl jsem se po poloprázdném autobuse a zjistil, že jsem při čekání na boží odpověď usnul jako špalek.

Vystoupil jsem tedy a šel pomalu na konec ulice. 

  No, to jsem si mohl myslet. Člověk se obrátí o pomoc k vyšší instanci a prd z toho. 

Nebo že by přece jenom něco? 

  No uvidíme časem, jestli to byl jen sen nebo nějaké znamení. Každopádně vám všem přeji krásné prndělí a koukejte nezaspat do práce!