neděle 16. prosince 2018

Tekutý sýr




Salsa con queso.
Petr Krest
Chicago 16.12. 2018


Znáte ten pocit, když se vám zdá, že vás někdo špehuje? A navíc ho nemůžete najít?

Sedím takhle v obchoďáku na lavičce u východu, hladový a dojíždím zbytek sýrové salsy con queso. Je to taková sýrová omáčka zhruba ve stejně hloupé sklenici jako je Nutella. Problém je v tom, že hrdlo skleničky je tak úzké, že dovnitř prostrčí ruku jen dítě nebo možná japonská modelka, ale určitě ne český chlap, to ani omylem. Jenže český chlap nenechává zbytky, to by byl hřích, kór když je to drahé jako čert a je tam toho jak koze na ocas.

Vložil jsem tedy sklenici mezi kolena, zalomil jsem prsty do oblouku a druhou rukou jsem prohnul a stlačil kůstky k sobě co to šlo a začal bejčit. Už už jsem cítil, jak se dotýkám zlatého sýru a najednou jsem pocítil, že se na mě někdo dívá.

Provedl jsem nejdříve rychle zběžnou kontrolu na domácím hřišti, ale vše hrálo jak mělo. Pusa čistá, tričko nepobryndané a poklopec zapnutý. Všechno v cajku, kluk jako lusk. Tak o co jde?

Pomalu jsem zvedl hlavu a rozhlédl jsem se. Nic. Nikde nikdo podezřelý, asi jen hloupý pocit. A tak jsem se zase pomalu zabral do výlovu zbytků ve sklenici.

Tentokráte jsem si navíc olízl hřbet ruky, aby to tak nedrhlo a valil jsem to tam pod tlakem. A pak ještě pod větším tlakem, až se mi to povedlo. Ruka vlétla dovnitř a zastavila se až o palec, který jsem si div nevyvrátil. Vyhrkla mi slza.
Ale vzhledem k výsledku, by se dala nazvat i slzou radosti a tak jsem to nesl s hrdostí.

Nabral jsem zkušeně na prsty zbytky tekutého mexického sýra a vytáhl jsem ruku ven. Tedy to byl alespoň plán. Jenže ruka plánovala jinak a zůstala zaseklá uvnitř. Musel bych narovnat prsty, abych ji vytáhl. Jenže to bych přišel o sýr, který by stekl zpět na dno. Co teď? A tak si tam tak medituji a najednou zase ten pocit. Nezaváhal jsem ani sekundu a rychle zvedl hlavu. No jistě, mám tě! Paní prodavačka v oddělení masa zajela pod pult tak rychle, že si dala cestou dolů ťafku do čela, chudinka jedna! Hahahaha...
Asi po vteřince ticha se ozval z celé masny hurónský smích, který ukončila po chvilce starší paní vedoucí se slovy: "Která koroptev si tady zase cvrkla, co? Kdo to bude po vás vytírat ženský praštěný? Hybaj do práce, než přijde šéf."

Tím jsem považoval akci za vyřízenou a začal tahat ruku zpět na svobodou. Jenže paní vedoucí byla tak hodná, že mi přinesla novou plastovou lžičku ještě zabalenou v celofánu a začala se zajímat, jestli jsem v pořádku.

Velmi vlídně, jak jen hladovej a lehce podrážděnej lev dokáže, jsem poděkoval a odvětil, že vše je v pohodě.

Paní vedoucí se tedy otočila a odkráčela někam do pryč.

Raději jsem se zvedl a šel jsem na parkoviště k autu. Pochopitelně, že klíče byly v levé kapse mých riflí. A nemusím ani psát, že v uplých riflích, protože rifle planďáky se snad ani nedělají. A tak jsem začal tahat pravačkou klíče z levé kapsy.
Vypadal jsem jako čert s kopytem na ruce, tancující sekanej plužák sám se sebou.

Ale nakonec se povedlo. Sedl jsem si do auta, zaklínil sklénku mezi volant a zabral. A pak znovu. A znovu.
Jenže ruka už lehce opuchlá, takže to vypadalo, že to vezmu rovnou do garáže pro kladívko a rozbiji tu potvoru. Ale škoda sýra. Dalo by se to sice možná ještě nějak vymyslet, ale škoda práce.

Dal jsem tomu ještě poslední pokus. A šel jsem do plnejch.
Patřičně jsem olízl hřbet ruky, přidal na pomoc kolena a zakousl jsem se do bezpečnostního pásu.

Byl to boj a ne jedna slza ukápla. Ale nakonec jsem zvítězil a dojedl lžičkou těch pár posledních kapek na dně.

Ruka ovšem bolela tak, že mi bylo jasný, že sýr ve skleničce už nechci na pár měsíců ani vidět.

Konečně se mi podařilo dorazit domů a hned na chodbě jsem se srazil s manželkou.

"Jé, ty už jsi doma? Hele zlato, babička ti poslala Nutellu za ten vyčištěný odpad v kuchyni. Ale ne tu malou, tu velkou, ve sklenici!" . . . .

No ještě že nám stvořitel nadělil dvě ruce, když už nám dal jen jeden mozek, že?














pondělí 3. prosince 2018

Autobus


   Sedím v autobuse, čtu si něco hezkého a najednou mě napadla hrozná věc. Zjistil jsem totiž, že vše co za něco stojí, už bylo asi pravděpodobně napsáno. Že už asi vlastně nic nového nevymyslím. No jo, ale co teď? Tak to je na věšák. A to je teprve pondělí. 

  Je to nespravedlivé, asi si budu stěžovat. No jo, ale kde? Doma ne, tam by manželka okamžitě našla nějaké řešení a ještě bych musel s košem. A do hospody v pondělí ráno, to také nebude asi ono. Otočil jsem tedy zrak téměř v sloup a pohlédl nenápadně nahoru. 

  Ó pane můj, zašeptal jsem v duchu, odpusť mi prosím, že se dovolávám jména tvého, ale potřebuji radu a paní má nemá teď čas, neboť pomáhá na Facebookovém fóru sousedce zazimovat zahradu a po takové fušce bude jistě velmi unavená. A také mi prosím promiň, že jsem včera hledal inspiraci na psaní až do pěti do rána a žádnou nenašel, ale to musela být chyba asi někde jinde. Možná to víno nebylo z Moravy, nebo už neumím pít, nevím.

Ale k věci, když dovolíš. 

  Zjistil jsem totiž, že vše co má nějaký smysl, poselství nebo sdělení bylo  již pravděpodobně napsáno a něco z toho i víckrát a tak jsem dospěl k názoru, že jsem tu již nepotřebný. A myslím, že to je nespravedlivé. Mohl bys mi s tím nějak pomoci?

Odmlčel jsem se a očekával nějakou odpověd. Jenže odpověď nepřicházela, ale zato nový cestující ano. Nastupovali jeden za druhým a za chvilku bylo téměř plno. 

  A pak jsem ji zahlédl. Stála napravo ode mne a usínala ve stoje. Byla to ještě taková docela mladá kočena, možná čtyřicet. 

  Mezi mnou a pasažérem u okénka bylo ještě volné místo, ale ten velký pán spal a roztahoval se. Rozhodl jsem se tedy přesunout na tu  sedačku a probudit ho, aby se narovnal. Uvolněné místo jsem pak nabídl té mladé paní.

  Pousmála se trošku, ale zaváhala. Jako by si myslela, že si snad dělám legraci. Ale nakonec poděkovala a sedla si. 

  Něco mi na ní malinko nehrálo. I když byla očividně čisťounká a voňavá, tak byla taková jak by trochu pomačkaná. Nikoliv ovšem na šatech, nýbrž spíše na těle. To osud se na ní asi podepsal. 
Já znám ten tlak. Tlak těžkého životního břemene, který rozdrtí všechno a všechny, protože je přímo podporován zákonem gravitace. Ne nadarmo je gravitace nejsilnější síla v celém vesmíru.

  I když vrásky kolem jejích očí se pořád ještě točily více směrem nahoru a působily tak veselým dojmem, 
byly hodně hluboké a velmi ostře řezané. Takové jsou jen vrásky lidí, kteří pečují, soucítí, rozdávají lásku a zároveň berou bolest druhých na sebe. Takové vrásky si zaslouží respekt a pusinky. A hodně. A já se vsadím, že tyhle vrásky nedostaly tu správnou pusinku už pěkně dlouho, protože paní vypadala velmi smutně a unaveně. 

  Přesto se však ke mně pootočila a velmi příjemným hlasem se zeptala kam jedu. Odpověděl jsem, že do práce. Normálně jezdím autem, ale dnes jsem ho dal do servisu, tak jedu autobusem. 
Pousmála se. Tak proto vás neznám. Jezdím tu každé ráno z nemocnice již skoro deset let, ale nikdy jsem vás tu neviděla. A taky mě nikdy ještě nikdo neudělal schválně místo, abych si mohla sednout. Asi už musím vypadat hodně staře, viďte? Ale nevadí i tak vám děkuju, víte jak potěšit. Hned mám veselejší den.

  Chtěl jsem něco odpovědět, ale autobus zrovna skočil na díře a já se leknutím probudil. A akorát včas. Porozhlédl jsem se po poloprázdném autobuse a zjistil, že jsem při čekání na boží odpověď usnul jako špalek.

Vystoupil jsem tedy a šel pomalu na konec ulice. 

  No, to jsem si mohl myslet. Člověk se obrátí o pomoc k vyšší instanci a prd z toho. 

Nebo že by přece jenom něco? 

  No uvidíme časem, jestli to byl jen sen nebo nějaké znamení. Každopádně vám všem přeji krásné prndělí a koukejte nezaspat do práce!


neděle 25. listopadu 2018




P M A
Petr Krest
Chicago 11. listopad 2018

  PMA není žádná nadávka ani zkratka pro Pondělní Mentální Averzi (i když...), nýbrž zkratka pro anglické "Positive Mental Attitude".  

  Ano, doslova přeloženo, pozitivní mentální přístup. Ale já mám raději tu druhou povzbudivou verzi, tu s tím hnojem. Jak neznáte, ale znáte. No přece ta o hvězdách a hnoji. Pořád nic? Dobrá. Tady je:
"Je lepší mířit ke hvězdám a minout, nežli mířit na kopu hnoje a trefit se!" 
Pravda!

  A na to je právě nejlepší pondělí. To totiž nikdo nebude očekávat žádnou aktivitu a tak máte velkou šanci uspět. 
Naplánujte si rychle nějakou pořádnou bejkárnu a s chutí se do ní pusťte, dokud je ještě pondělí. Zasadíte tím třídnímu nepříteli drtivý úder a vaše nálada okamžitě vzroste o šedesát sedm procent. Dokonce stačí si to jen v hlavě naplánovat a pak si v duchu představovat, že to klaplo a vaše pondělí bude okamžitě nad vodou. To je vlastně takový vzdálený prekurzor Silvovy metody, který zaručeně funguje. 

  Štve vás ten napudrovaný šéfíček v práci? Tak ho neposílejte do tmavého ohybu mezi půlkami, ale pošlete ho pěkně na Hawaii. Ano, čtete správně. Na Hawaii. Je přeci jedno, kde bude, hlavně když nebude prudit v práci. Tím totiž budete šířit tu pozitivní energii kolem sebe, která se vám potom vrátí. Nesmíte být negativní, není třeba. Navíc je to ošetřené i jinak. Na Hawaii zase bouchla sopka, takže ta dovolená bude stejně o ničem a šéfíček s toho bude na ohrabky, zatím co vy budete v práci všichni krásně odpočatí. A tomu se říká pozitivní mentální přístup.

  A nejlepší na tom je to, že dnes je právě pondělí, no není to paráda? Já vám takhle jednou popřál jednomu svému nekamarádovi výlet kánoí po řece. A co čert nechtěl, najednou vám byla povodeň a spláchla ho až do oceánu. 
Dva měsíce byl od něj pokoj od neřáda jednoho. Jenže pak se vrátil a od toho pádlování mu narostly takové tlapy, že Arnold vedle něj vypadal jako slušný maratonec a hned mi to všechno vrátil. Pak jsem měl pro změnu já dva měsíce hlavu jak pytel od banánů. 

  Ale dnes je nové krásné pondělí a já už vidím na obě oči, takže je na čase přestat mířit na kompost a vyzkoušet něco pořádného.

Tak co přátelé a kam zamíříte vy? 

Přeji krásné prndělí a dejte vědět, jak jste dopadli!







neděle 18. listopadu 2018

Co se stane když...




Banán
Petr Krest
Chicago 15. listopadu 2018


   Už jste to také četli? Takovou tu senzační novinku, co se s vámi stane když.... ? Tak kupříkladu, co se stane, když sníte banán. Ale to je ještě nic, když totiž kliknete dále, dozvíte se, co stane, když dnes sníte pět banánů. Zlepší se vám minimálně krevní oběh i stolice a díky tomu uvidíte až za roh. Ale pozor, když kliknete ještě dále, (protože ono už by se to sem na tuhle stránku asi nevlezlo, že) a dáte se na banánovou dietu, to budete teprve hledět, co se stane! A já to vím úplně přesně co se stane.
Ano, zelinář který napsal ten článek si koupí nové auto a z vás bude cvičená opice...

  Mám kolem sebe mraky krásných a šikovných žen a občas i některá z nich na něco naletí. Pak přijdu já (jakožto sebe-zvaný hrdina) a pokusím se opatrně vysvětlit, že to možná nebude až tak to pravé ořechové, ale běda. Dostanu takový ten pohled typu "Ó ty svatá prostoto" a následuje půlhodinová osvěta o tom, že teď momentálně  je kopr  vlastně nejdůležitější bylinka pod sluncem, která vyléčí vše a ještě sníží rozvodovost v celé východní Evropě. 

  Ano, nejsem žádný duševní gigant, vynálezce, inženýr, doktor ba ani zelinář nejsem. Ale jedna a jedna jsou dvě. 
A pokud vám někdo tvrdí, že jedna a jedna jsou pět, pak je jasné, že ty tři co tam chybí dodáte z vlastní kapsy, dva vám z toho hned sebere zelinář a ten třetí co jste doložili, bude později váš reklamovaný profit, ze kterého po rozdělení s partnerem zaplatíte ještě daně.

  Kopr, čili-že celým jménem Kopr vonný, nechal král Karel pěstovat povinně  na svých pozemcích, protože jednak Karel byl hlava pomazaná a tak si to mohl dovolit a jednak také věděl, že kopr léčí. 
Ano, kopr utišuje bolesti břicha, pomáhá čistit ledviny, ale také podporuje tvorbu mléka u kojících maminek. Jenže kopr se sám nezasadí, nevypleje, nesklidí, neusuší, nenadrtí a na čaj nespaří a ještě chutná divně. 
Ale banán je jiná muzika. Chutná jako hudba z ráje, není drahý, dá se koupit i organická verze a určitě brzy vynaleznou i 
bez-slupkovou verzi, co se nebude muset loupat. Prostě vlezete sedmnáctého prosince nemocní k zelináři, koupíte si sedm kilo banánů a jdete se léčit. A dvacátého druhého prosince je po nemoci. No není to paráda?

 Ano, je. Dvacátého třetího prosince pomíjí psychosomatický efekt banánového placeba a nám je snad ještě hůř nežli předtím. Ano, banány určitě zabraly, to je tutovka, ale musel jsem asi chytnout ještě někde něco jiného. No, snad teda ten kopr pomůže. 

  A tak spěcháte zpět k zelináři, jenže ten už odletěl na svátky na Cejlon, protože nikoliv banány, ale zelený a šedý čaj budou tou nejzdravější bylinkou pro leden a únor nového roku. A pokud k takovému čaji budete pravidelně přikusovat zdravou organickou sojovou klobásku, tak ... (ano, teď musíte kliknout na další stránku, abyste se dozvěděli co se stane když...)
... tak když budete přikusovat zdravou organickou sojovou klobásku, tak to budete teprve hledět, co se stane! 
A já to vím úplně přesně co se stane.
Ano, zelinář, který se spojil s řezníkem a napsali tento článek, si koupí krásnou dovolenou a z vás bude nyní cvičená organická opice...

  A tak nám ten život plyne krásně pořád do kolečka a nakonec se stejně  všichni jednou sejdeme ve frontě na banány. Otázkou pouze zůstane, kdo bude opičkou a kdo zelinářem.
 

Krásný den Vám přeji!





Banánový Joe.











neděle 11. listopadu 2018

4 druhy ticha




T i c h o 
Petr Krest.

Chicago 11/11/2018 


Začal jsem studovat ticho.
Ne, nebojte, nedal jsem se na rybaření, ale na zvukové inženýrství. 
Stavím si základní domácí studio, abych mohl své povídky a i jiné projekty nahrávat ve zvukotěsné komoře. A čím více jsem na stavbě, tím více mě to baví a tím více o tom vím. Ale čím větší rambajz na stavbě, tím větší ticho doma. Hmm, přes týden v práci a o víkendu pryč. Zatím co zvukotěsnou kabinu nemohu kvalitně odizolovat ani omylem, tak doma vládne hrobové ticho.

  A tak jsem začal to domácí ticho důkladně analyzovat a zjistil jsem, že za to ticho může má manželka. Je totiž zticha. Zvláštní je, že když si v takové tiché domácnosti pustíte rádio, tak ho stejně neslyšíte. Rádio na plný kule, čudlík zaseklý úplně vpravo, skleničky skáčou na poličce, ale doma je ticho. Když mi ale ve studiu upadl na koberec papír, tak mi to málem urvalo uši. 

  Čili-že, není ticho jako ticho. A tak jsem tedy začal to domácí ticho velmi důkladně analyzovat a zjistil jsem, že žena má v základní verzi 4 druhy ticha.

Krátké upozorňující.
Střední výhružné.
Delší trestající.
Dlouhé smrtelné.

  Ano, v základní verzi. Hlubší rozbor už není ani potřeba. Respektive neznám ani žádnou autorizovanou kapacitu, která by se do toho dobrovolně pustila. Možná tak NASA za deset let, to už na to snad budou dobré počítače, ale dnes by to nevychytal ani Karpov s Kasparovem dohromady a to jsou ňáký hlavy.

  Krátké upozorňovací je velice jednoduché. Je to taková ta dramatická pauza za větou.
"No jo, zase jsi byl v hospodě, co?" ....pauza....
Na rozdíl od středního ticha:
"TY jsi zase byl v hospodě!" ......pauza...... při které probíhá poklepávání prsty do prázdného stolu, kde byla až do deseti večer nachystaná večeře, která už zmizela.
Trestající ticho je to, při němž si berete večer deku  a odcházíte vyhodit z gauče psa, který pak spinká s paničkou místo vás.

  A to dlouhé ticho, pánové, tak to je na dlouho. Ale já mám teď praxi, takže vám to přeložím do řeči našeho kmene a zkrátím. 
To dlouhé se stručně jmenuje smrtelné ticho a znamená to přesně to, co název říká. Jednoduše jste mrtvý, otázka je jen kdy. Většinou se jedná o velmi pomalou a bolestivou smrt, kdy budete proklínat den, kdy jste se narodil a den, kdy jste udělal svou chybu, které si stejně nejste pravděpodobně do teď vědom. Bohužel, neznalost zákona ticha vás neomlouvá, takže rozsudek nabude právní moci okamžitě, bez možnosti dalšího odvolání. 

Indikace: Období krátkého a středního ticha jsou nedílnou součástí našeho každodenního soužití a tak trochu i kořením života.  Delší ticho nemusí hned znamenat konec světa a navíc sem tam připomene vaší partnerce, že nejste zase tak úplný podpantoflák. Aspoň zatím. Ale nic se nemá přehánět a tak bych nedoporučoval období delšího ticha praktikovat častěji než jednou za půl roku, aby se zamezilo případným nežádoucím a vedlejším účinkům. 

Kontraindikace: Termín vedlejší účinky se nepřekrývá automaticky s účinky nežádoucími. Vedlejší účinky mohou za jistých okolností znamenat i přínos, ovšem nikoliv pro nás, pánové.

Kritická opatření: Naopak dlouhé ticho zcela jistě znamená konec světa. Doomsday. Hotovo. Proto pokud ticho trvá déle než je zvykem a nepřichází žádné tresty, výčitky ani hádky, tak je zle. 
Doporučuji okamžité spuštění protokolu kritických opatření. Za prvé, nesnažím se vykecat, situace je daná. Za druhé, květiny. Okamžitě a hodně. Za třetí, jakákoliv pozitivní snaha o udobření musí vycházet od nás i kdybychom měli padnout na kolena nebo v nejhorším případě jet na víkend navštívit s rodinou tchyni. Ano, je to krajní řešení, ale kritická doba si žádá kritická opatření! 

Doporučení: Žijte život v rovnováze. Příliš i toho nejlepšího může uškodit. (To se vztahuje na lidi, ne na pivo.)
Proto jsem se i já  rozhodl, že budu trávit tuto neděli doma s rodinou. A víte co? Už se vlastně i docela těším. Děti zase něco určitě provedou a tak se ten tlak malinko rozptýlí mezi nás všechny
a já budu za chvilku z obliga. 

  A vám přeji krásné pondělí a úspěšný týden. A pokud zrovna máte doma náhodou tichou domácnost, tak prosím o trochu shovívavosti. Vždyť vám přeci není s námi pořád jen smutno, určitě jsou i veselé chvilky. A pro ty přece stojí žít. 

Tak krásné a pohodové prndělí!