středa 17. dubna 2019

Po mamince...

Genetika.

No co vám budu povídat, prohrál jsem.

  Ono je to totiž asi takhle: Dítko není podobné tomu, komu je podobné, ale tomu, kdo má momentálně více příznivců v rodině. A to i kdyby se Švédce narodil černoušek. To tchyně jen pronese něco ve stylu, že to je celý dědek Olaf co dobýval za Vikingských válek Afriku a zbytek je celá Erika. Vyřízeno.

  Náš nejmladší Kubíček je tedy také po mamince. Jistě. Sice už čůrá ve stoje, ale jinak pořád celá maminka, že.

  A tak jsme jeli do stavebnin nakoupit nějaký materiál, Kuba naložil světla, já okna a okenice, ještě pár drobností a jeli jsme zaplatit.

  Paní pokladní to namarkovávala nahlas  do pokladny a Kubíček poslouchal.
Dvě balení světel, jedna sada zámků, čtyři okna, karton vypínačů, tři okenice, násada na ...

"Čtyři okenice!" ozval se Kuba. "Čtyři okna a čtyři okenice!" a bylo to.

No jo, on je opravdu po mamince!!!









úterý 9. dubna 2019

Guma


  Tak dnes jsou tomu přesně dva roky co mi život zase jednou napsal hezký příběh do mé knížky života....

  Byla krásná sobota a já měl na plánu vyzvednout od kamaráda velikou vyřazenou pneumatiku od traktoru, takovou tu co se s ní trénuje na "strongmana" abych si měl s čím budovat další svalovou hmotu (čti… zvedat si ego). Kamarád sice bydlí až ve Waterman, což je přes 60mil (kolem 100km) ale jelikož byla gumka za dáču a já měl pomocníka na naložení, tak vše vypadalo na další perfektní den v životě perfektního chlapa…. 

  Hned z rána někde kolem půl jedenácté jsem dostal dokonce SMSku od samotného Sluníčka, že dnes bude pěkně svítit do tvářiček i do dušiček a že mi přeje krásný víkend. Luxus. Jasný povel k akci….

  Od snídaně jsem zavolal nejstaršímu synovi aby se připravil, že za chvilku vyrazíme. Vzal to. Chvilku tupě poslouchal a pak mi velmi slušně řekl, že mi nic neslíbil a v duchu mě poslal do temnot svých útrob a znova usnul. Slušný hoch. Co teď?

  Odhadovaná váha 160cm gumy je někde kolem 500lb až 600lb. (225kg až 272kg) 500 poundů naložím sám, ale 600 už asi ne. Byl to risk, ale svítilo sluníčko. Spoléhal jsem na to, že v nejhorším případě se mi někdo vyleze vysmát a až se nabaží mojí debility, tak mi pomůže….

  Nastartoval jsem tedy svůj zelený pickup Dodge RAM, zakoupil po cestě Monstra a vyrazil na jihozápad. GPS našlo perfektní cestu a jak jsem vjel do lesa tak jsem hned ztratil signál. I sluníčko na mě hodilo bobek a zalezlo. Dík.

  Ušetřím vás podrobností, ale za dvě a něco hodiny jsem našel svoji gumu. Nedala se přehlídnout a ani objet. Určitě byla vidět i ze satelitu a borci z NASA teď začali uzavírat sázky, co si polámu a kolik lidí bude ze mě tu gumu sundavát….

  Jenže, hele, ve zkratce, jsem prostě dobrej. Na potřetí a za pomoci provazu, ale sám. První kolo byla jen testovačka, abych se utvrdil, že jsem opravdu pako. Ve dvojce jsem to vzal silou a otočil si palec na pravačce a zvedl si své osobní hodnocení z "PAKO" na "IMBECIL". 
Do trojky jsem nastoupil bez palce, ale zapojil jsem mozek. Můj mozek mě ještě nikdy nenechal ve štychu a i teď nahodil parádičku. 

“Když nevíš, zavolej manželce a zbytečně se nevysiluj. Chce abys byl do večera doma, tak ať poradí. Cháchá, aspoň bude legrace a budu moct přijet legálně pozdě a tím pádem nebudu muset hlídat! Jsem já ale hlava....”

Aha!
A už jsem to žhavil. Pochopitelně jsem nejdříve obdržel  další povýšení mého osobního hodnocení a poté i pěti bodovou instrukci, jak naložit  něco, co nemůžu nikdy v životě unést.  V tomto bodě je moje žena expert, protože se sama prohne i pod tíhou banánu, takže si musí umět poradit….

  Guma vyletěla na korbu div ne sama a zvládnul jsem to jen ve třech bodech. Na co pět, když se to dá udělat lépe ve třech. Ty poslední dva už jsem si stejně nepamatoval. Na co taky.

  Vyrazil jsem na cestu a za dvě minuty jsem dostal SMS od ženy:
"A nezapomeň: Bod č4: pořádně to přivaž a zavři korbu. Č.5: Jeď opatrně a po cestě domů kup mléko prosím! Love you!!!"

  Zastavil jsem tedy a přivázal jsem gumu. Né že by to potřebovala, ale já nepotřeboval žádné zbytečné průpovídky, kdyby se náhodou přece jen něco stalo a bylo to potřeba.

  Fakt jsem jel domů úplně opatrně, pomalu a bezpečně, abych nemusel moc brzdit, ale ta perla přede mnou v tom Mercedesu to nevěděla a skočila na brzdu asi oběma nohama, protože najednou prostě stála. Hele, já mám nohu jako kůň, jó, tak jsem přimlask ten brzdovej pedál na podlahu tak prudce až to zasyčelo, tsssss……. a pedál se najednou propadl tak,  jak když šlápneš třeba do teplého másla, tssss…. Brzdy selhaly.

  Takže Mergl stál a já jel dál a za mnou byl krásný čůrek brzdové kapaliny na asfaltu! Sice jsem zpomaloval, ale i tak jsem to musel stáhnout na krajnici, abych bábovce nezarazil horký výfuk do zadku (tzv. GGS German Gurmán style nebo-li tailgating).

  Podjel jsem ji a zastavil jsem s bídou asi metr před ní, vyskočil ven a hbitě dělal, že jen jako kontroluju ty provazy na gumě. Jsem věděl, na co jsem je tam dal, ne?
Sežrala to i s navijákem a nafuněně odfuněla.

  Ale já zůstal. A dlouho.....
Našel jsem prasklou brzdovou trubičku. V sobotu odpoledne.
Naštěstí štěstí přeje připraveným a tak jsem šel vytáhnout vercajk a odpojit jeden brzdový okruh abych OPATRNĚ dojel jen na 3 brzdy.
Našel jsem plochý šroubovák, tupé nůžky a šroubek. Vercajk jak sviňa.
Tak jako dobrej jsem, jo…. ale technický prodigy jako zase né, to už jsme někde jinde. 

  Zůstaly mi tedy dvě možnosti. Zkusit někomu zavolat a poprosit o nářadí a nebo zavolat velkou odtahovku a zaplatit hodně moc.

  Byl jsem v DeKalb. No a v Cortlandu přece bydlí Vojta s rodinou, to se musí zkusit. Vojtu jsem viděl už asi 3x v životě, takže jsme už prakticky kamaradi. Snad. Doufejme. Nemám sice jeho číslo, ale zkusím zavolat přes FB. 

  Zázraky se dějí a Vojta mě poznal a dokonce ochotně přijel. V sobotu odpoledne. Zlatej kluk, děkuju Vojto! 
Ve dvou a s vercajkem to byla pohoda a za chvilku brzdy fungovaly. Rozloučili jsme se a vyrazili. Akorát že já neodvzdušnil ty brzdy, že. 
Ale už jsem ani já neměl to srdce znovu obtěžovat a tak jsem doskákal zbylých 50mil SAKRA OPATRNĚ domů. Nakonec to vše dopadlo náramně dobře, nikomu se nic nestalo a oprava nebude stát víc než 25 dolarů, protože to zvládnu sám. 

   Ale vůbec nejhezčí pocit mám z toho, že jsem opravdu někomu stál za to, aby mi přijel pomoci. A to je pecka!
Děkuju.

PS... Jasně že mléko jsem nepřivezl a manželka ráno otevřela netrpělivě ledničku, aby si dala čerstvé mléko do kávy....


neděle 24. března 2019

V kuchyni...


Domácí Bonton.
-Petr Krest

  Obecně vzato, každá žena má své silné a slabé stránky. Ovšem konkrétně vzato, pokud se jedná o vaši ženu, pak hovoříme jen o silných stránkách a jedná li se o tchyni, hovoříme pouze v superlativech, používáme výkřiky údivu a citoslovce nadšení, či ještě lépe, nehovoříme vůbec. Tolik nám praví společenský bonton.

  No, tchyně je asi sedm tisíc kilometrů daleko, takže ji srdečně zdravím, posílám pár nadšených citoslovců a jdem se fofrem mrknout dále, než se tu něco domrví. 

  Pokud má tedy vaše žena náhodou nějakou slabší stránku, nesmíte s tím na veřejnost, to se nedělá. Třeba moje žena neumí moc vařit. To ovšem neznamená, že nevaří. Naopak vaří a bohužel často!
Ale když už se stane, že se někdy nenajím, tak se zaručeně pobavím. Moje žena totiž v kuchyni vyvádí ještě větší psí kusy nežli Jiřinka Bohdalová před kamerou a to já už nikoho lepšího v tomto směru neznám.

  Víte, některé věci se dají jen velmi obtížně popsat tak, aby byly správně pochopeny. A moje žena v kuchyni se po lehkém boji trvale usídlila na nejhornějším žebříčku této kategorii nepopsatelných záhad a suverénně zde kraluje již po mnoho mnoho let. Prostě asi něco podobného jako kdysi býval Karel Gott a Český Slavík.

  Už jste někdy skládali nábytek z Ikei? Ano, víte jak pořád hledíte na papír a poté na desku a zpět na papír a na desku, pak otočíte desku a zjistíte že to není C-éčko ale nedotištěné O-čko a to vše jen proto, abyste otočili i návod a přišli na to, že tam asi nemá být O-čko ale 0-nula? Znáte? Já ano. A to skládate jen obyčejný stolek Grimsoll.  

  Teď si ovšem představte, že skládáte finskou ložnici Wartfullehandooxer.  Tak a to už se blížíte pomalu k systému vaření mé ženy. Urputný pohled do bublajícího hrnce se střídá s analýzou babiččiny kuchařky a konfrontací se sousedkou a Googlem. Míchačky, vařečky a žbrdlačky jsou setříděné vzorně podle velikosti vedle sporáku a zrovna tak jsou i nudle v hrnci. Pořádek musí být, to je základ. 
Po chvilce soustředění proběhne v kuchyni malá námořní bitva, pak se to ještě zahustí a nastane hrobové ticho. Manželka najednou stojí sama uprostřed osiřelé kuchyně se vzorkem jídla na lžíci a pátrá pronikavým pohledem poštolky po dobrovolníkovi. Marně. Dobrovolníci došli, zeptejte se příští týden! 

No, osudovou větu tipu: "Tak na co jsem se s tím vařila vy bando jedna!" známe dozajista všichni a víme, že někdo tu pusu holt otevřít musí. Manželka mi sice tvrdí, že mám jít příkladem, ale já si myslím, že se jen bojí otrávit naše děti. No a psa nemáme, takže ten organický bio-kukuřičný guláš musím testnout já. 

  Není ovšem nad to vidět radostný pohled mé ženy a tak tu pusu holt otevřu. Pokaždé se pousměje  a opatrně dodá:

 "Možná se to bude muset trošku dosolit, nevím, ještě jsem to nechutnala miláčku" 

a s těmito slovy mi zarazí lžičku asi  deset centimetrů pod mandle, tam ji otočí o sto osmdesát stupňů a vytáhne ven.  

  Manželka úspěšně přeprala a vykrmila na své kuchyni všechny naše kluky a nyní aplikuje svou lžičkovou metodu i na mně. V životě se mi nestalo, aby mi takto něco ukáplo.  No, jak by také mohlo, že.

  Ale  jak jsem zde již zdůraznil, pokud má vaše žena náhodou nějakou slabší stránku, nemá se to tahat na veřejnost a tak raději jíme všichni doma.

Mějte se krásně a dbejte na bonton!

- Petr Krest.



pondělí 18. března 2019

Pozdní přání k MDŽ

MDŽ, 
aneb proč jsem letos přál až odpoledne....

  Pátek ráno, klídek, pohodička a navíc volný den. Naklusal jsem do fitka a začal jsem raní kardio. Na uších sluchátka a už si to funím v rytmu trance na nejnovějším kombinovaném roto schodo toto pédu a přemýšlím jestli jsem se fakt už úplně nezbláznil nebo jestli mi jen tak trochu přechodně kape na karbid. A tak jsem se tam vlnil jak metráková dešťovka a snažil se u toho nesmyslu vypadat naprosto přirozeně, když v tom mi cinknul telefon. 

  Naprosto jednoduchá a přímočará otázka od jedné suprové kamarádky vyvolala paniku v celé mé rozsáhlé nervové soustavě a já se málem zhroutil.

"Víš že je dnes MDŽ?"

 No a je vymalováno. 
Bylo sice teprve devět ráno, ale devět ráno v Chicagu znamená čtyři hodiny odpoledne v Česku. A já nemám nic napsaného a než dojedu domů a než to napíšu... Ach jo, já jsem trombon. Kdo si pamatuje na ruského vojáka Gríšu a zlatý trombon, ten ví co Gríša provedl, když si spletl trombon s mísou a jak se pak divil, že neteče voda, když po výkonu mačkal klapky.

  V tom mě napadla spásná myšlenka. Napíšu to až na sobotu a dám k tomu nějakou dobrou veselou hlášku a snad to přežiju. Hned jsem začal Googlovat a našel potřebný materiál. Ano, tohle je ono!
Oficiálně převedu letos MDŽ na sobotu, protože v pátek se většina žen stejně nestihla na to včas obléknout.... Hahaha... No, ehm. 
To je sice dobré, možná i pravdivé, ale zrovna na MDŽ nevhodné až kontraproduktivní. A tchýně by mi navíc za to určitě poslala černou známku a byl bych v kelu.  A v sobotu bez vycházek. Zamrazilo mě.


  Sroloval jsem se tedy dolu z toho hubnoucího nesmyslostroje, zastavil rukama roztřesená kolena, stehna a hýždě zezadu i zepředu a čekal.
Po dvou minutkách se mé tělo opět zformovalo do tvaru muže a já mohl odfrčet do pánské šatny.

Cestou domů jsem se pak stavil pro květiny.

"Dobrý den, prosil bych tři květiny," požádal jsem.

"Ale zajisté, hned to bude. Co říkáte na tyhle?"

"Jsou nádherné, beru je. Všechny tři," řekl jsem jedním dechem. 
Hezká paní prodavačka se trošku zarazila a zeptala se: "A mohu se zeptat copak se vám na nich tolik líbí? Ta zlatá stuha nebo výběr květů či snad jak jsou bohatě zdobené?" 

"To, že jsou již hotové," odvětil jsem popravdě a vytáhl peněženku.

Paní prodavačka se ale najednou zkroutila v pase a vyprskla nečekaně smíchy. Když se opět narovnala, omluvila se.

"Tak to jsem nečekala, promiňte. Ale jestli správně hádám, tak máte jednu kytici pro maminku, jednu pro ženu a třetí možná pro sestru?"

Většinou mi sedí na rameni krásný anděl, který mi našeptává samé hezké věci, ale dnes měl asi volno. A tak jsem to holt zkusil sám po svém....

"Ale kdepák, co vás nemá. Ta největší je pro manželku, ta prostřední pro mou starší milenku a tato nejmenší a nejhezčí je pro mou mladší milenku! Dnes roznosím kvetiny a dárečky a zítra mám volno."

Jenže tentokrát místo smíchu paní prodavačka údivem vyvalila svá krásná kukadla přímo na mě a spustila šepotem:
"Ale co, proč ne. Já vám to nezazlívám. Takový velký chlap by klidně zvládnul i víc milenek, no né?"

Jé, skočila na to, bude sranda, pomyslel jsem si a mé ego poposkočilo o metr nahoru.

"No, asi ano, ale víte, já moc netlačím na pilu. Děvčata si většinou řeknou samy, když mají zájem. Je jen třeba naslouchat. Tak kolik jsem dlužen za květiny?" zeptal jsem se a začal vytahovat kartu z peněženky.

"Co takhle jednu večeři zitra po páté, až to tu zavřu?" řekla naprosto nečekaně a dívala se mi při tom přímo do očí, aby viděla moji reakci.

V ten moment to udělalo "CVAK" a všechno vyplo. Slyšel jsem jak mi dobušilo srdce, jak mi houstne krev v žilách a i to, jak se mi začínají rozpadat ledviny a tvrdnout játra. Oči mi spadly někam na dno peněženky a já začal zběsile tahat ven jednu bankovku za druhou. Tak kolik sakra chce, ať už to vybalí nebo bude po mně.

Paní prodavačka se ovšem znovu rozesmála, tentokrát ale na plno a pobaveně do toho zahýkala:
"Jsem to věděla, tak co, kolik máte sester jednu nebo dvě?"

No co vám budu povídat, na letošní MDŽ jen tak brzy nezapomenu... 


pondělí 25. února 2019

Jak u Chocholouška....




Slušný řidič...
Petr Krest
Chicago 25.2.2018



  Pochopitelně všichni kolem nás jezdí jako šílení a nikdo nedodržuje bezpečnostní dopravní předpisy. Jezdíme v autech jako blázni a nikdo nikoho nechce nikam pustit. Kdyby se našel alespoň jeden ukázněný řidič na cestě, hned by bylo lépe. Alespoň ta první vlaštovka, která by mohla spustit tu řetězovou reakci dobrých skutků na cestě...

  A pak najednou věřte nebo ne, z čista jasna stane se zázrak a ten ukázněný řidič se najde. 
Ne, to není legrace. Opravdu se najdou i slušní řidiči. Je jich sice málo, ale jsou. A jeden teď zrovna jede těsně před vámi a najednou dupne na brzdu a ukázkově zastaví na oranžovou na semaforu. 

  Jo, přesně. Skočila oranžová, vy jste na to šlápli abyste to taky projeli, přilepili jste se na tu jeho Audinu pěkně na těsno a ten týpek zabrzdí? Jako fakt? Pane bože, na co si potom takový trotl  koupil TéTéčko, když by mu víc pasoval Wartburg v kombíku?   


  Zastavíte tedy s vypětím všech brzd těsně před jeho nárazníkem a víte, že byste to ještě v pohodě stihli a spolu s vámi ještě další tři auta.

"Ty kráso, to je kus vola.(ano, nebo i jinak se to dá říci...)" 

  Ten chlap fakt zastaví na oranžovou, no viděli jste to někdy někdo? Co tě proboha v tý autoškole učili? Chceš snad někoho zabít nebo co? Sebral bych mu za to řidičák a dal bych mu na hlavu zmijovku, neřádovi.


  No to nepochopíš. Slušný řidiči jsou prostě ti nejhorší, protože nikdy nevíš, co provedou. Jediná vyjímka jsou asi jen řidiči v baretkách, ale to se už se snad ani nesmí publikovat....


  Teď se možná smějete, ale i vy jednou potkáte slušného řidiče a pak si na mě vzpomenete a budete taky hledat zmijovku. Hele, já už mám v autě tři!


Mějte se krásně a řiďte bezpečně!